Příběhy a básně

POUŤ DO SANTIAGA

Mnoho poutníků přede mnou šlapalo pouť pěšky svými těly,
CAMINO FRANCES z Astorgy do Santiaga Compostely.
Na batohu mušli, s nadějí v srdci, jedna z milionu a sta,
vede mě symbol modrožluté mušle, slunce a Moje cesta.
Nová budoucnost ať otevře se, ať k požehnání může zrát,
staré ať je spáleno, je čas - je LETNÍ SLUNOVRAT.

A tak kráčím ve stopách mnohých, kteří svojí sílu našli,
pohorky na nohách, spacák a stan, batoh a POUTNICKOU MUŠLI.
Obnovit důvěru v Univerzum, řetězy závislostí přetnouti,
nadechnout se nového světla na SVATOJAKUBSKÉ POUTI.
Ponferrada, Foncebadón, Cebreiro, a taky hory, kde mám to ráda,
dál přes Samos, Sarriu, Portomarín vede camino do Santiaga.

Ať se z mé hloubky vyplaví zápisy dávné hrůzy, strachu a marnosti,
a bolest, zoufalství a smutek se rozpustí, přetaví do klidu a radosti.
Ať se promění energie oběti, oběti holocaustu i žen z mého rodu,
ať je přepsán otisk v kauzálním těle, zkušenost zlomení do nového kódu.
Odevzdávám tíhu přes životy, ať proudí láska do mé ztracenosti,
zářím do starých nánosů, objímám beznaděj, dýchám do marnosti.

Ať je oběť jemně integrována, ať doteče láska do míst zlomení,
ať se navrátí moje síla a důstojnost, důvěra a sebevědomí.
Ať ukončí se ve mě staré zvyky, stará učení a vztahy minulosti,
ať vkročím do nového období, s důstojností v mapě budoucnosti.
Pomáhá mi voda a španělské kostely, poutí od lesů k městu,
srdečné BUEN CAMINO!, všem poutníkům šťastnou cestu!

červen 2018

ZÁMĚR

Už stačilo křesťanských sraček, už křičím naplno DOST!
Ať se to jednou pro vždy spláchne, prosím si Božství o milost.
Idealizaci mužů a zbožňování chci do poslední kapky odložit, 
odevzdávání své síly a vzhlížení k Ježíši ukončit a zastavit.

Spravit si své hranice, hlídaný svůj prostor mít, 
nenechat si všechno líbit, nenechat na sebe srát a blít. 
Zrušit oplácet "kámen chlebem", dovolit si PROTI projevit, 
postarat se o sebe, svou 3. čakru posílit. 

Opustit úslužnost a méněcennost, stejně tak duchovní pýchu na obdiv, 
do skutečné své hodnoty a síly se přirozeně vystředit. 
Ať mě prostor Svaté Země dokonale celou změní, 
1.čakra, nohy, pánev, lůno, chci fakt solidní uzemnění.

únor 2018

CESTA INTEGRITY

Je ve mně nedůvěra v Univerzum, zlost a zas ta vina, 
dým smutku a marnosti z kamene nedůvěry vzlíná.
Zklamaná a podvedená, vztek na ty, co mi lhali, 
nestalo se to, co mělo, mou důvěru mi vzali.

Dovoluju, ať je to se mnou, to rozptýlí obrany, 
a jak mlha ustoupila: dotek světla na hrany. 
Už stéká po stěnách menhiru, ten v jeho proudu stojí, 
ať nedůvěra, smutek, marnost, ve mně klidně existují.

Dovolit lásce rozlévat světlo je vždy dobrý krok, 
až velký proud vyrval-zvednul ten tvrdý černý blok. 
Byl pojmut dovnitř proudu světla, do prostoru lásky a důvěry, 
jenž obsahuje nyní v sobě i černý kousek nedůvěry.

Klášterní naivní důvěra v Boha svázaná s ulítlou svatostí, 
smíchala se zpátky v jedno s dávno odmítnutou marností.
Člověk je víc a víc skutečný, když se lásce otevře, 
vše existuje dohromady, i nedůvěra v důvěře.

Žádné buď a nebo - jen Ano, Ano, obojí, 
a silný proud energie dvě strany mince propojí.
Spojí se, co je oddělené, světlo, bloky i pocity,
celistvost, klid, uvolnění, tak vede Cesta Integrity.

listopad 2017

ZAPRODÁNÍ

Když vypnu kontakt s Esencí, energie klesne, jak vyprchá bdělost, 
pak užívám si blízkost s lidma, hry, strachy a obyčejnost. 
Jsem v nesouladu s tím, co znám, když Vyššímu já jen z dálky mávám, 
totální sebezavržení, snížení se, ZA BLÍZKOST SE ZAPRODÁVÁM.
Toužím po blízkosti a po lásce, v mžiku odhodím "překážku" vesele, 
přeruším kontakt, zapřu svou moudrost, to somatizuje se na těle.

Léta se snažím být "normální", spojení s Esencí se radši bráním, 
teď chci zrušit tu agresi k sobě, skončit se sebezapíráním. 
Přivinout se pevně k Bohu, pro spojení mám velkou podporu, 
skončila stará kostelní vážnost, zůstávat pozorností v tom prostoru.  
Splývat s Tím a lidma zároveň, nechat proudit k oceánu most,
pozvat ten prostor i do blbostí, nezahánět svou Vyšší bytost.

říjen 2017

PRŮLOM

Když duši obklopí mysli mrak, hrozí ztracení se za šera, 
pozornost daná mentálním představám - znečištěná atmosféra.
Představy brání jít do hloubky, bez kontaktu se silou chtějí zatěžovat, 
a smutný zvyk do mentálních forem svou energii ochotně investovat.
Mysl nemá místo pro lásku k sobě, jen tlak jak to správně mít,
představy cizí i vlastní vyčerpávají - strach a snahy podle nich žít.
Vyschlá neživá energie mysli, v jakkoli přesvědčivé formě, 
je jako mlžný opar kolem, jako suchá větev na stromě. 

Chci rozbít tyhle konstrukce - průlom, po kterém nejde se už schovat, 
přestat popírat samu sebe, přestat o sobě pochybovat.
Trvale spojit se s esencí, mentální strategie nechat shnít, 
žádnou energii představám, jak by věci měly být.
Svou sílu nechat volně proudit - hned mizí mentální háv, 
zůstat spojena se svou esencí, i v běžném životě žít ten stav.
Hluboké ponoření do Bytí, mizí vše, co není lásky vjem,
vždyť znám ten široký prostor Boha, chci zůstat spočívat v něm.

říjen 2017

POHŘEB

Pustila jsem svou představu vztahu s mužem a dětí,
sen shořel žehem na popel, co vysoko k oblakům letí.
Tu představu jsem od mala doteď mnoho let budovala,
přála si, posilovala, pracovala pro ni, dlouho očekávala.
Trvala jsem na ní, doufala, chtěla a vynucovala,
tlačila na ni, upnula se k ní, její naplnění vyžadovala.

Teď nechala jsem umřít můj největší životní sen:
MÍT MUŽE A RODINU - v plameni svíčky shořel na popel.
Pohřben byl do urny v podobě žáby a uložen do stínu,
potom jsem pozvala přátele na radostnou smuteční hostinu.
Vítám se zpátky v lásce k sobě, slavnostně u Boha mi je,
ať se děje nadále jen vůle Boží, ne ta osobní moje.

září 2017

TOUHA

Vzácné je pro mě setkání s Tebou, nestíhám rychlost v tomto ději,
doteky s tvojí duší hladí, proudy tepla se z nitra smějí.
Mé srdce se k tobě otevřelo, s hlubokou láskou vnímám tě,
ať je tvůj vnitřní pohyb jakýkoliv, miluju a přijímám tě.
Tvé srdce však míří jinam, s osudovostí hvězdami danou,
nechci ti překážet, s respektem, postupně sklidím se stranou.
Za kousek lásky od tebe bych dala cokoli,
ta touha po blízkosti s tebou tolik tolik bolí.

Mému srdci, které pláče, je známa cesta jen jedna:
zachovat si lásku, zároveň prožít svou bolest až do dna.
Aby z popela pohřbené touhy povstal nový vztah k sobě,
nová moudrost, větší síla, hlubší láska ke všemu v této době.
Aby mé spojení se sebou se ukotvilo na prvním místě,
před vším chtěním, před touhou, odvážně, laskavě a čistě.
Zatím je srdce dokořán, a pouští slzy se solí,
však než to shoří, tak to ještě… bolí, bolí, bolí.

červenec 2017

ZATRACENÁ

Po léta mi strach z kritiky celkem často dává šach:
stažení síly, odpojení od těla - životohrožující strach.
Aby na mě nemohli, ve stínu strachu se v mžiku schovat,
zmrazit a oddělit, vyprchat, uniknout, prostě neexistovat.
Děs a hrůza, šok a strach se znovu přes životy opakuje,
z kdysi až do této doby sem minulost dost hustě prosakuje.

Pocit špatnosti mi pořád vyplouvá, je těžké mít se ráda.
Ve mně musí být NĚKDO, kdo si TREST A UTRPENÍ ŽÁDÁ!
Ukrytá v samotě, obviněná, za špatnost zavřená do vězení,
ztrestaná a opuštěná, odsouzená k ZATRACENÍ.
S přesvědčením, že ZASLOUŽÍM SI do věčné tmy navždy vhodit.
Z největší beznaděje tu trpící chudinku teď hodlám OSVOBODIT!

Sedí tam ztrápená, stažená, neživá, jako těžký sen,
otvírám zarezlé mříže vězení a vypouštím ji ven.
Chci starat se o ni na denním světle a nepustit ji zpět,
ZVYK ŠPATNOSTI došel konce, JÁ UŽ NECHCI TRPĚT.
A tak křičím na lesy: zastavit utrpení, DOST!
Teď budu léčit a pečovat o mou vyděšenou bytost.

Přijmout ji, zraněnou, a ukázat příjemný život nově,
můžu se naučit mít se ráda, cítit lásku k sobě.
To zatuhlé silné ROZŠTĚPENÍ se uvolňuje do spojení,
spokojeně užívám si: lásku, krásu, potěšení.
Má páteř se narovnává, slabost se silou se snoubí tady,
skrze toto svoje tělo SJEDNOCUJU PROTIKLADY.

květen 2017

LÁSKA PRO MĚ

Do mé reality stále proniká stará tíha, co ještě ve mně je:
plíživá energie z minulosti - strach, že se TO zopakuje.
Opakovaně zažívaná zkušenost, v srdci tak ztuhlá až zbělela:
daná do manželských svazků, ve kterých jsem být nechtěla.
Hluboké přesvědčení, že s tím, koho miluju, být nemůžu,
těžká zkušenost, srdce v křeči, přinutím se, přemůžu.
Hořkost a bolest přes životy je v tom už tak nějak dána,
být s někým, koho nemiluju nebo klášter a zůstat sama.

Chci překročit tohle nastavení, ta karma ať konečně odumře,
ať srdce vypustí starou bolest, pro novou zkušenost se otevře.
Z energie záměru lije Vesmír lásku na misku mých vah,
já z hloubky bytosti přeju si žít s mužem naplněný vztah.
Ať touha duše tohle zažít rozsvítí se v celém domě,
ať naplním se jistotou, že vztah z lásky je tu i pro mě.
To najde si cestu do projevu, ve vyšších světech už září to,
tohle silně chce být naplněno, ono to chce být prožito!

únor 2017

LÁMA

Na východě v horách křišťálových objímajíc srdcem své bratry
svatý láma splynutý s Kosmem zpívá mantru Gajatri.
Nad hlavou květ lotosu, okolo hory - to milované místo,
v meditaci hromadí zásoby lásky, kolem Prázdno a čisto.
Na druhé straně zeměkoule aktivní život v ženském těle,
tam láma posílá proudy lásky v klášterní skromnosti bděle.
Napojen na ženu tvořící v západním světa-běhu,
a na skálu nad klášterem jemně padají vločky sněhu.
Tibet, Nepál, Himaláje, nevracím se jen jako host,
už dávno odtud ke mně vede energeticko-informační most.
Venku západ, v nitru východ, tiše ve všech hodinách
DOTEKY HIMALÁJÍ vyživují duši v nejjemnějších hladinách.

únor 2017

PROZÁŘENÍ STÍNŮ

Jak rádi se ještě ve mně démoni méněcennosti linou,
tak hluboce uložené leží mé podmínění špatností a vinou.
Věřím tomu, že jsem špatná, vina je můj dávný zvyk,
potlačit se, sklonit, stáhnout, zatížení a vnitřní křik.
Cizí bludy a myšlenkové formy oživím svou pozorností,
ony naplní mé pole a emocí se aktivně zhostí.
Ochotně věřím cizím názorům, ještě držím tohle lpění,
uvykla jsem brát na sebe, přejímat až do ZTOTOŽNĚNÍ.

Ta ulita už je mi malá, přerůstám teď starou dobu,
už nechci vinu za cizí zranění, důkazy ani obhajobu.
V bouři vést pozornost na světlo, prozářit se v nový den,
vzpomenout si na svou velikost, promeditovat se ven!
Stabilně cítit svoji hodnotu, tím končí koncept viny,
ať posílí se zdravé formy a prozáří všechny stíny.
Prohloubit prožitek ESENCE, démony potkat a nechat jít,
znova a znova ustát pravdu, VE SVĚTLE SE UKOTVIT.

únor 2017

KRÁLOVNA

Aktivně udělám, dosáhnu, použiju víru, myšlenku i ruce, 
opírám se pevně o ni, o silnou energii revoluce. 
Přes staletí sídlí v mém prostoru a ráda mužský přístup vybírá, 
nehodí se k ženskému tělu, přesto velké místo ve mně zabírá. 
Dál prodírám se dopředu, otevřeně a hrdě, nechci nic schovat, 
revoluce však není to, co mám v tomto životě manifestovat. 
Jenže mé ženské části jsou zatížené stínem nehodnoty, a to dosti, 
jak se pustit mužské síly, jak ženskou narovnat a vyrůst do plnosti?

Tu zjevena mi byla vzácná postava nesoucí zářivé tajemství, 
důstojná vědomá KRÁLOVNA - vnešený archetyp ženství. 
Je krásná a celistvá, pevná ve své hodnotě jako žena, 
vyzařuje SHAKTI, v úžasu vyčkávám tichá jako pěna.
Pak vstoupila do mě a já hledím, co se teď začne dít, 
z jejího ženství vyvěrá studánka, ze které je možné pít.
Ať se mé slabé části napijí a pohlédnou na ni rovně, 
i aktivní mužská energie ve mně nechť slouží královně.

Ztuhlá kolečka se pohnula, kéž prostoupí prostor ještě víc,
ať proměněn je způsob fungování, vycházím tomu celá vstříc.
Chci propojit se s tou královnou, nechat se jí nyní vést, 
ať ženská síla přes mě proudí, ať nově můžu tančit, kvést.
V bříšku cítit něhu, péči, plynout jako dáma, 
projevit se přes mě chce Božská Matka sama.
Naplnit se pro radost a ženskosti si s láskou vážit, 
uctít královnu v sobě, aby mohla začít zářit. 

vánoce 2016

DVEŘE DO MINULOSTI

Z kořenů v cyklu Samsáry dějí se zvláštní události,
když sami strážci podvědomí otevřou dveře do minulosti.
Není v tom osobní vůle, jen v souladu s hvězdami může se to stát,
až když je duše připravena, s kapacitou se na to podívat.
Za dveřmi čekají vzpomínky, přes něž se duše přesývá,
vyvalí se velký proud, mnoho obrazů se odkrývá.

Proud vtekl v obrovské síle, až zaplavil moje prostory,
dávné vzpomínky tak živé a blízké, ač vzdálené přes hory.
Má zkušenost z hluboké minulosti v sobě totiž touhu obsahuje,
aby se staré vrátilo - tahle karma se teď bolestně očišťuje.
Otravná mentální smyčka, co rozdírá - dokola zamlženě to stejné,
následovat vjem tvoří utrpení - únavné, hořké, nedůstojné.

Není to Přítomnost, jen silná vzpomínka, která je teď žita,
rozpouští se stará karma - samostatná oddělená realita.
Mé tělo je živý oltář, v něm chci odevzdat zkušenosti tyto,
prosím, vezmi ode mě to, co cítím, Velká Matko, vezmi si to!
Ať karmický proud odejde, ať prozářen je až na kost,
ať do mých hlubin vstoupí Světlo, Láska k Teď a Jasnost.

Modlitba do nitra proniká, razí si průsek k odpoutání,
děje se vynoření z minulosti, kroky přes práh, narovnání.
Vzpomínky se stahují, vidím je živě, však teď už suše,
a to je malá oslava na osobní Cestě jedné duše.
Z prostorů, které tiše vědí, svobodně teď můžu zřít,
minulost se pročistila, zbývá jemně ty dveře UZAVŘÍT.

prosinec 2016

HIMALÁJSKÉ ZASVĚCENÍ

O úplňku náhlé vzbuzení, uprostřed jasné horské noci,
ve Vyšších světech probíhá vrásnění co není v mojí moci.
Náraz nebeských desek a vlna do srdce z obrovské lásky hor,
dotek hlubokého sdílení v nadmořské výšce Velehor.
Otřes z nárazu lásky mou stabilitu silně rozkývá,
to hluboké souznění dál bytostně toužím zažívat.
Dotkla se - a teď to chybí, zbyla jenom silná touha,
a velká bolest, že to nemám, bolest přes životy dlouhá.
Představa dětsky zahlcuje, že spojení s někým mi to může dát,
že já sama nejsem schopna to v sobě nijak vyvolat.
Chybí mi to, prázdno a touha, intenzivní bolest z oddělení,
chci projít skrz ni, s důvěrou k Vesmíru, nic dalšího teď není.

Přiznanou bolest slzy odplaví, pod ní zvedám poklad jemně:
nechtít to zvenku, je to moje, to hluboké souznění je VE MNĚ.
Rovnám se v Proudu, láska mnou protéká, takové bohatství mám,
dávám lásku vlastním částem - tak KDO JSEM teda JÁ?
Ptám se dovnitř a pak čekám, až přes krk projde hláska,
stávám se plynulou odpovědí, cítím a zvučím JÁ JSEM LÁSKA.
Kéž všechny mé části, které touží po lásce si uvědomí,
že oni samy jsou ta láska, nic jiného v tom není.
Kéž všechna má místa, která trápí žízeń po časy,
si vzpomenou, že ony samy jsou tím, co tu žízeň uhasí.
Spočívám v naplnění sama sebou, jako čistá Láska jen,
samo do sebe se obrátilo, co bylo předtím zaměřené ven.

Přináším sobě dar, jenž nemohla bych bez průchodu dát:
hloubku, jemnost, teplo, schopnost milovat.
Přehnaná zbožnost a projekce na druhé tu už není,
beru si k sobě zodpovědnost za své vlastní naplnění.
Pozoruju části, jež uvykly vztahovat se v posedlosti,
Láska je léčí a uzdravuje, doprovází do zralosti.
Prošla jsem procesem dozrávání, bolavě ale v pravdivosti,
jsem zpátky ve své stabilitě, s bohatstvím silné zkušenosti.
Mé srdce je rozšířeno, mizí zbytečné otázky,
Himaláje předaly své zasvěcení do zralosti a do lásky.
Já jsem ta Láska, po které toužím, byl dokončen kruh,
LET THE WAY OF THE HEART SHAIN THROUGH.

listopad 2016

MĚSÍČNÍ UZEL

Když uplyne 18 let a 7 měsíců od narození bytosti,
hvězdy jsou jak při zrození, ve stejné Boží milosti.
Opona je stržena ke spatření skutečného směru,
do duše vteče podpora pro správnou životní změnu.
Impulz a pomoc ke krokům po cestě niterného volání,
takhle to znám, když tenkrát vykouklo mé životní poslání.

Teď uzrálo 37 let a 2 měsíce, můj uzel podruhé přichází,
duše jásá ve známé záři, hvězdy se ve stejném místě nachází.
Cítím novou jasnost a sílu opustit zaběhlé staré,
sám tvoří se prostor pro naplnění, samo ze sebe to zraje.
Srdce buší a raduje se, prožívám úžasnou lázeň,
v indickém Ladakhu v Himalájích dozrává VESMÍRNÁ SKLIZEŇ

srpen 2016

VESMÍR V TĚLE

Vesmír - ten široký, rozlehlý, vědomý všeho zrod,
tělo je nástroj Vesmíru, hmota a pevný bod.
Buňky a orgány fungují v rytmech, ať se tohle ví,
fyziologie, láska, přirozenost, v noci tělo spí.
Nervový systéme, dovol to, pomalu, však děj se co děj,
duchovní stav spojit s tělem, proudit skrze něj.
Po mnoho životů neznámé, vítám v sobě novoty:
propojení s tělem - Duch vstupuje do hmoty.

duben 2016

PŘÍBĚH KRÁDEŽE A LÁSKY

V přítomnosti Mistrů se dějí zázraky. Toho rána byly všechny ženy svědky jednoho z nich. A nejen to. Vesmírné nitky se utkaly tak, aby se stala událost, která se vepíše do hluboké paměti všech zúčastněných, která se vepíše jako vzor prožívání událostí v době Vodnáře, kde žádné téma už není ničí jen osobní, kde se cítíme spolu jako jeden organismus.

Ta událost začala několik dní před tím. Ztratily se peníze. V pokladně chybělo několik tisíc korun. Přestože ženy, které měly pokladnu na starosti několikrát vše kontrolovaly, peníze stále chyběly. Byla to matematická chyba? Udělaly ženy ve výpočtech tolikrát stejnou chybu? Byla to nepozornost pokladnice, která mohla peníze zapsat a nepřevzít? U kterého jména? Nebo je možné, že peníze některá ukradla? V nestřeženém okamžiku bylo možné vzít je z obálky ze stolu, když se pokladnice otočila. Je to vůbec možné, že by mezi ženami ze Světla ženy byla zlodějka? Dluh v penězích visel nad skupinou jako mrak a bral energii a pozornost.

Nešťastná pokladnice už chtěla vzít celou ztrátu na sebe jako svou chybu. Pod tíhou svého selhání ztěžkla a odpojila se od skupiny i od sebe. Takhle těžce působí vina. A není divu, že jsme zvyklí nakládat na sebe různá provinění, vždyť Ježíš Kristus, vzor Křesťanství, vzor doby Ryb, vzal na sebe karmu celého lidstva. A mnozí Mistři umírali na rakovinu - brali na sebe karmu lidí, takové počínání bylo normální. A právě tomuhle, stejně jako spoustě dalších starých zvyklostí, Sofie Kalyani dala STOP.

Nejdříve nechala ženy postavit se do kruhu a ladila je, aby se cítily a vnímaly spolu. Ženy se držely za ruce a Sofie šířila vědomě záři a věřila, že se Pravda projeví. Tím vytvořila prostor, aby se to mohlo stát. Promluvila o té situaci, zahrnula ženy do všech možností, pustila hudbu a modlila se, ať je pravda vynesena ven. S naprostou důvěrou v Proud, v Záři. Ženy se zodpovědně rozeběhly znovu prohlédnout své peněženky, jestli některé omylem nepřebývají peníze. Zatím v sále zněla hudba - zpěv Anandi Ma. Přesto bylo v ovzduší tak nějak chladno, neblaho. Zahalené tajemství tvořilo zimu.

Ty, které se do sálu vracely s nepořízenou, posedávaly v meditaci obklopeny zvuky hudby. Sofie seděla na svém křesle pod oltářem. Byla jako vždy obdivuhodně krásná a ušlechtilá. Její tvář vyzařovala jemnou záři, a také celé tělo, pružné a opálené, prostupovala velká nádherná záře, která se dá tak vzácně spatřit u osvícených bytostí. Většina žen znala jen jednu takovou, právě Sofii Kalyani, sedící mezi nimi. Už to samo o sobě, že mohou být součástí kruhu Světlo ženy, v blízkosti sjednocené osoby, v nich rozeznívalo vděčnost. Nejsou v obyčejném ženském kruhu, kde ženy soupeří, bojují s muži nebo tvoří rádobydobré věci z mysli, ony patří do kruhu SVĚTLO ŽENY, které vede Sofie Kalyani, které je povzneseno na úroveň meditace. Patří do mistrovské linie Maharišiho, Eduarda a Míly Tomášových, a živého Mistra Sofie Kalyani Sarras. Mnohé ženy cítily na to hrdost, úctu a vděčnost.

A vtom se to stalo! Do sálu jako v mrákotách vešla Elfinka. Usedla před oltář, bledá a v obličeji strhaná, vedle sebe položila své dítě, malou holčičku. Něco domlouvala se Sofií, ukazovala jí u toho peněženku, vytahovala svazeček bankovek, zmateně krčila rameny. Dítě se mezitím jalo rozhazovat různé kartičky z peněženky maminky. Nebylo jasné, o čem se ty dvě domlouvají, ale bylo vidět, že peníze se našly u Elfinky. Jak se to mohlo stát? Jak to, že to objevila až teď? A všelijaké jiné otázky probíhaly v ženách, které se mezitím na výzvu Sofie sesedly blíž, do těsného klubka kolem Elfinky. A ta začala vyprávět útržky příběhu o její prababičce, která kradla, a o sobě, že má často velké nutkání něco vzít, tajně pro sebe uzmout, že s tím bojuje od dětství, od doby, kdy prababička odešla. Sofie jí povzbudila, ať vypráví o té prababičce víc. A Elfinka vyjevila příběh své chudé předkyně, která milovala bohatého muže, a kvůli rozdílu majetků se nemohli vzít. Čekala s ním dítě, babičku, ale vše muselo zůstat v tajnosti. Bohatý pán odjel a ona zůstala s dítětem sama. Musela krást na polích a kde se dalo, aby je uživila. Láska nebyla naplněna a do rodu se vnesl stín nenaplněnosti, chybění, ponížení. To se nese rodem dál, z matky na dceru, až k Elfince.

Ženy naslouchaly Elfinčině smutnému příběhu a v duchu vzpomínaly, jestli i u nich v rodě nebyl příběh něčím podobný. Dítě se usmívalo, radostně okusovalo kartičky. A to už promluvila Sofie svým živým slovem, které vnáší Pravdu a dodává lásku do každého dění. Mluvila o krádežích jako o volání o pomoc, když chybí láska v rodě, kde je nenaplněná láska nebo ponížení. O zlodějích, kterým jsou usekávány ruce a kteří jsou zavíráni do vězení, odsuzování, obviňováni, ale kdo se ptá po lásce? Mluvila o podstatě, proč se věci dějí. O tom, že když někým hýbe karmická záležitost, nedělá to schválně. A o tom, že když nevíme, proč to člověk dělá, vždycky k němu můžeme vyslat slova lásky. Potom vyzvala ženy, aby třesoucí se Elfinku přivítaly jako záři, aby jí říkaly, co na ní vidí krásného. Ženy ze srdcí vyslovovaly obdiv k Elfinčině jemnosti, moudrosti, přátelství, péči o děti a mnohých dalších obdivuhodných věcech. Mluvily jedna po druhé, pomalu, aby Elfinka stihla jejich slova vnímat, nadechovat a přijímat. Říkaly různá slova, která vyjadřovala přitažlivost záře k záři. Zřely Elfinku i s její prababičkou a její bolestí z nenaplněné lásky. Nikdo neby vyloučen, obviněn, zatracen, ztracen. Věc tím dostala velkého léčení a duše prababičky si mohla oddechnout, možná i odejít o kus víc na druhý břeh. Prostor sálu se citelně ohřál. Elfinka zářila naplněna. Malá dcerka lezla po mamince a spokojeně broukala. Ženy seděly vznešeně, šťastné, že mohly pomoct šířit lásku. Štastné, že se mohou v Nové době prožívat SPOLU.

Tím končí jeden příběh krádeže a lásky. A Sofie Kalyani učí dál. Ženy i muže. Doba Vodnáře v roce 2016 teprve nabývá na síle, lidé potřebují převibrovat ze starých struktur do nového vnímání. Začít se navzájem vidět, objevit možnosti, jak šířit lásku, měnit způsob vidění, naučit se směřovat pozornost k Záři, aby se mohly dít zázraky.

leden 2016

MODLA

Výš než Pravda Skutečná, těžký závazek tu chřestí:
postavena na vrchol MODLA RODINNÉHO ŠTĚSTÍ.
Léta snahy a pečetě absolutní hodnoty jsou jí dány,
jenže to snažení se nekryje se skutečnými Božími plány.
Zahodit obraz, a tu mašinu stopnout v jejím chodu,
narovnat se vzhůru, byla jsem vedle celou dobu.
Dát váhu Vyššímu Já, už cítím co Univerzum-Bůh chce,
tlak a touha popraskaly, teď stojím v Proudu Srdce.
Přitéká prostor pro Nové – ve mně vesmírná změna:
ať září PLNÁ SEBELÁSKA, ničím nepodmíněná.

listopad 2015

ANO

Ať je život jakýkoliv, čas na ANO je vždycky tu:
UZNAT SVOJÍ CESTU, PŘIZNAT SI JEJÍ HODNOTU.
Dosah činů přes životy běží i v této době,
neplýtvat energií na lítost, nepouštět pochybnosti k sobě.
Prozařovat láskou život a vychovat svou mysl:
VŠECHNO, CO SE DĚJE, MÁ HLUBOKÝ SMYSL.
Přijmout život tak, jak je, s tím, co je mi dáno,
DŮVĚŘOVAT PROUDU, CESTĚ, ŘÍCT ŽIVOTU ANO.

říjen 2015

HROZEN, MRKEV A POPEL

PŘÍBĚH KORUNOVACE

V české kotlině, uprostřed Vysočiny, se sešlo v roce 2015 na svolání Kalyani Sofie 42 žen. Sesedly se v kruhu, jako obvykle na chatě Doubravka, kde se posledních 7 let scházely pod ochranou Světla ženy a mnohých bytostí z vyšších světů. Byla mezi nimi i Popelka, obyčejná žena, ani stará ani mladá, dosud bezdětná, cestu k Sobě a ke štěstí hledající.

Toho rána bylo všechno jako jindy. V sále zněla hudba, ženy tančily nebo seděly po obvodu místnosti. Chvíli po desáté hodině se rozhrnuly dveře a vstoupila Kalyani Sofie. Ze svého oltářového křesla zářila září osvíceného Mistra ke všem ženám v místnosti, a také až za hranice tohoto světa. Toho dopoledne však nepromluvila živým slovem, ale proudila kolem dokola středu sálu.

Všeobecné proudění žen do kruhu po směru hodinových ručiček připomínalo Popelce chození davu kolem stúpy za úplňku. Pozorovala ta krásná těla v jejich pohybech, každé plulo jinak. Když takový pohyb trvá hodinu mnohokrát dokola, mysl lidí vypíná, nastává meditace. V meditaci může lidem přijít inspirace, obrazy toho, co mohou uskutečnit. Popelce přišla vnitřní zpráva, že má jet s lidmi na Cestu do Nepálu, přivést je k obří stúpě, k Himalájím, k chrámům lidským i přírodním. Spojení se Sebou jí přineslo jasnost, co dělat a co nedělat. Byla ráda za Světlo ženy i všechna ostatní setkání s nimi a Kalyani Sofií.

Pak začaly ženy jedna po druhé proudit před Kalyani, která se dotýkala jejich srdcí, žehnala jim. Požehnání je prodchnutí světlem, aby bytosti toužily jít dál. Odváděla přebytečné energie, vlévala do žen světlo z Proudu, kterým JE. Každé ženě dala do rukou mrkev jako žezlo a kuličku hroznového vína jako jablko. Indickým popelem se dotkla čela, místa 3. oka, pro prozření ZA. Korunovaci dokončila dotykem mrkvového žezla hlavy každé ženy v kruhu. Ten dotyk vytvořil na hlavách korunu - spojení 7. čakry s Proudem.

Popelce připadalo, že dostala mimo jiné zprávu od svých korunovačních klenot, které držela v rukách: že mrkev je kořen a hrozen je plod. Že má kořen a může nechat uzrávat plody, může tvořit. Posvátný popel na jejím čele hřál. Později ty bioklenoty darovala Zemi tak, že je oba snědla.

Polednem tento krátký příběh končí. Stav korunovace Popelky a dalších žen však trvá dál. Zaznamenávám tento příběh, aby nebyl zapomenut, aby si všechny postavy uvědomovaly, že se toto na podzim roku 2015 stalo. A teď ať kráčí zase dál, odvážně a laskavě.

říjen 2015

EXTRÉMY

Setkání střídá akce, můj život nedá se nazvat střídmý,
rozdávám radost, zářím ven, živím se z kontaktů s lidmi.
Žene mě vzpomínka na věčnou samotu, na ubohý život v osamění,
taky na kláštery, na smutné cely, tyhle vzpomínky si bublají a pění.
Mám závislost na udržení spojení, tím deficitem se držím v zajetí,
stará inkarnace v samotě teď žádá o mou úctu a přijetí.

Prožívání kontrastů tady na Zemi dává CENNÉ ZKUŠENOSTI,
období rozpadu umožní zrání a dorovnání k celistvosti.
Ne jen z kontaktů, hlavně ze spojení se Zdrojem se radovat,
tu radost dávat sama sobě, sebe obdarovat.
Uvědomit si ZDROJ V SOBĚ, už prosvítá co má se stát:
jít z extrémů do SVÉHO STŘEDU, v něm se VYROVNAT.

září 2015

SVĚTSKÝ ŽIVOT

S milým Bohem propojena, rozjímajíc před křížem za šera, 
od světského života oddělena uvnitř za zdmi kláštera.
Zavázána svatým slibem, zde Kristovou nevěstou býti mohu, 
muž a rodina sem nepatří - do ŽIVOTA ODEVZDANÉHO BOHU.
Oddělení ve mně zůstalo stát, Ježíši Kriste, nic než tebe není, 
já beru s sebou do životů příštích to hluboké církevní PŘESVĚDČENÍ.

Jsem tady zas, však s opačným cílem světského ražení:
žít v partnerství, porodit děti, obrátit nebeské snažení.
Jak mám tohle dokázat, jak to hledat, kde - za kterým rohem, 
když tohle není zahrnuto do života spojeného s Bohem?
Je to jen na mě, splnit ten úkol, na mé odpovědnosti a ÚSILÍ, 
musím to zvládnout, zatlačit na sebe, použít třeba i násilí.

Jenže já si jen tak plynu, dostatečné úsilí nezvládám vyvinout, 
dělám, co cítím, málo jdu k cíli, a tak ho hrozí minout!
K uskutečnění se tlačím ve strachu, roky se v něm dusím, 
necítím u toho srdce, jen agresivní tlak - to zvládnu, já musím!
Léta běží, cíle nevidět, stále nevím, jak touhu naplnit, 
zklamala jsem, ostuda, vina, nezvládla se znásilnit. 

Prý to můžu pustit, odevzdat Bohu, svítá tu nová naděje, 
propojit s Božským, začlenit do srdce, Nebe i Země se usměje. 
Hrubá čára za církevním zvykem, Sbohem řádové sestry a bratři, 
padá staré přesvědčení a SVĚTSKÝ ŽIVOT k BOHU zase patří. 
Božství vytváří konstelaci pro rodinu, já jsem v tom jen žena, 
mým úkolem je být nachystaná, živá, zralá a otevřená. 

Ať touha SKRZ SRDCE jemně vane, ať vystavěn je most, 
ze srdce žádám o naplnění, prosím o zázrak a o milost.

únor 2015

OSOBNOSTI

Jednotu si pamatuju, tu ZÁŘI DUŠÍ, žádný soud,
na Zemi jsme však odděleni - chci sdílet ten lásky proud!
Na sdílení s druhými jsem závislá, po harmonii velmi toužím,
dávat a přijímat, užívat spojení, kolem "spolu" stále kroužím.
Chci dávat moc - víc než druhý chce - víc než je náš soulad,
invazivní láska, bolest z odmítnutí a v Duši zranění a hlad.
Bojuju s tím, jaké to je, vždyť zářím a přicházím z jednoty,
což za to nestojím? Asi ne... a Duši přikryl stín malé hodnoty.

Že odmítnutí není o mé hodnotě, to se teď učím nově,
SAMA si užívám svoji energii, otáčím proud Lásky k Sobě.

Je to součást Země, že Duše si oblékly OSOBNOSTI,
respektovat hranice prožívání osob, respektovat rozdílnosti.
Každá bytost má svůj vesmír, individuální potřeby a cestu,
ne vždy chce ke světlu, ne vždy chce do lásky - k jednotnému těstu.
Není dobré rozdávat se, kde zvykem je za osobnost se schovat,
někde je rezonance, někde není - jít dál, kde to bude rezonovat.
Je v pořádku, že druhý nechce, a už to ani tak nebolí,
soulad zde určují mentální jazyky, přijímám nesouhlas z okolí.
Ta hra na typy osobností je pro mě zvláštní, a žádá si do ní potopit,
na Zem chodíme nejenom PROŽÍVAT, ale i to tady POCHOPIT.

leden 2015

ROZPADÁNÍ

Není ve vůli Univerza, aby se jen dobré věci děly,
extrémní snahou je však dotlačím, jaké "by být měly".
Pomůžu a postarám se, aby všichni byli spokojení,
přehnaně se nasadím a každé dění v dobré změním.
Nevěřím životu a určuju mu, strachu mám v sobě dost,
bojím se druhým nelíbit, mám na harmonii ZÁVISLOST.
Též bázeň z duchovní autority (i když se to už necení),
fanatickou intenzitu, STRACH Z VĚČNÉHO ZATRACENÍ.

Tu závislost na vnější síle chci odvyknout, skončit, dost!
Vždyť ať se chovám jakkoli, jsem plnohodnotná lidská bytost!
Má slepá víra z minulosti nechť promění se  v Nové době,
chci propojit se s Jasným Řádem, věřit MISTROVI V SOBĚ.
Ať rozpadnou se staré vzorce, vyšumí dávné rady,
naplním se Božskou mantrou: JÁ EXISTUJI TEĎ TADY.

prosinec 2014

NAVRACENÍ

Aby mě Bůh přijal v Nebi, své síly jsem se kdysi vzdala,
od něj měla přijít spása, jemu nahoru se ODEVZDALA.
Ten zvyk mám zaryt hluboko, moje síla doteď padá,
když pletu si muže s Ježíšem, když ho mám moc ráda.
Za odevzdání se čekám přijetí, to bývá někdy k zlosti,
teď držím ZÁMĚR NAROVNÁNÍ, vyjití ze ZÁVISLOSTI.
STOP tomu zvyku, SÍLU ZPĚT KE MNĚ, už chci to mít NOVĚ,
vítám ji doma, solár se plní, svůj ZDROJ MÁM V SOBĚ.
Přijímám její NAVRACENÍ, kéž časem plně a čistě je žita,
zatím tu pomalu v nitru břicha přitéká nová stabilita.
Ať usadí se v mém systému, vroste až do mých kostí,
přidávám lásku i k jemným částem, síla se spojuje se slabostí.

Spal staré vzorce, posvátná horo, nové období už začalo,
zažehni plamen mé VNITŘNÍ SVOBODY, ohnivá Arunáčalo.

listopad 2014

PLYNUTÍ

Plynu v PROUDU ŽIVOTA, jsem součástí všech směrů,
VĚŘÍM V SEBE, jsem tou Cestou, rozdávám i beru.
Trvání ve VĚČNOSTI i konečnost tady je mi známa,
a Země se teď proměňuje – je otevřená BRÁNA.
Naplněni sami sebou čeříme Velkou řeku,
vibrujeme v lidském „spolu“ při tvoření NOVÉHO VĚKU.
Nabírám si z toho proudu a přitom chodím po Zemi,
svými kroky rozhýbávám hvězdné Vědomí.
Jsem tady a EXISTUJI už pětkrát sedm roků,
žehnám této planetě dotekem svých lidských kroků.

květen 2014

ROK KONĚ

Staré zvyky mysli tají, odtékají u kamene,
místo nich se do mě vlévá čistá voda od pramene.
Obrací a vyvíjí se, co ztuhlé bylo celé roky,
rozsvěcí se cesta vpřed, pro nezávislé pevné kroky.
Vědomí Sebe a soulad s tím - čas směřovat tam hbitě,
dát vizím tvar a formu - uskutečnit v realitě.
S rozhodností v klusu volit, co je a co není pro mě,
2014 pádí skokem - rok dřevěného KONĚ.

duben 2014

RYTÍŘKA SRDCE

S touhou sílu prožívat propojuje Zemi dole s Nebem nahoře,
přijala Mistrovské zasvěcení do symbolu Dračí páteře.
Rovná páteř místo kopí, srdce místo meče,
jít životem vzpřímeně - tehdy SÍLA teče.
Přijímat ji a proudit s ní - PRO ŽIVOT - jinak ho minu,
být paní sebe sama, v souladu myšlenek, slov a činů.
Jdu cestou rytířky srdce, tělo je moje zázemí,
jsem ve službě Duchu - stále - i tady na Zemi.
Co srdce v sobě moudře ví, když Duch se do hmoty vlil?
Že cesta je stejně důležitá jako je její cíl.

březen 2014

VÍRA

Bůh vysoko na Nebi, hřích a peklo s plameny a sírou,
ve stádu oveček společně mentální útvary tvoříme vírou.
Své hříchy jsem dávala Ježíši Kristu a ten je bral na sebe,
tím ze mě snímal všechnu vinu a čistou mě bral do nebe.
Tím ze mě snímal zodpovědnost, i veškerou mou sílu,
teď beru si zpět, co jsem odložila, vyměnila za svatou víru.
Dodnes mi ještě přetrvala snaha spoutat svůj život "jak by se mělo",
prosím o její rozvázání, odloupnutí církevního, ať ožije moje tělo.
Přímé zkušenosti mých životů, i ty přes generace rodu,
děkuji za ně, vážím si všech, ať rozpynou se k prvotnímu bodu.
JSEM ZODPOVĚDNÁ, DOSPĚLÁ a SVOBODNÁ, tak se pouštím do činnosti,
ať volně dýchám a proudím V PRVOTNÍ KRÁSE A NEVINNOSTI.

březen 2014

ŽIDOVKA

Po ulici kráčí dítě, panenku v náručí chová,
na kabátku vyšitá žlutá hvězda Davidova.
Marná práce, tvrdé pryčny i trocha jídla je tu,
my vydržíme, přežijeme v Terezínském ghettu.
Jednou snad lid Abrahámův v Zemi Zaslíbené bude,
choulíme se v noci k sobě, označeni "JUDE".

Vyzáblá těla ve vagónech, transport už projíždí závory,
jsem na seznamu k likvidaci do plynové komory.
Ještě silně slyším náš zpěv před železnými vraty,
naposled, než zadusí nás a těla spálí i s našimi šaty.
Nazí na dlažbě, křik a hrůza minut posledních,
zuby na dlažbě, smrad dýmu z komína, pod ním šedý sníh.

V hejnu rychle stoupáme svobodní vzhůru k oblakům,
staré bylo vyrovnáno, všem Židům SHALOM ALEIKUM!
-------------------------------------------------------------------------------------
Jsem tady zas, nově v ženském těle zralém,
nohy kráčí Svatou zemí, zas ožil JERUZALÉM.
Černé klobouky, synagogy...a rozesmátí vojáci tu teď jeli,
i v ozbrojení staré písní zní, v židovské zemi IZRAELI.

únor 2014

JSEM V POŘÁDKU

Když se dívám na svůj pupík - oddělení značí jizva,
jak dozrál plod Univerza, pro život v těle začla výzva.
Stalo se mým bydlištěm, jak Univerzum chtělo,
já mám v něm svoje místo, své samostatné tělo.
ŽIJU - já lidská bytost - a můžu proudit vesele,
krásně "ušpiněná Zemí", krev rozvádí Ducha po těle.
Zde miluje se Duch se Zemí svatbou zázračnou,
Modlím se o to, AŤ SE MÁ MYSL STANE PRůZRAČNOU.
Ke všem silám, co se snaží mě od Sebe odvést, křičím: DOST!
Já PŘEJU SOBĚ ŠŤASTNOU CESTU, PRAVDU A ŽIVOU PŘÍTOMNOST.
JSEM DAREM SAMA SOBĚ a Univerzum naplno tu JE,
když z vědomí hvězd požehnáním se v mém těle ukotvuje.
V písmenkách mi vepisuje Samo Sebe řádek po řádku,
až všemi mými těly zní mantra JÁ JSEM VPOŘÁDKU!

vánoce 2013

VYROVNÁNÍ

Těch chvil, kdy dala jsem a nedostala zpět, bylo možná pár,
NECHŤ TO, KDE JSEM KDY DALA VÍC, JE BRÁNO JAKO DAR.
Též omlouvám se všude tam, kde vzala jsem a dala málo,
AŤ PLYNE TAM MÁ LÁSKA, VDĚČNOST, AŤ DOROVNÁ, CO TO STÁLO.
Nechť zahladí se díry dluhů pro soulad dávání a braní,
žádám i za hranici tohoto života, s přáním VYROVNÁNÍ.

prosinec 2013 - Slunovrat

PŘIZNÁNÍ

Přiznávám, že nechci cítit bolest, že ji odmítám,
tím roste moje oddělenost, tím z Proudu uhýbám.
Tím vzniká také souzení, tím povýšeně srovnávám,
tím se chytám kritiky, nepřijímám, pohrdám.

K té BOLESTI Z ROZDĚLENÍ se teď přiznávám,
světlo tělo prozařuje, já jsem tady i tam.
Cítím bolest z oddělenosti a tím UMÍRÁM...
...o životě, o smrti, o Mistrovi, o cíli ...všem starým představám.

prosinec 2013 - Slunovrat

JEPTIŠKA

Služebnice v tmavé kutně přísahala na kříž slova,
méněcenná, čistá, chudá - NEVĚSTA KRISTOVA.
Tisíckrát poklekla ke kříži v zamlžené nejasnosti,
však s velkou snahou horlivou: přiblížit se ke svatosti.
Nutila se násilím, vždy přísně sebe odsoudila,
svou ženskost provinile skryla, by se Kristu zavděčila.
Snažila se zalíbit se, býti malá, vyhnat pýchu,
spravedlivě trestala se za spáchání každého hříchu.

V nepřijetí svého těla utrpením oběť dala,
věrna Bohu na Nebesích ze života unikala.
Bičováním sílu vyhnat - tak jak se to mělo,
oči upřené ke kříži, na umučené Kristovo tělo.
Tlak na sebe dostat se TAM, svou duši do jiného místa,
s fanatickým přesvědčením o spasení od Pána Krista.
Svázané ruce, důtky - bití, sex zezadu potom,
UTAJENÁ praktika s přísným mlčením o tom.

Políbit kříž, beránku boží, a zůstat v poslušnosti,
změť vzrušení, hříchu, zmatku a pocitu vyjímečnosti.
Podle slibu svatě mlčet, skrze oběť Bůh do nebe bere,
chvála Pánu na Nebesích, Jesus Kristus surrexit vere!
Vnitřní zloba že nezvládla dojít k Bohu, což "být by mělo",
tlak k trestu a napravení, Gloria in excelsis Deo!
Před světem uzamkla bránu, navždy zřekla světských her,
vše v sobě nese řeholnice MARIE DE SACRE COEUR.
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Hluboce vtisklé přetrvaly řádové SLIBY A PŘÍSAHY.
Dnes modlím se za jejich rozpuštění, volám o nové obsahy.
O vodnářské sjednocení svatosti Boha a lidských chyb,
o hlubokou transformaci zažraných zvyků z doby Ryb.
Ať dokončen je můj velký obrat - ze směru "k Němu" SAMA K SOBĚ,
prosím o partnerství S ČLOVĚKEM, SVOBODNÁ V NOVÉ DOBĚ.

září 2013

KATEDRÁLA

Ze záře hvězd a kosmických proudů na svět se smála
vyrůstajíc ze Země mocná SVATÁ KATEDRÁLA.
Barevná skla jako duha pro slávu jsou jí dány,
tak stojí, září, proměňuje ve znamení Panny.
Probouzí a napřimuje v tom prostoru celém,
krásným zvukem lásky zní - SOUZVUK DUŠE S TĚLEM.
KOSMICKÝ CIT A VĚDOMÍ HVĚZD na Zem se již sneslo, 
KORUNUJE lidská srdce pro důstojné KŘESLO.
Až prostoupení do těla pocítí až na kost,
začíná se mystik ptát... co vlastně je ta "SVATOST"?
Čím víc živá, tím víc svatá, zní mi tu tak jistě,
obalena zlatým rouchem STOJÍM NA SVÉM MÍSTĚ.
Vědomé lidské činy žít v této jasné době,
zažívat si prorůstání DO NITRA NEBES V SOBĚ.

květen 2013

DCERA UNIVERZA

V lidském těle přebývám - Já duše jsoucí z Věčnosti,
své Poslání naplním, v síle Slunce, s vděčností.
Díky Proude, jenž mě vedeš jedinečnou Cestou mojí,
mé srdce tluče z Boží vůle, rytmus ke Zdroji mě spojí.
Slyším i srdce ostatních, v jednotě buší ve mně,
já Jsem dcera Univerza žijící ze síly Země.
Jak spojuju se s Boží vůlí? Nakolik už se mám ráda?
2013 svléká z kůže - rok vodního HADA.

duben 2013

LADĚNÍ STRUNY

Pozoruji Markétu, jak chodí v lidském světě,
přitahuji zatoulané v jedné dlouhé větě.
Ví o mně a hledá mě, dnes i v každé době,
s Láskou pojím oddělené opět zpátky k Sobě.
Naproti si jdem a přitom už jsme stejně spolu,
po věky laděná struna, dovnitř, nahoru i dolu.
Pro Souznění se Sebou... nezapomeň: Bděle!
Vítám se i s masem, krví - živá Láska v těle.

leden 2013

HOSTINA

Zlaté tácy rozprostřené vítají nás - hosty,
mysli lidí otáčí se v přítomný čas prostý.
Nebe v Zemi a Země v Nebi,
zraje víno, jsou tu chleby..
Pijte, jezte a hodujte, hostina už přitéká,
voní tady nové vhledy a esence Člověka.
Holé okno bez závěsů, září to sem každým dnem,
v roce 12, ach Vesmíre, v roce kouzla zbaveném.

listopad 2012

POKLAD JESENICKA

Vzácný muži Jesenicka, věřím Ti i všem tvým snům,
houževnatě vedeš Hnutí k přírodě a kořenům.
Mé srdce se rozšiřuje, když dotkne se ho velká zář,
..kde moudrost a hodnotu nese patron a dobrý hospodář.
Ukláním se před odvahou, láskou a silou, co tu je,
pozvedáš svůj rodný kraj a Boží dílo pulsuje.
Vidím to světlo – tvé spojení s Ním, jež Tě povzneslo,
modlím se za tvé lidské tělo, aby to všechno uneslo.
Jsi PRAMEN čerstvé vody, zaléváš kraj, dáváš dost,
ŽIVÝ POKLAD JESENICKA, v němž žije Boží Přítomnost.

  (věnováno Tomovi Hradilovi)

září 2012

ČLOVĚK

Ten věčný zvyk být rozprostřena od věků do věků…
Však nyní je tu tělo – čas ZABYDLET SE V ČLOVĚKU.
Z pohledu skutečného – tak zvláštní, kdo by to byl řek´:
ty figurky jsou lidi a i JÁ JSEM ŽIVÝ ČLOVĚK.
Narovnat záda, ÚCTA K SOBĚ, už se to mění
v hodnotu člověka, hodnotu muže, hodnotu ženy.
Rozpálit VÁŠEŇ K ŽIVOTU – úkol není střídmý,
nic míň než žít: ŽÍT NA ZEMI MEZI LIDMI.

srpen 2012

PŘÍBĚH O VELKÉ DĚLOZE

Velká Děloha je plná hvězd. Září a jiskří, jemně se hýbe, svítí jasnými ohnivě barevnými světly. Je to širý vesmír, prostor mnoha možností. Vane v ní vítr a vzdouvají se vlny, proudí život. V děloze je všechno součástí, všechno je spolu v Jednotě. Je to velká klidná mocná síla. Pořád působí, pořád září. Existuje.

Jednou se ve Velké Děloze zase zajiskřilo. Vlny se vzdmíhaly, okraje dělohy stahovaly a natahovaly a stonkem poháru děloha nasála živoucí poselství. Byl to jeden z velkých třesků. Velká Matka počala nové dílo. Nechala růst lidské tělo. Vyživovala ho svým světlem, velkou Dělohou a Láskou. Plavala si v něm Vesmírem a chystala se na zdánlivé oddělení od Sebe, aby se na sebe mohla podívat.

Když byly hvězdy a planety ve vesmírné děloze správně nastaveny, zralé lidské tělo počalo otvírat bránu. Opět mohutné vlny rozhýbaly Dělohu ke stahům a tělo se nechalo vytlačovat z poháru stonkem dolů k Zemi. Brána vesmíru se zavřela. Člověk zrozený z hvězd pocítil teď i Zemi. Cítil stále Jednotu hvězdné dělohy a hověl si. Něco se však zdánlivě změnilo. Zůstal v Jednotě, ale zároveň se stal i oddělenou hvězdou – bytostí – člověkem. Vesmírná jednota v něm trvá, je stále částí Univerza a jeho buňky ví, že jsou pořád doma. Pořád doma, jen vstoupil do dobrodružství.

O tělo se začali starat další lidské bytosti. Stále se vyživoval světlem, přibyly však pozemské pokrmy, co prochází trubicí a labyrintem uvnitř těla. Pomaličku se začíná zdát, že v dobrodružství je leccos rozdělené. Dá se zaměřit na jednu část a nevšímat si druhé, která zároveň vždy taky existuje. Dá se vstoupit do jedné části a bojovat s tou druhou. Dá se dělat spousta věcí, tolik dobrodružných her tu je! Tolik lákadel, že se z toho člověk až může ztratit a na chvíli zapomenout, odkud pochází, kým je a proč vlastně vstoupil do toho oddělení.

 A pak se člověk jednoho dne zastaví pod hvězdnou oblohou na břehu moře. A vzpomene si na Dělohu, na širý vesmír, na Sebe. Vzpomene si, proč se vlastně od Sebe zdánlivě oddělil: aby se na sebe mohl podívat. A tak se začne dívat. Dívá se teď svýma lidskýma očima a vidí se všude.Uvidí se okolo a uvidí se v sobě. A jak se dívá, začíná cítit lásku, kterou se vždycky vyživoval. A posílá tu lásku do věků a prostorů, všude tam, kde jeho části potřebují léčení.

 A pak chodí dál po zemi a pořád je v Jednotě, ve které vždycky byl. Pořád je doma, ale zároveň v dobrodružství. Z toho se velmi raduje a velkou Dělohu a Sebe v ní Oslavuje. A pomáhá dalším bytostem, aby se také zastavily, podívaly se na sebe a vzpomněly si.

A velká děloha plná hvězd září a jiskří dál. Jemně se hýbe, svítí jasnými barevnými světly a je v ní velká síla. Pořád působí a září. Existuje.

červen 2012

SETKÁNÍ S PŘÍTELEM

Kam až sahá paměť duše, odedávna znám tě, starý příteli,
v Jednotě Ducha i v lidské lásce… kolikrát jsme se už viděli?
Dva stromy na louce, zvířecí tlapky, pak sousedi, sourozenci,
kolegové, kamarádi, příbuzní…            … i milenci.
A v tomhletom životě nový úkol velký,
každodenně ve škole v rolích žáka a třídní učitelky.
Teď tu spolu sedíme nad tyčinkou s fíky,
že známe se – mně ze srdce vytrysklo kouzelné DÍKY.
V mnoha formách tolikrát – i teď jsme se rádi viděli,
vnímám tvoji lidskou Cestu, vzácný mladý příteli.

duben 2012

KŘÍŽOVÁ CESTA

Na čtvercové síti leží rozložený kříž,
poskládaný do krychličky pochopíš ho spíš.
Ohmatej si, ochutnej, dopřej zraku, sluchu,
kostka v kouli vložená - jako hmota v Duchu.
Lidské tělo - formu kříže každý člověk má:
k prozáření odpovědi na to "KDO JSEM JÁ?"
Planety jsou nastaveny, víc jasnosti bude,
obrácení k Sobě, Kristus je zde - všude.
Tradice se proměňují, reznou stará gesta,
život v těle na Zemi je Křížová cesta.
Nesu si svůj kříž a vnímám svoje kroky,
oslavuji Přítomnost a Kristovy roky.
Živé tělo ženy již třicet a tři léta,
JÁ JSEM TADY a toto tělo nese jméno MARKÉTA

duben – velikonoce 2012

DRAČÍ LET

Na široké pláni se potkali, koná se dračí slet,
nech být své myšlenky a dobře sleduj, co je to DRAČÍ LET.
Vnímej tu krásu, radost a sílu (to není cvičení),
uviď svět láskyplně a pusť tu myšlenku sebeničení.
S tíhou těla - a přesto letí, pevně, klidně, před všemi,
dračím letem vyrovnaným, ve výšce i při zemi.
Elegantní dopad na zem - přistání jak do mechu,
kde i ty smíš pocítit to TEPLO DRAČÍHO DECHU.
Země si bere i hodně dává, neboj se nechat si vzít,
však i ty dostaneš, v přijetí světa, kde všechno je jak má být.
Ke vzletu síla, pozornost k Sobě - a tělo s sebou,
nepočítej, jdi a konej, MY DRACI JSME S TEBOU.
Vyškrábej se na draka a leť v nové době!
Se zemí se spojuje jenom Láskou k Sobě.

březen 2012

UČENÍ DRAKŮ

Obejmi se a hleď k SOBĚ, dej vědomí do SVÝCH kroků,
vnímej nohy, nevznášej se, dostáváš UČENÍ DRAKŮ.
Dopad na Zem - to je síla, zde sídlí síla jednotlivce,
Láska k hmotě - teplo slídy, pevný křemen, síla živce.
Žula a svor je kámen hor, teď stoupni si na tu horu,
s pomocí draků, s chudinkou za ruku, vystoupíš z bažiny vzdoru.
Jsi zdravý strom s roubem oběti, tím trpké ovoce dáváš,
pomoc přijde od kořenů, jak jdeš a upřímně žádáš.
Uvolni tělo - ať dech tebou proudí, to podpoří ČINY,
stačí to uvidět a hned můžeš nést ZODPOVĚDNOST MÍSTO VINY.
Pomalu a hluboce dračí křídla mávají ... nádech - výdech,
Přítomnost, klid, cítění - rytmus Země - DRAČÍ DECH.

29.únor 2012

RADIMOVI

Slunce září, mraky plují, duchovní cesty k Sobě vedou,
i já jsem poutník mezi světy, chci putovat s tebou.
Hukot řek, lesy a stany, fléten tóny,
v deníku básně, tanec a děti, cinkají zvony.
Jsem však žena lidská, s myslí a tělem, obyčejná jen,
zde na Zemi nesplňuji o pravé lásce sen.
Moc jsem o tebe stála, co jsem mohla, ze sebe dala,
Tobě, muži z Frenštátu, kterého jsem tolik milovala.
I tys mi dával lásku, kvetly hlavy slunečnic,
snažil ses, pečoval, cítil, pak vstoupilo Nic.

Jsi součást mého života, velké místo pro tebe v srdci mám,
to dobré od tebe si navždy s láskou ponechám.
Hory, cesty, ohně, lidi, dobrodružství bylo v nás,
děkuji ti srdcem plným za ten krásný čas.
Blízkost duší, život spolu, to podstatné není,
když vyšší řád a rodové tahy společné plány změní.

Mé nohy prochodily hory Beskydské s pohledem do nebe,
v samotě dalších let oči tolik vyplakaly pro tebe.
Snad odplouvá jíž, co bolelo mě ty roky až dosud,
přijímám a souhlasím, nesu si svůj osud.
Zvolil jsi dávno jinou cestu, jiný směr a jinde spíš,
odešel jsi hledat se, však teprv teď vím, že už se nevrátíš.

Modlitba hoří a propouští se do země, vzduchu i do vody,
Partnerství minulosti PROSTUPUJE do VODNÁŘSKÉ SVOBODY.

leden 2012

DRAČÍ JEZDEC

Křídla zvedli, létají tu a co víc bych chtěla:
Jsem v péči Zlatého draka a Archanděla Michaela.
Ve vděčnosti Božství proudí, v neúctě je pryč,
bojem i útěky, horlivou snahou, upletla si bič.
Celou mou minulost, činy i myšlenky, plochy všech hran,
průzračná perla - OKO DRAKA vidí do všech stran.
Programy, manipulace, nucení a jiné horory,
usilováním a chtěním tvořila mentální výtvory.
Temné stránky vytvořené nevědomě, z neznalosti,
prosím o vedení a podporu v přijetí mé celistvosti.
Razítkuju sama sebou, tak pozná mě a odpoví,
jednoduše na cíl přesně karma vrací se a působí.
Hned mysl tvoří iluze, nejsem-li ve vděčnosti,
Zlatý proude, ochraňuj mě svou DRAČÍ MOUDROSTÍ.
Otevřít se tomu, co je - nadechuji v práně,
v úctě ke všemu, co bylo a je na kterékoli straně.
Jak síla vnitřkem prochází, oběť je již v soumraku,
vnitřní síla volně proudí, když jede jezdec na draku.
Unést vlastní sílu, další havran kráká:
2012 - rok vodního DRAKA.

leden 2012

KOLIK JE HVĚZD, TOLIK JE CEST

Při tanci s mým potlačením rozptýlil se mlhy mrak,
v Zastavení a Přiznání prostoupil mě ZLATÝ DRAK.
Svatost záchrany a násilné šíření "dobra" jsem zračila,
s nevědomým povýšením k sobě duše tlačila.
Ducha a bytosti viděla jsem v JEDNO slity,
teď hurá nově - každý zvlášť - jsme INDIVIDUALITY!
Oddělené JÁ tu existuje, není jenom "spolu",
VIDÍM SVOJI CESTU, Já můžu nyní "dolu".
S úctou i k cestám ostatních - vedou různými místy, 
VLNĚNÍ i ČÁSTICE - dvě kvality Alchymisty.

vánoce 2011

KVĚTINA

Letos jarní rovnodenností NOVÉ období začalo,
snad tehdy - ve SLUNEČNÍM RYTMU - semínko se počalo.
V jasu letního slunovratu semínko dotklo se země,
když HVĚZDNÁ ENERGIE snášela se do těla jemně.
Na podzim to semínko, co od léta v zemi spalo,
se zavrtělo, obrátilo, v tom čase se probudilo.
Dnes o zimním slunovratu, v té nejtmavší době
z něj vyklíčila, zavoněla, LÁSKA K SOBĚ.
KVĚT ŽIVOTA – orchidej – vzácná moc,
rozvíjí se, rozkvétá od slunovratu do vánoc.
Jak doba, tak květina je tu prostě nová,
to ví posvátná hora, co v nitru ženu chová.

prosinec 2011

SOBĚ

Co je to ta realita? ... když iluze pravda není...
A co žiju špatně já? ...Řekni ...pro mé potlačení.
Tak to je a tak to chodí, jinak nikam nedojdeš,
tohle musíš, toto už NE, (jestli teda dojít chceš).
Komu-čemu věřit můžu, když prý se realitě bráním?
Chci zrušit to své nastavení, tak samu sebe haním.
Smutek, tíseň, ztuhlé břicho, energie zmražená,
když poslouchá hlasy zvenku "hodná holka" stažená.

A když jsem to uviděla, zachvátil mě velký smích:
z čeho já jsem ztuhlá, v šoku? - z reality ostatních!
Svoboda je moje Pravda, i kdybych byla blázen,
radost, živost prožívat - snášet Ducha na Zem.
Proud Ducha je TICHO, z něj pozoruji směle:
V těle bydlí ENERGIE! Proto chci žít v těle.
Už se hýbu, už proudí síla ve mně,
zas o kus blíž Sobě - spojení Nebe a Země.

listopad 2011

NOVÉ KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ

Když Brána se otvírá, to rybí vody víří,
kam epocha lidí na prahu Vodnáře míří?
Kulty, dogma, uvíznutí pod rouškou různých ideologií,
zapletení v náboženství, v síti vymyšlených filozofií.
Čas skoku k čerství pravdě a NOVÉMU hlasu,
Uroboros zakousl se do ocasu.
ZROZENÍ NOVÉHO VNÍMÁNÍ překonává dualitu,
hle- pozemští a zároveň božští lidé už jsou tu!
Sami sobě autoritou, odvážní a bez lpění,
rovnocenní, jedineční, ve své síle a Vědění.
Tvořiví a naplnění, se zdravou chutí do života,
RADOST A SVOBODA – NOVÉ VNÍMÁNÍ SVĚTA.
Spojeni s pulzem srdce, smetí ze sebe lijí,
JASNÝ POHLED NA SEBE, nadosah historii.
Úctyhodná minulost roztaje pod NOVOSTÍ,
kde dál září jen čistá esence zkušeností.
Dnes tady rozpouští se dávné zvyky
(ve Svátek vzniku České Republiky).
Uvolnění závislosti… Existence nečeká -
-OSLAVA ZROZENÍ NOVÉHO ČLOVĚKA.

(28.Říjen 2011)

ROK DůVĚRY

V zajetí her a toho, co neumím – však přesto tu něco nutí:
potichu klíčí tu v Duši prostor pro osobní rozhodnutí.
Do zvyku dětinskosti už nejde se vracet,
Drak roztáhl křídla, dozrává třiatřicet.
Čas důvěry k Zemi a slyšení moudrých rad,
jak spojit se s životem, naplnit řád.

srpen 2011

MEDITAČNÍ

Pozornost k Sobě a důvěru v Cestu mám,
s Mistrovou Láskou učím se vnímání bran.
V síle Řádu rostu, zas zvedá se závora,
za žádostmi ze srdce čeká vždy velká podpora.
Zesílit vnímání, bdělost a uznání, pozornost,
s obratem moudře vnést i do her zodpovědnost.
V myšlenkách, projevu, ochotě, v každém dění,
i v této přítomné vteřině – stále jsme viděni.
Uchopit žezlo Vodnářská doba velí,
přichází čas cítit se dospělí a Celí.

srpen 2011

PROBOUZENÍ

Kolem duše tetelí se ze SNů utkaný závoj,
s vírou v to, že je skutečný, důležitě vedu boj.
Ulítnout do duchovnosti, kde pozemské věci nebolí,
toužím hrát si ve svém světě, nemít podíl k okolí.
Agrese k realitě umí silně prosoupit,
a nepomůže ani hra na snahu z toho vystoupit.
Zlomit odpor k usazení, projít strach je námaha,
snad k uvidění reality už probouzí se odvaha.
Utíkat před lidským světem nese s sebou smutek,
jak prolomit svoji nechuť, jaký dělat skutek?
Už se oči otvírají, už probouzí se snění,
je čas konat a milovat to ráno každodenní.
Jak žít lidskou rovinu je kolem dosti vzorů,
prosím tady o MILOST odpuštění mých odporů a vzdorů.
Modlím se o rozpuštění boje za mé sny,
milovat chci obyčejnost, život a všední dny.
Přijímat, co přichází, co odejít chce, propustit,
těšit se ze skutečnosti, zodpovědně tady žít.
Ať sílí láska k Přítomnosti a dospělé vědomí,
prosím si o SPOKOJENOST z žití doma v soukromí.

srpen 2011

HRA NA MALOST

Je spousta dobrých strategií, jak odložit zodpovědnost,
třeba jedna fakt skvělá hra – na roztomilou malost.
Človíčkové nenápadní se schovanou arogancí,
bojujeme, zkoušíme to, jak vyhrát nad Existencí.
Malincí a bezbranní, co potřebují pomáhat,
vychytrale uctiví, bojíme se namáhat.
Taky utéct pryč od Pravdy do velkého chtění,
kéž propráním v pračce moře se tohle prosím změní.
Že rozkryta byla tahle hra, to je velký dar,
dík přítomné Kalyani na ostrově Hvar.

srpen 2011

POUŤ ZA SVATOU NEVĚSTOU

Cesta do míst, co působí v krajinách vnitřních změny,
Přítomnost, moudrost, pouť - kroky proměny.
Spojení se Sebou žádá mnohá přiznání,
ke kořenům POD Křesťanstvím míří cesta Poznání.
Gaia nás vyživuje, chci plně přijmout člověčenství,
ztělesňovat gnozi, cítit hodnotu Přítomnosti.
Ať zas můžeme z pod pokličky prožít znovuzrození,
a všichni ví, že můžou proudit, jak muži tak i ženy.

 Teplá náruč krajiny milé, královské kříže francouzským okrskem,
zde dál žije Marie nevěsta - čistota krve pod růžovým paprskem.
Věž Magdala, Betanie, chrám a ďábel v něm:
peklo je jen zmatení - a z pekla je cesta ven!
Magdalena Marie - rudá i bílá růže, džbán pokladů,
sexualita - vášeň i čistota - spojení protikladů.
K přítomnému okamžiku modlí se v kruhu skupina - my,
a Zemi-těla laská lázeň - teplé prameny.

V olivové zahradě už proudí síla ve mně:
ČERNÁ MADONA - energie středu Země.
Síla Země a práce člověka, jak učení praví:
dá vyrůst vinné révě, která je Kristovou krví.
I v nás proudí tělem krev, ten fakt teď nejde schovat,
souzení, vinu a polární myšlení lze v Sobě transformovat.
A tak jako se Matky Země dotýkají naše kosti,
hlasy svými podáváme svědectví o Přítomnosti.

Na hradě Katarů jako rytíři od kulatého stolu
s mečem vztyčeným voláme svá srdce ze všech věků a prostorů.
Ať zní v nás JASNÉ DĚKUJI - toho není nikdy dost,
vděčnost a úcta jsou projevy Lásky, Láska přináší moudrost.
Dýcháme spolu, společný vzduch - netřeba dalších vět,
respekt k Sobě, vzájemnost srdcí, sdílíme tenhle svět.
Mýty a legendy spí v naší mysli, ale až za myslí PROUD JE,
na hradě Svobody pod klenbou oblohy: GAUDEAMUS HODIE!

Na loďce přistála u břehů Francie, když příznivý vítr vál,
ta, která sedí po levici Boha - Marie nevěsta - SVATÝ GRÁL.
Dodneška ji odívají barevnými šátky - snědou dámu:
SVATOU SÁRU - patronku cikánů v kryptě kamenného chrámu.
Štíhlé svíce, pestré šaty, radost v chrámu - obroda,
s respektem k současným zákonům, tak se žije SVOBODA.
Otevřít se Duchu Matky, to do základu mění,
srdce pozná, co je Pravda - a otáčí se za NÍ.

Odevzdání ratolestí, kde moře a slunce se dotýkají kůže,
aby vzniklo NIC, které naplněno být teď může.
Nad pláží racek, vítr a vlnky, moře čisté rozlité,
v radosti, lehkosti, ve svobodě se koupou nazí Adamité.
Stop pískají zrcadla - andělé v černém už stají tady,
není posvátné sexuality bez přiznání témat zapření a zrady.
Dovolit projev, masky prozářit, jít do přirozenosti,
fungování na Zemi v pokorné rytmické každodennosti.

Bílá a modrá Marie matka, bílá a rudá nevěsta - svaté ženy,
obklopeny květinami v bazilice Máří Magdaleny.
V herezi Grálu, ve vinných hroznech, zde je to jasné koneckonců:
odkryté vlasy, džbán, u nohou lebka - symbol zasvěcenců.
vždy je důvod k OSLAVĚ, když odplují z myslí zmatky,
kód Máří Magdaleny = energie Ducha Matky.
Duch je přítomen, oživujem hmotu, teď už to srdce vidí:
Ježíš i Marie měli lidské rodiče - i svatí byli lidi!

Bosé nohy stoupají z místa, kde rozkvetly sedmikrásky
do Svaté jeskyně, kde kázala a učila z plnosti Božské Lásky.
S růžemi se klaníme, ALELUJA prolínají zvonivé hlasy,
Máří Magdalena se usmívá, Sobě hladí dlouhé bílé vlasy.
"Pán" i Paní sídlí uvnitř nás, odsud ať panují ve statečnosti,
Pravda je soulad lidské mysli a srdce se Skutečností.
Zbývá prozřít koán Sofiin a spatřit ji v její plnosti:
NIC je matkou opakování, opakování matkou moudrosti.

červen 2011

DRAČÍ POUTNÍK

Andělská víla zasněná v Nebi
zná oblak pohádek, však jak žít na Zemi – neví!
Uniká si dál od síly, vyděsí ji realita:
šok, odpor, strach – odpojení od života.
Nevěří Si, bojí vidět, „to nemůže být pravda"!
Stahuje se na znamení, že Se nemá ráda.
Za nelásku k Sobě-Zemi trest – trest odnětí Lásky,
tak stahuje se Duše znovu, čas do těla kreslí vrásky.
Smutek, zmatek, méněcennost, provinění –
nepřijala život zemský, nesníží se k Zemi.
Andělé tu málo zmůžou, toto jejich není,
Dračí síla stoupá k Duši – proudy blízké Zemi.
Neláska, nenávist, vzdor – je toho moc.
VOLÁM VÁS, DRACI, NA POMOC!

Žádám o otevření brány, o ZEMSKÉ ZASVĚCENÍ,
o očištění pýchy Duše, mysli rozpletení.
Žádám o sestup, o soulad se Zemí,
o sílu žít tady, o sílu pro Odhodlání.
Ať se PEVNĚ rozhodnu ten vzdor opustit,
přijímat pozemské, v proudu síly být.
Prosím o spálení církevních „sraček" ve mně,
o „svatém" boji proti „peklu" – peklu Země!
Prosím, ať miluju ve všech formách Sebe,
ať s úctou sloužím Proudu, ať sestoupí dolů Nebe.
Prosím, ať PŘIJÍMÁM život v jeho prostém dění,
ať odpor k Proudu promění se ve Vedení.

Procházím temnou dračí slují, kde zemní draci žijí,
lesklé šupiny, vznešenost, moudrost, klid – odpočívají.
Přátelští a klidní ve své síle – kterou umí použít,
proudy Země – vnitřní proudy – a tu sílu ŽÍT!
Dotkni se a ciť nás v sobě, ať uvěříš lidským očím:
DRAČÍ SRDCE v tobě – stáváš se Poutníkem Dračím.

Síla Zdroje prošlá skrz kořeny – to jsme my!
- VÍTÁME TĚ TADY NA ZEMI.

červen 2011

MODLITBA PRO ŽENU MARKÉTU

Perla se vyloupla z lastury
paprsek Slunce ji prozářil.
Bosýma nohama s jemnou kůží
stoupá po cestě se vztyčenou růží.
Něžná královna ve Svobodě
u Pramínku Se-dává vodě.
Dává Se větru na schodech u brány,
na Zemi hraje si v nevinnosti Panny.

Teď touží sestoupit z opojení
se Země středem vstoupit v propojení.
Můžete-li, podpořte ji modlitbou či objetím,
ať prozáří tělo svoje i hlubokým PŘIJETÍM.
AŤ UŽ SE NELEKÁ
PŘIJMOUT ROLI ČLOVĚKA

Nahrávka písně v mp3
(Text: Markéta Černocká, Hudba: Jiří Žemlík, Zpěv: Jitka Mozorová a Jiří Žemlík)

květen 2011

ZEMI

Žhavé jádro ve středu Země,
pojím se k tobě, i ty jsi ve mně.
Prosím tě, transformuj, co možné je v tomto čase,
prosím, ať uzřím se v zrcadle ve svojí kráse.
Mé tělo TADY se ze Země zrodilo,
díky, že JSI, abys v TEĎ mě spojilo.
Nosím tě v sobě, ty dáváš mi znamení,
tajemství pevnosti ukryté v kameni.

září 2010

ŽIVLůM

SLUNCI
Slunce, cítím tě, jak tělo mé rozehříváš,
jak se z dálky vesmíru na mě usmíváš.
Cítím tvé teplo, prostupuješ kůží,
uvnitř dáváš kvést záhonu růží.
Zářivé teplo na Zemi rozlité
rozsvěcuj nadále mé části ukryté.
Děkuji za světlo, za teplo, výživu,
díky ní je tady tělo mé naživu.
Abych tu mohla žít na planetě Zrání,
přijímám od tebe POŽEHNÁNÍ.

DECHU
Nádech mě ze sna probudil,
když vzduch proudil ve světle světa,
Dech ducha do těla usadil,
teď i v hloubi duše platí stejná věta.
Dovnitř a ven, já dýchám – jsem.
Dýchej mi dechu do krku, do hlavy,
ať rozpoznám iluze, dodej mi odvahy.
Chci jasně vidět, rovně stát,
chci jasně slyšet, Boží vůli znát a tak ji přijímat.

VODĚ
Koupu se ve vodě a voda je i ve mně,
tak noříme se do sebe vzájemně a jemně.
Propojuješ zevnitřku a z venku omýváš,
orgány v břiše mém ze všech stran hladíváš.
Prosím o léčení mých dávných zranění,
prosím tě též odplav z mé mysli vězení.
Moře – ty polévko na minerály bohatá,
ukaž mi prosím prazáklad života.
Já jsem ve vodě a voda je ve mně,
všechno, co není – je, pochází ze Mě.

srpen 2010

VLOMENÍ

Když se Světlo do člověka rázně vlomí,
osvítí kouty, kde hustá dřímala tma,
postupně vidět je vlastní bída a to bolí,
představy ega hroutí se až do dna.

To Bůh sám vzal člověka do parády,
zkroušený plazí se po zemi,
by mohl unést kus Boží slávy,
jak si to v srdci přál, jak žádal v modlení.

ANO, Bože, ochotna vidět ztráty i to,
jak vplouváš do mě ve své Zářivé Kráse.
Přijímám v pokloně, vzdoruji - bolí to,
odevzdávám se ti, miluji, už jen dívám se.

léto 2009

DÍKY, GABRIELI

Díky, Křišťále milostiplný, Archanděli Gabrieli
za Tvou péči, Lásku, pomoc a naději.
Na Tvou počest pijeme živou vodu z číší,
ty sjednocuješ svým dechem bytosti různých říší.
Oslaven buď, pane, v šatu průzračném,
koupu se s tebou údivem ve světě zázračném.

Prosím i Tebe o změkčení mých ztuhlých koutů,
pavučiny nepravdy, strachu, srovnávání ze sebe dále loupu,
a nedechuji Tvou jiskřivě Čistou záři,
co mě obaluje, prostupuje a všude doprovází.
Slunce-Bože, žehnej tomuto létu,
rodí se Žena - PERLA - ...JÁ JSEM tu.

léto 2009

KŘIŠŤÁLOVÉ KVETENÍ

Rozkvétám a voním slabě zatím,
Bože, dej, ať rozvinu se v Lásku,
rozpusť mé strachy, pýchu, přestřihávám pásku,
zvu tě dál, VSTUP, ve tvých proudech letím.

Křišťálový plameni, Božský zázraku,
klaním se ti a vdechuji tě něžně,
tak jako jsi proudil v Libuši - české kněžně,
prostup i mne, průzračný oblaku.

Prostup i ostatní krásné ženy - Růže,
propoj naše těla, mysli, duše v Jednotu,
sjednoť Lidské s Božským a odpusť očí slepotu,
ať skrze nás modlitba k Matce Zemi téci může.

Modlím se za Mír na planetě Zemi,
ať prorůstáme Láskou, Úctou, Moudrostí,
modlím se za uznání bolesti, za Cestu Bytostí,
za Božsko-Lidské kvetení mezi námi všemi.

léto 2009