Cesta do Gruzie

Cestou – necestou aneb jak jsme všechno zažili v Turecku a Gruzii

Stopem přes Balkán – nabíráme vítr dobrodružství

Ve čtvrtek 26.7. 2007 začala naše CESTA z Brna, z druhého nějvětšího města ČR. Vyrazili jsme do světa na zkušenou, Já a Markétka. Vstanuli jsme v 6:00 a kolem osmé hodiny jsme již byli na dálnici Brno – Bratislava.První, kdo nám zastavil, byla Policie ČR. Pan policista byl ovšem „pohodář“ a poté, co se vyptal kam že jedeme, dal nám lístek do Temešváru (JV Rumunsko – tam jsme první noc spali) namísto původních 2000,- pouze za 100,-. Měli jsme štěstí v neštěstí.
Večer jsme naposledy toho dne vystoupili z Rumunského kamionu přímo v centru Temešváru. První noc byla očistná. Z centra jsme se upocení a unavení vypotáceli na okraj města, trvalo nám to asi 1 hodinu. Našel jsem „skvělé“ místo pro tvrďáky v příkopu u rychlíkové trati, kde smrděly výkaly z nedalekého parku. Na místě panovalo vedro a mračno komarů.Téměř za tmy jsme zalehli a já se začal klepat zimou a potit horkem. Bylo mi hrozně špatně, rozpadal jsem se na kousíčky, do kterých se bez ustání trefovali mlsní komáři. Markétka se pokoušela snižovat mé utrpení – dávala mi Reiki, švestičku umeboši (slaná švestka z Japonska, která pomáhá proti všemu žaludečnímu i nervovému), prostě starala se o mne jako Matka Tereza (alespoň tak jsem ji ve svých halucinacích té noci viděl). Rychlík střídal rychlík, hodina se plížila za hodinou a komáři žrali a žrali. A bylo ráno. Tělo rozlámané, oko nezamhouřené, duše skřehnutá.

Pátek 27.7. následoval po očistné noci očistný den. Bylo mi hrozně špatně, a když jsme zjistili, že vlak na Bělehrad jede až příští den, ulehli jsme na okraji lesíku, a taky nečekaně velikého Temešváru. Odpočívali jsme a povídali si.

Sobota 28.7. mi již bylo lépe a my pokračovali na naší CESTĚ stopem Balkánem. Svezli jsme se s ruskou kanoistickou výpravou – byla družba. Dlouze jsme se zasekli v krásném a moderním Bělehradě. Slunce zapadalo a my stáli na kraji dálnice již  kolem 4.h. Byl jsem již trošku nervózní, kdeže tady v tom městě budeme spát, a tu v posledních paprscích slunce nám zastaví Zdenko (mladý kluk, co jede na „pařbu“ někam za Bělehrad). Nakonec spíme blízko vinice, co je u dálnice, co je u Bělehradu. Do noci vzlétne bílá sova, nad stromy zeleného sadu.

Neděle 29.7. se dlouho nic neděje.Prvních 30 km, které jsme dnes směrem na Sofii urazili nás stálo neuvěřitelných šest hodin. Pak jsme se ale dostali na OMV čerpací stanici, kde nás vzal náš první Turecký kamion – přímo do Istanbulu. „Kamióňák“ trošku pokukuje po Markétce, ale jinak je to Gentleman. Za čtyři hodiny jsme na Srbsko/Bulharské hranici.
Čekáme v kamionu již třetí hodinu, stmívá se a náš pan řidič nám nabízí, abychom si ušetřili sedmihodinové čekání na proclení v jeho kamionu, abychom šli a sedli do jiného kamionu za hranicemi. Snad falešný soucit a loajalita nás přimějí k tomu, že zůstáváme další 2h s ním.Nakonec se v rychle se měnící situaci (kamióny se rozjíždějí) dohodneme, že my projdeme přes osobní kontrolu a setkáme se na druhé straně hranice u motorestu. V rychlosti si sbalíme své věci a jdeme přes hranici. Začíná čekání na kamion s logem BGL. Podle našich propočtů by měl náš kamion asi za 2 – 3h přijet, tj. okolo 23:00. V kamionu jsme zapomněli pár našich věcí (karimatku, deník, foťák a Markétka téměř všechno oblečení). Vůbec se mi to nelíbí, ale pokouším se klidně čekat a důvěřovat. V prachu motorestu čekáme zpocení, špinaví a hladoví, celou noc. Spíme na směny. Markétka je přesvědčená, že nás řidič najde a cesta do Istanbulu nás nemine. Já ztrácím důvěru a nakonec po 12 hodinách čekání také svou dětskou naivitu v to, že vždy všechno dobře dopadne, a že můžeme všem věřit. Bolí mne srovnat se s tím, že jsme naivní blázni, kteří nechají své věci u cizího „týpka“, a ještě na něj 12 hodin čekají. Byl jsem na sebe naštvaný. Markétka byla v klidu, protože stále věřila. Ještě ráno po rozbřesku běhala po hranici a hledala „náš“ kamion. Pomalu jsem se srovnával se ztrátou, a čím více jsem byl v klidu, klesala Markétka.

Denní světlo mění stráze večerní a my zapomínáme na to, že nám chybí věci – pečeme se na stopu a toužíme popojet až k Istanbulu. Večer uleháme 40 km od Istanbulu. Máme za sebou příjemný den, s příjemnýma lidma na stopu a jen jedno asi 3hodinové čekání na odpočívadle, ve vnitrozemí Bulharska. Horký den jsme zakončili příjemnou cestou a rozhovorem s mladým Turkem žijícím v Německu, který nás seznámil s historií Turecka, tureckými problémy a také svou zásobou jídla, což bylo pro nás to podstatné.
Jsme spokojeni a s příjemnou vizí, že v Istanbulu doplníme zásoby, dokoupíme, co jsme ztratili, končí den. Jenom ta naivita již nikdy tak bezbřehá nebude. Od tohoto dne jsme opatrnější na své věci. Dnešní lekce nás hodně stála.

V Turecku

Putování sedmého dne jsme zakončil na krásném místě – malém paloučku mezi smrčky v příkopu pod dálnicí, 160 km před Ankarou. Noční postup v před směr Ankara zastavilo moje NE, ZASTAV TADY, PARK ALANI!!!!
Když jsme večer sedmého dne vystoupili na asijském břehu z trajektu přes Bospor, mysleli jsme si, že budeme spát kousek před Ankarou. Náš „kilometrový dárce“, který jel do Ankary, nám však ještě dříve než jsme nastoupili do TIRU dal najevo, že o povídání mu nejde. V Kamionu se rychle rozpaloval. Chtěl Markétku a o povídání s námi mu moc nešlo. Popouštěl svou zvířecí duši. Každých 5 minut jsem mu musel znovu opakovat své NE, a když jsem po několika hodinách noční jízdy na chvíli zavřel oči, tak si sundával kalhoty a hladil hada. V tom se mnou Markétka otřásla na 160 km od Ankary. O 2 min. později jsem mu důrazně oznámil, že si vystoupíme. Měl ještě nějaké námitky, moc se mu zastavit nechtělo, ale musel. A tak tu teď ležíme a já vzpomínám:

Istanbul je překrásný, živý, obrovský a přátelský. S tolika lidma jsem si již dlouho ruce nepodal. Několikrát jsme byli lapeni prodavačem koberců, pozváni na čaj, zpovídáni. Na tržištích jsme trávili mnoho hodin. Potřebovali jsme doplnit zásoby šatů na hory, koupit karimatku – kobereček, jídlo, foťák, najít si nocleh. Žádný z našich nákupů nebyl věcný. Každá koupě bylo pečlivé zvažování, vybírání a hlavně užasná radost z rozhovoru a vyjednávání s obchodníky, kteří mají srdce a kteří jej také nezapomenou přibalit, ke každému „svému“ zboří. Viděli jsme Hayu Sofiu (Chrám boží moudrosti) a další mešity, projeli jsme se na lodi okolo nočního Istanbulu, navšívili Topkapi (Palác sultánů). Vzpomínám a slibuji si v duchu sám pro sebe: „až příště pojedu do Istanbulu, koupím si ten pravý svůj koberec, dlouze budu vybírat a tvrdě se srdcem smlouvat“.

8. den jedeme do Ihlary, 15ti kilometrového kaňonu s bohatou vegetací uprostřed tureckého vyprahlého vnitrozemí. První mávnutí ruky a jedeme s příjemným tureckým řidičem. Řidič nemá žádné slovní narážky, nenabízí odkup Markéty. Zdá se to být pohodář, který jak on sám říká: „nemá problem“.Když však na chvíli zavřu oči, již si ho hladí a s pohledem na Markétku vzrušeně onanuje. Z toho mi vyplývá další turecké ponaučení: „vesele se usmívej, bav se, ale oči nezavírej aneb kde není četník, tam není morálka“. Turci jezdí bez pásů, flašky a vůbec vše, co již nepotřebují, házejí vesele z okna, ale když jde o čaj, tak jsou jedničky. Po cestě zastavujeme a popíjíme lahodný Rize čaj s cukrem. Nikdy neplatíme, dokonce nám to ani nedovolí, když to chci zkusit.
V 16 hod jsme v Aksaray, 40 km od Ihlary. Svezeme se ještě pár auty, popovídáme si Německy, Turecky, Španělsky a už jen jedna vyhlídková jízda na vlečce traktoru a jsme „doma“. Podvečer se již procházíme krásným údolím řeky pod vesnicí Ihlara. Někde vysoko nad námi zapadá slunce, jeho odlesky vidíme na 40 metrů vysokých skalách. Ptáci zpívají a my jsme tu sami.Jediní, koho potkáváme je skupina šesti Čechů z Brna. Znají se s Markétkou. Spíme na krásném místě u řeky. Dlouho si povídáme u ohně, milujeme se ve stanu a usínáme.

9.den, tady a teď sedím v díře, starém obydlí, možná v klášteře skalních civilizací,  na skále nad řekou. Píši co jsme prožili a srovnávám se sám se sebou. Jako bych stále někam spěchal, neustávám v komunikaci s lidmi, letím v kamionech a v myšlenkách na další kilometry. Přeji si, aby nám tyto tisíce let staré obydlí, řeka a příroda dali spočinout od kvasu času a chvatu lidského snažení.A skutečně, devátého dne jsme zapoměli na CESTU a na životy, ve kterých pořád někam „spějeme“. Užívali jsme si osvěžující, čisté vody, jedli jsme a milovali se.
Odpoledne jsme se prošli pár kilometrů kaňonem a usídlili se na jeho druhém konci. Jsou tady krásní ptáci a mnoho zajímavých zvířátek. Viděli jsme dvě obrovské želvy a taky dvě lišky s bílým ocasem, které si nás přišly omrknout.Bohužel jsme viděli také jednoho „nadrženého“ Turka, který k nám přišel, když jsme se chystali rozdělat oheň. Řekl, že nemá problém, ukázal směrem, jakým pokračuje v cestě a šel. Ušel asi 10 m, sedl si na větev stromu a zapálil cigáro. Pak si lehl, s pohledem upřeným na Markétčiny kotníky, počal potahovat „pepíka“. Když jsem na něj houkl, dělal, že spí. Vzali jsme si tedy věci a šli o 100 m dál, kde již žádný Turek nebyl a kde bylo taky moc pěkně (po pravé straně řeka a za ní  les, nad ním skály, na naší straně řeky veliké balvany a mnoho vrb).

10.den jsme ve třetině CESTY, tak jako v životě. Z kaňonu Ihlary vycházíme v šíleném horku, slunce paří a my šlapeme a šlapeme nahoru z kaňonu. Moc aut tady nejezdí a tak se zdá, že si to dneska odedřeme „pěšo“ až na hlavní cestu směr Kayserei. Míjí nás prázdný autobus. Mávneme na sebe, tak jak je v Turecku dobrým zvykem. Za dvě minuty jede ten samý autobus nahoru (aniž sjel až do údolí),  a my zjišťujeme, že se otočil proto, aby nás vyvezl z kaňonu na hlavní cestu. Vysvětlujeme mu, že jsme nezávislí Češi, že jedeme stopem, a že za autobusy neplatíme. On se jenom směje, za svezení samozřejmě nic nechce.Poblíž kaňonu se pražíme asi ještě další 2 h, než nám zastaví Turek žijící v Anglii. Je velmi komunikativní, vykládá o hudbě, která právě hraje a vysvětluje nám její význam. Hovoří o Bohu a o tom, že jsme všichni stejní. Turek má v Anglii restauraci a vydělává spousty peněz a jak říká: „Bůh mi dal, tak já také dávám – pomáhám lidem, kde můžu“. Vysedáme v Aksaray. Markétce je špatně ze sluníčka, pomáhám jí nasazovat batoh na spálená záda. Radost jí udělá meloun, co si koupíme v Aksaray. Na další stop čekáme asi 1 minutu.
Zastaví nám žlutý sporťáček, který řídí Monika, mladá Američanka a vedle ní sedí její partner George, Skot středního věku. Oba studují v Ankaře Turečtinu. Tam se prý také před měsícem potkali a za rok se budou brát a plodit děti. George mi provede malý bezplatný psychotest. V Goreme se loučíme a jdeme si prohlédnout skalní města. Právě jsme v jedné z nejproslulejších lokalit, překrásné a turisty hojně navštěvované Kappadocie. Kappadocie je asi 200 km rozsáhlá oblast v centrálním Turecku, kde jsou dodnes zachovalé snad několik tisíc let prastaré obydlí ve skalách. Ráz krajiny je v Kappadokii skutečně jedinečný. Na Marsu jsem sice nikdy nebyl, ale tak nějak by to tam mohlo vypadat – prapodivné skály všech tvarů (houby, kužely, penisy,…) a v nich díry jako v ementále (jeskyně, kláštery, obydlí, ve kterých kdysi dávno žili lidé.
Uděláme si asi tříhodinovou procházku, kterou směrujeme k městu a řece Avonu. Dáme si kebab za tři kukuřice (1 Kukuřice je měnová jednotka, kterou vymyslela Markétka a podle níž jsme přepočítávali místní ceny – 1 Kukuřice = cca 18 kč). Do Avonu jedeme stopem se čtyřmi Turkyněmi a pak hledáme místo ke spaní. 
Když hledáme místo ke spaní na okraji města, osloví nás milý Turek ve středním věku. Vyprávíme mu co tady děláme a co hledáme. Na to nás on zve k sobě na zahradu (vlastně jsme v té chvíli již na jeho pozemku, jak později zjistíme), ukazuje nám altánek, gauč, kde můžeme relaxovat, sprchu, zapojí světlo…odmítnout se nedá, a tak rádi přijímáme. Brzo se cítíme jako doma. Jsme šťastní, že jsme ve třetině cesty právě tady. Jsme v bezpečí a světlo, studená voda z hadice, gauč a stolek s židlí, se nám zdají být luxus. Čekám na jedinou věc, která by mne mohla ještě více naplnit štěstím – těstoviny, které Markétka při brekotu žab a cvrčení cvrčků vaří.

11.den začal překvapivě brzy, někdy po 24:00. Z krátkého spánku jsem se vzbudil s nevolností, bylo mi ble, a ble šlo nahoru i dolů té noci a rána ještě několikrát. Když jsem vyloučil vše co šlo, přišly horečky a malátno. Celý den, s vyjímkou času, kdy jsem se s námahou zvedl a šel vyčurat nebo opláchnout vodou, jsem ležel na gauči pod stříškou. Hodně jsem spal a taky se díval na krásnou Doyenovu zahradu. Odpoledne jsem snědl první mrkev a večer půl brambory. Tělo se čistilo a nic víc mi nedovolilo pozřít.
Markétka šla do města nakoupit. Odpoledne nás navštívil Doyen. Oba jsme spali, Markétka ve stanu a já na gauči pod stříškou venku. Doyen byl tichý, nechtěl nás budit – opatrně chodil kolem po své zahrádce.Vysvětlil jsem mu, že jsme museli ještě zůstat neboť jsem „krank“. Doyen pochopil, řekl: “Ok“ a na chvíli zmizel. Když se vrátil, začal mne léčit. Zeptal jsem se jej, zda-li je šaman, a on se usmál a řekl, že prý je každý Turek šaman. Tvrdil, že zná staré léčivé umění, a já jsem mu rád věřil. Vařil mi čaj s mátou a citrónem.Povídali jsme si s Doyenem o Turecku a ČR, o tom, co u nás doma děláme, kolik máme roků…Odpoledne se mi díky Doyenovi a Markétce ulevilo. Dlouze jsem spal, a když jsem se vzbudil, tak jsem si povídal se svými úžasnými společníky – Markétkou a Doyenem. Byl jsem v ráji, v krásné pestré zahradě, kde bylo ze všeho cítit Doyenova péče a jeho zdravý a bezprostřední postoj k životu. Postoj šamana?
Večer nás Doyen opustil. Markétka mu věnovala pohlednice Českého Švýcarska a na druhou stranu napsala věnování: „Shon Danken, unsere freunde Doyan“. Doyen se rozzářil a slíbil, že si pohlednici dá na čestné místo na stěnu u něj doma. Srdečně jsme si stiskli ruce a Doyen odešel. K večeři jsem si dal půl brambory a v horečkách šel spát.

Ráno dvanáctého dne jsem se cítil moc dobře. Celou noc jsem spal vydatným, osvěžujícím a nade vše léčivým spánkem. Přesto jsem byl pořád nemocný a slabý, což se projevilo ihned, když jsem chtěl vstanout. Rozhodli jsme se tedy ještě jeden den zůstat v Doyenově ráji a pak vyrazit na stopa směr Kayserei – Sivas – Rize. Ulevilo se mi, že nikam nemusím.
Den plyne pomalu a klidně, a já teď odpočívám ve stínu přístřešku. Těším se na CESTU. Markétka uvařila zeleninovou polévku. Já jsem si po dvanácti dnech umyl vlasy.Doyen nás krátce navštívil, zeptal se jak se nám daří, přinesl víno ze své zahrady. Markétka nakoupila jídlo a pití na zítřejší cestu do Rize.Odpoledne jsme si s Markétkou věnovali pár pěkných chvil, povídali jsme si o tom, co bychom rádi zažili. Den zapadl se sluncem.

Ráno třináctého dne jsme přirozeně vstali se sluncem. Chtěli jsme být na cestě, dokud slunce nebude moc vysoko. Když jsme se však zbalili a najedli, bylo již devět hodin, a to již slunce pořádně peklo. Dlouhé a nervózní tři hodiny nás stálo nalezení toho pravého místa na stop do Kayserei. Unavený a malátný jsem na sluníčku vřel až k nasranosti.Všechno nakonec dobře dopadlo, vzal nás „kamióňák“, který jel do Kayserei. Jeli jsme velmi pomalu, a když byla příležitost, tak jsme zastavili na čaj a na jídlo. Dali jsme si zeleninový salát a z pece čerstvě vytažený chleba. Zapili jsme Rize čajem.
V Kayserei začal stop velmi společensky. Nejdříve jsme si vyfotili skupinku starších vážených pánů sedících a diskutujících na trávě u hlavní silnice několikasettisícového města, a pak se dohadovali z další skupinou – tentokráte mladších Turků o tom, kde máme stopovat. Nevázanou komunikaci a nepřesvědčivou argumentaci Turků zakončil asi šedesátiletý stařík, který nás „vtlačil“ do autobusu, zaplatil za nás jízdné, a pak nás svezl na místo, kde zaručeně něco stopnem.Když jsme již v Kayserei asi 2 hodiny umírali u vozovky a já byl v takovém transu a lhostejnosti, že jsem málem čůral do vozovky a jen zvadle seděl na jejím okraji s cedulkou SIVAS, zastavili dva kluci ve fajn sporťáčku a řekli, že nás do SIVAS berou. Nemohl jsem tomu uvěřit, a tak jsem si to nechal třikrát zopakovat.V SIVASu jsme vystoupili po 18:00, totálně unavení. Kluci, kteří nás do SIVASu vezli, tu byli doma a tak nám zastavili na čerpací stanici směrem na Trabzon. Dali si pár hubiček se všemi důležitými na benzínce (takže se všemi) a ujistili se, že je tu dobré místo na stop. Zeptal jsem se ještě našeho znalého naturalizovaného dobrodince, zdali si zde můžeme napustit vodu, a on odběhl s gestem, ať chvíli počkáme. Za 2 min. byl zpátky s dvěmi lahvemi pitné vody, které nám zaběhl koupit do obchodu za čerpací stanicí. Jediné, co jsme mohli v té chvíli udělat, bylo od srdce poděkovat.Markétka si dala sprchu na polích v zavlažovacím zařízení, kolem kterého jsme procházeli, při hledání místa na nocleh. A pak jsme již jen spali a spali.

14. den je opět pekelné vedro. Svačíme s „kamioňákem“, povídáme se do „natural“ turecké rodiny, poté, co nám jeden Turek, stopnul Turka, a ten si jede pro svou nevěstu. Máme štěstí. Jsme pozváni do domu nevěsty, pohoštěni chladným hustým mlékem, boskáme se s tetami, mamami, pramamami, fotíme se se svatebčany a na cestu dostáváme po domácku urobené placky plněné chalvou. „Arkadaš“ (turecky: přítel) nás zaveze na čerpací stanici, tam se rozloučíme. Všichni zdejší a přítomní Turci se opět velmi zajímají, kdo jsme a kam že jedeme, vnucují nám autobus. Nakonec nás jeden milý domorodec odveze až do Trabzonu (to si myslíme, o Trabzonu totiž sníme a on vysloví jméno tohoto města při pobřeží Černého moře). Když však urazíme 1 km, zastavuje a ukazuje, kde se máme postavit směrem na Trabzon. Posadí nás do dalšího auta, „klukovi“, který vlastně „normálně“ stopaře nebere, ale co má dělat, když jsme mu „nabídnuti – vnuceni“. Večer parkujeme v překrásném horském městečku, jdeme na večeři a pak spát k řece.

15.den jsme v polovině naší CESTY. Jedeme do Rize a Cayeli, kupujeme pravý prvotřídní Turecký čaj. Stačí jen mávnout a jedeme a jedeme až k tureckým hranicím. Dnes večer chceme ještě zůstat „doma“ v Turecku, cítíme se tu nějak bezpečně (až teď při přepisování těchto zápisů si zpětně uvědomuji, že se mi do Gruzie vůbec nechtělo, měl jsem nějaký divný pocit – STRACH).Prší a je zima, obloha je černá, chmuravá. Večeříme v tunelu u hranic. Zastavuje Turek, co jede na hranice, nese nám hroznové víno a chce nás někam, kamkoliv svést. Zveme jej ke „stolu“, sedáme si na batohy a prostíráme zem. Povídáme si, fotíme se. „Arkadaš“ nám pomáhá stavět stan, vybírá pěkné místo, radí,…dáváme si po Turecku bosk na rozloučenou, ale on se neloučí nýbrž rozpaluje. Kdybych mu zdvořile, ale rázně nevysvětlil, že my dva – ukazuji na mne a Markétku – máme dnes romantiku a nikoho třetího k tomu nepotřebujeme – ukazuji na něj, vlezl by nám do stanu. Pochopil a netlačil, zavřeli jsme stan a on odjel. Celou noc prší.

Do Gruzie!

16.dne balíme věci. Hurá do Gruzie! Divoká Svanetie! Kavkaz! Nadohled po cestě pod námi, kráčí dva turisté – zdají se to být češi (nevím jak, ale čech čecha vždycky pozná). Zkouším a volám: „Ahoj“, a oni zpět: „Čau“. Volám: „Češi!“, a oni přibrzdí. Pod fousy menšího mužíka poznávám Michala z Kunčic. Svět je hrozně příjemně malý. Sdílíme zážitky, slibujeme si setkání v Brně. Pac.
Za 30 min. se koupeme ve velkých vlnách Gruzijského moře. V moři se „čvachtáme“ asi hodinu, a pak hurá „mašrutkou“ (místní doprava – tranzit upravený na miniautobus pro maximum pasažérů / maximum jede vždy) do Batumi. 
V Batumi si dáváme výbornou polévku za dva Lari a nakoupíme jídlo na další dny. Kupujeme také žlutý meloun, který nám však v nestřežené chvíli někdo „čmajzne“. Přichází k nám asi sedmiletý klučík a chce po nás peníze. „Povídám“ si s ním, ale peníze mu přece – jak jsem z česka zvyklý – nedám. Ukazuje na minci, kterou drží v ruce. Ukazuji mu, ať tedy dá on mi. Bez rozpaků a k mému překvapení mi minci podává, a když mu ji chci vrátit odmítá. Jdu tedy do „mašrutky“, lezu do batohu a vytahuji bonbóny. Podávám mu bonbón s mincí. Přijímá.Jedeme do Poti. V 16 hod jsme na náměstí, a po doporučení „domorodců“ se jdeme koupat na romantickou pláž za městem. Koupeme se v moři, povídáme si s místní „omladinou“, Markétka pere.
Kousek od pláže, ještě za světla, stavíme stan a brzy uléháme. Máme chuť a je nám krásně, tak se milujeme. Jsme na vrcholu blaha!
Když jako uštvaní koně uleháme k sobě v tichu, zaslechnu venku zašustění, podívám se síťkou stanu ven – na našich batozích, které jsme si dnes téměř vyjímečně nechali venku (abychom měli větší pohodlí), něco leží. Snad je to nějaké zvíře.Otevřu stan a zařvu na to. 
Zařvu na To, ať „táhne“ pryč. Tušíme, že To nás přišlo okrást. Ticho. Zařvu znovu. Ticho. Poprosím Markétku, aby mi podala baterku. Svítím na strom, který je asi 1 metr daleko před stanem, a za kterým se To nebo Ten schovává. Ticho trvá asi 10 minut nebo deset hodin – napětí roste každou vteřinou – něco se musí stát. Nevíme kdo je za stromem, a ten kdo je za stromem neví, kdo je ve stanu. Kousek něčí hlavy vykukuje zpoza stromu. Chce nás To zastrašit a nebo zjistit, kdo je ve stanu. Čekání v nehybných pozicích je téměř nekonečné, jakoby jóginské.
Pak uslyšíme, že To si šeptá, což znamená, že To jsou Ti, a to je zlé, protože jsou dva.To se po chvíli potvrdí, když zpoza stromu vyskočí dva muži, každý z jedné strany. Jeden má v ruce 30 cm nůž a druhý nějakou železnou tyč. Já v té chvíli již držím v ruce taky nůž, ale vlastně ani netuším na co – chci se s ním bít? Bandita s nožem, asi 30letý chlapík s velkými rameny a začerněnou tváří, přiskočí ke stanu a něco řve. Když vidí, že jsem ozbrojený, anebo jen proto, aby demonstroval svůj vážný zájem o naše „džengy“, zařízne ten svůj „kinžál“ do našeho stanu. Pustím nůž a vlastně se tím vzdávám, vzdávám násilí. Začíná vyjednávání. Pozice jsou v té chvíli značně nevyrovnané. Jsme v obklíčení, sedíme v otevřeném a rozpáránem stanu u moře, daleko od lidí. Nemůžeme utéci.Bandité přišli pro „džengy“, jsou dobře vyzbrojeni, načerněné tváře, jsou rozhodní. Abychom se jich zbavili, chci jim dát nějaké „drobné“ peníze, které mívám v kapse na autobus a na jídlo. Peníze nemůžu najít a železné zásoby EURO a velkých papírovek jim přece nedám.Bandité nás tedy prohledávají. Musíme vytáhnout ze stanu a z batohů jednu věc po druhé a oni si je venku prohlížejí. Nakonec jim ven vyhodíme také batohy. Svalnatý „hrdlořez“ je trošku nervózní – dychtivě hledá vytouženou „mzdu“. Jeho parťák je více v klidu, a tak naši komunikaci –  jedinou a nejmocnější zbraň směřujeme k němu. Českou ruštinou vysvětluji, že jsme Češi, kteří spí venku, cestují autostopem a jedí zaječí bobky. Markétka mu prezentuje naše úspěšné „stopy“ cedulkami s názvy míst kudy jsme projeli.Asi hodinku si takhle povídáme, bandité šátrají a trošku tlačí a nakonec odcházejí s igelitkou plnou jim líbivého oblečení a foťákem. Našli taky 30 Lari (500 Kč). Eura, co jsem měl schované ve vnitřní kapse v batohu a zabalené v alobalu – odpadku – od čokolády, ani peníze, které si Markétka odvážně připla ke kalhotkám a zastrčila dovnitř, nenašli.
Je nám dost zle. Markétka leží vyčerpaná ve stanu a já se pokouším sklidit naše věci, které leží rozházené před stanem. Hážu je do stanu. Pokoušíme se usnout.Náš pokus netrvá dlouho. Markétka sebou trhne a polekaně si sedá, někoho slyší. Někdo se blíží dost hlasitě ke stanu. Rozepnu stan a jdu se podívat ven. Je to mladík. Pozdravíme se. Vytahuje cigaretu a žádá o oheň. Otočím se na Markétku, aby mi jej podala, a když se otočím zpátky, nemohu tomu věřit, ale u hlavy mám pistoli a slyším ve zdejším kraji oblíbené slovíčko „DŽENGY“. Dělá si ten kluk srandu? Bohužel ne. Za chvíli slyším také jeho kumpána, který přichází, v ruce drže železnou tyč, která se zdá být v místním kraji oblíbenou pracovní pomůckou.Jsou to „jen“ opilí adolescenti, ale zdají se být nebezpeční než „profesionálové“ před chvílí. Peníze však nehodláme dát ani těmto výrostkům. Ukazuji na rozpáraný stan a vysvětluji, že jsme byli přepadeni. Zdá se, že je to trošku zaskočilo, ale úplně nám nevěří, a tak opakují neustále dokola džengy, džengy. Všechno se to děje tak rychle, že si ani nestihnu zvyknout a pořád tomu nějak nevěřím. Začínám být zoufalý, a tak se přirozeně odvolávám na Boží autoritu. Nejdříve se modlím a pak začnu kázat. Vysvětluji klukům jak se cítí moje přítelkyně (hraji na city), a taky, že to, co dělají není pro ně ani pro nás vůbec dobré. 
Vůdce „gangu“ je již unavený a možná se ho dotýkají má slova. Posadí se ke stromu, zapálí cigaretu, zamává svou železnou tyčí ve vzduchu a prohlásí něco asi v tomto smyslu: „Klidně běžte spát! Jak sem někdo přijde, tak ho střískám. Budu Vás teď chránit“. 
Odmítám jeho ochranu a posílám je tam odkud přišli. Dostáváme novou nabídku, abychom šli k němu domů (že prý tam je jeho maminka a bratři a jídlo a bezpečno). Vůbec se mi to nelíbí, nikam nejdeme.Nakonec nám bandité pomáhají balit naše věci, svítí nám baterkou a sbírají všechno před stanem. Jsme doprovozeni na kraj civilizace, kde nás naši průvodci nechávájí jít dál samotné.
Napjatí jak struny, hladoví a zpocení až mokří hledáme, kde bychom mohli v bezpečí přežít do rána. Město se zdá být plné banditů.

17.den okolo třetí hodiny ranní nacházíme azyl v budově čerpací stanice, kde na 2h usneme ovíváni ventilátorem a dožráváni komáry. Těžké rozhodnutí – jdeme dále, jedeme na Kavkaz. V Zugdidi sedáme do mašrutky, která jela jen kousek pod hory. Čekáme další 3h než nám zastaví mašrutka do Mestie (spávní město Horní Svanetie), kde je ještě na zemi mezi koleny cestujících trošku místa, tak akorát pro nás. Použijeme trošku násilí a za smíchu cestujících se vtlačíme do přeplněné mašrutky. Batohy nám řidič hodí na střechu, s tím, že to je Ok (myslím, že je ani nepřivázal).Dalších pět hodin cestujeme, do sebe vzájemně zaseklí, krásnými soutěskami zelených Kavkazských velehor. Mašrutka skáče a hopsá nad propastmi, venku je přes čtyřicet stupňů na slunci. Sotva bychom to přežili, kdybychom se nemohli těšit pohledem na vodopády, jezera, ledovcové řeky pod námi a zasněžené vrcholky zelených zalesněných velehor nad námi.Když večer přijíždíme do Mestie, jsme již tak zbití, že se necháváme zavést přímo do „hotelu“ Nina Svaneti Guest house. Za 30 Lari na osobu je nám přislíbena večeře, sprcha, postel a snídaně.



Několikahodinný pobyt u Niny, která nás osobně vítá, ubytuje i obsluhuje u stolu, je pro nás balzámem na těle i na duši. Dáme si své věci do pokoje, od kterého ani nemáme klíč, ale je nám jasné, že není potřeba. Jdeme do vedlejšího domu na večeři. K večeři usedáme v malé společenské místnosti k velkému kulatému stolu asi pro šest lidí. Stůl je přeplněný právě upečenými, vařeními, smaženými dobrotami. Jedli jsme určitě přes hodinu a přitom se těšili společností tří mladých francouzů – Any Lory, Felixe a ….Po jídle si dáváme sprchu a pak lehneme do měkkých postelí, kde jako medvídci spíme asi 11 hodin v jednom kuse. Ráno vyrážíme společně s Francouzi směr Užnuli a Shara.

18. den vyrážíme konečně na Kavkazské hory, a to společně se dvěma milými Francouzi, kteří se k nám přidávají v „Nina guest house“. Když hledáme cestu z Mestie do hor, narazíme na policejní stanici. Náčelník nám nabízí svezení ozbrojeným policejním džípem. Chce nás chránit před pověstnými bandity, kteří zde ve Svanetii byli postrachem přicházejících dobrodruhů. Jeho nabídku zdvořile odmítáme s tím, že nám se určitě nic nestane. Náčelník se ale nedá odbýt, což je jeho občanská a profesní povinnost, a tak nakonec usedneme do auta společně s náčelníkem a jeho parťákem v neprůstřelné vestě. Chlapíci jsou ozbrojeni kulomety, nemáme se čeho obávat.
Při výjezdu z vesnice zastavíme ještě Felixovi, který má stejný směr – vesnice Užguli a posvátná hora Shara. V džípu je „sranda“, družíme se s Francouzi i naší policejní stráží. Necháme se vysadit před vesnicí Kala, nad níž nám učaroval starověký kostel, který chceme prozkoumat. Mladý francouzský pár jde dál po cestě do Užguli. Felix nikam nespěchá a zůstává s námi. Vydrápeme se do strmého svahu, ke kostelíku, tam uvaříme čaj a dáme sváču. Kostelík je zavřený. Netušíme, že za dvě hodiny polezem na kopec ještě jednou, když Markétka nerada přizná, že jí někde (asi při lezení do kopce ke kostelu) spadl váček s penězi, které se jí předtím podařily ukrýt před bandity. Měla jej pro všechny případy přivázaný na vnitřní stěně kalhotek, a když jsme se drali do kopce, tak jí tam někde asi spadl.Vracíme se tedy s Felixem zpět a na kopec ke klášteru se drápeme ještě jednou, pozorně prohledáváme terén, bojujeme o naše peníze. Při výstupu na kopec jsme napadeni stádem asi 30 horských koz. Na okamžik se střetáváme pohledem a ony se instinktivně rozbíhají proti nám. Stojíme na skále, ze které, zdá se, nás chtějí srazit. Rozběhli jsme se na útěk. Felix se v poslední chvíli zastavil a kozy taky. Bály se nás přece jen nakonec více než my jich, a tak jsme mohli ke kostelu projít. U kostela ani ve stráni v lese jsme peníze nenašli. Takže jsme byli zase o kousek chudší. Měli jsme ale sebe, jídlo a ne mnoho, řekl bych tak akorát věcí do hor a taky Felixe, se kterým nám bylo moc fajn a který nás rozehříval svým radostným skalním optimismem.

19. den jsme na cestě tři – Markétka již bez kouzelného pytlíčku s penězi, ale jako vždy radostná, Já chtivý hor a tak trochu zahloubaný a přemítající o tom, kde to vlastně jsme a co se to děje a Felix, veselý mladík z Francie, který šlape ostrým tempem na prašné cestě před námi ke svým vysokým ideálům – chce dobýt Sharu, nejvyšší horu Gruzie.
Do Užguli je to asi 10 km po prašné horské cestě. A jsme tady! Před námi leží neveliká kamenná vesnička, na kterou shlížejí obranné svanské věže. Užguli leží ve výšce 2 200 m n.m., a dle průvodce Lonely Planet je to nejstarší nejvýše položené a osídlené místo v Evropě. Vesnicím Užguli dominují 20m vysoké obranné věže, pod nimiž mají Svanové své kamenné domy. V křivolakých prašných uličkách se vesele a nikým nekontrolovaně prohánějí prasata s prasátky, psi, krávy a také děti. Všechno tu žije v míru na hromadě. Vesnička je historický i kulturní skvost, což ovšem láká hladové turisty z Francie, Německa, Izraele či Itálie ….je jich tu dost. Svanové jsou přátelští, ale často již díky rostoucímu turismu naladěni na vlnu „Money, money, money“.Procházíme první vesničkou, ve druhé vyptáme „Chačapuri“- placku se svanským sýrem a pak vcházíme do rozlehlého údolí pod zasněženou Sharou. Již z údolí jsme si vyhlédli „kopeček“ pod Sharou, kde jsme se rozhodli, že dneska odpočinem a přespíme.Na „kopeček“ jsme se drápali asi 2 hodiny. Markétka s Felixem po levé straně -vlastně přímo, a já po pravé, tj. oklikou, která se mi zdá být kratší a zajímavější. Byl jsem sám, ale vůbec jsem se nenudil. Tráva byla čím dál vyšší, a čím vyšší byla, tím více pavouků si z ní dělalo lovecké sítě. Nechtěl jsem být chycen. Opatřil jsme si „mačetu“ ze stébla tlusté trávy a prosekával se kupředu nekončící spletí pavučin. Čelím svému největšímu strachu – snažím se být zdvořilý a nikoho z pavouků si příliš nevšímat. Sítě barevných baculatých pavouků ničím pouze tehdy, když je nemohu obejít. Za hodinu tohoto boje sama se sebou jsem již totálně zamotaný, nasraný, vystresovaný a nejraději bych umřel.Prodírám se vysokými lučními květinami, brodím se řekou a nacházím orlí pero – věřím, že za odvahu. Večer přece jen spíme všichni spolu v našem stanu. Prší.

20. dne vstáváme brzy ráno, stan necháváme jak je, bereme trochu jídla a vody a jdeme vstříc Shara. V podstatě se spíše moceme, jsme unavení. Jen Felix má jasno a sílu, hopsá před námi. Felixovi nestačíme, a tak se loučíme a zásobíme Felixe trochou sýra a pár vločkami. Náš kamarád si hodí přes rameno svůj uzlík s bundou, v jedné kapse petku s vodou, v druhé kousky jídla a jde. V teniskách z Tbilisi, spoře oděn, spoře vybaven, ale hrozně nadšen jako náš Honza z pohádek. Naštěstí se nám velmi horší počasí, což uznává také Felix, takže svůj hazardní výstup na ledovec a skálu odloží na neurčito, někdy příště.Ještě dnes scházíme zpět do Užguli, loučíme se s Felixem a odpočíváme u řeky, která protéká vesnicemi. Felix nám daroval 25 Lari na Mašrutku a jeho optimismus zůstává s námi. 

21. dne stoupáme konečně na Svanetský hřeben. Jsme v lesích a horách, na které jsem se dlouho těšil. Jdeme korytem řeky, pralesem, kde rostou břízy, rododendrony, vysoké kapradí, buky,….Za pár hodin jsme na hřebeni a jsme nadšeni tím, co vidíme…. KAVKAZ – v první řadě pohádkově zelené a strmé svahy obrovských kopců a hluboké rozlehlé údolí pod námi, a nad tím mohutná hradba zasněžených hor, z nichž nejvyšší Shara (5 200 m.n.m) se válí v mracích přímo naproti nám. Jdeme po hřebeni, míjíme čistá a studená jezera. Jdeme v tichu. Ještě za světla stavíme stan, sbíráme kořeny rododendronů na oheň. Bez ohně není jídlo a tak jej pácháme ze všech zbylých sil. Přes hodinu foukám do plaménků, oheň moc nehoří. Jíme a spíme. V noci se budím v křečích, je mi blbě. Možná je to tím holotropním dýcháním před večeří, možná tlakem a výškou, ve které normálně nespávám. Markétka mně opět léčí – dává mi reiki a sušenky.



22. den byl mazec! Kdysi na začátku cesty jsem Markétce slíbil, že spolu zažijeme všechno a taky, že se spolu vrátíme zpět. Ty sliby jsem dodržel (i když přiznávám, že situaci jsem ve svých rukách vždy pevně nedržel).Po dlouhém spánku – nespánku, jsem si zase zvesela zadýchal do plaménků. Vycházeli jsme o půl jedné. Ve tři hodiny jsme byli pod skálou ve výšce 3 500 m n.m a zvažovali zdali se dáme přes její ostré štíty, či zda se spustíme do údolí a zase vystoupáme. Markétka chtěla přes vrchol nebo spíše se jí nechtělo klesat těžce vydřené metry, a tak nasadila batoh na záda a než jsem si stačil sbalit svůj (svačili jsme), byla již 50 m přede mnou a škrábala se na ty nejprudší skály hned po ruce. Brzy jsem její odvážný únik zlikvidoval, ale ze svého vítězství jsem neměl nejmenší radost.Když jsem se jako první vyplazil po břidlicové stěně na vrch skály a uviděl, kde jsme se dostali, nebylo mi právě hej. Napravo i nalevo 200 – 300 m srázy, kde stačí jeden špatný krok a za minutu jsi dole.Asi bych se bál, kdyby tam se mnou nebyla Markétka. Vidím ji pět metrů pode mnou, jak se s 15 kg batohem a klackem v ruce škrábe po skluzavce z břidlice. Když v té nejtěžší pasáži, kde se není čeho chytit – ani výčnělku skály ani stébla trávy – Markétka hlásí, že se bojí. Přisátá na stěnu, nemůže dál. Volám na ni dolů, ať se zklidní a dýchá. Sundám si batoh a lezu již bez batohu pro ni. Podávám jí svou tyčku (kterou mi vlastně právě ona před pár chvílemi zachránila, když mi ta ujížděla po skluzavce dolů) a táhnu na štít. Přežili jsme. Jenže musíme jít dál. Po 10 metrech toho mám akorát dost, a když uvidím po mé levé straně soutěsku mezi skalami, velím dolů. Slézat dolů s 20 kg batohem je však ještě více o hubu. Nejraději bych jej hodil dolů, ale to bych si ho již na záda nedal. Lezu tedy dolů i s batohem, který nervózně naráží na zem skály a už už se mne chystá vyhodit kotrmelcem ze svahu dolů… komentuji každý krok, radím Markétce jak má postupovat, až bude řada na ní. Myslím, že to Markétce dodává odvahu. Upřímně řečeno to ale dodává odvahu hlavně mně. 
Unavení a vyčerpaní scházíme dolů k jezeru, kde se pasou velké, rohaté krávy. Jdeme přímo mezi nimi. Jedna se za námi rozběhne, otočíme se a zařveme na ni – stojí. Stan rozbijeme na druhém břehu, naproti místu, kde se krávy pasou. Ty krávy ale pořád vyčumují a některé se pasou blíže a blíže, obcházejí jezero. Za 10 min je již jedna  deset metrů od nás a zvědavě si nás prohlíží. V té chvíli si Markétka všimne, že kráva je býk. Za dalších pět minut již na nás čučí v půlkruhu a vzdálenosti deseti metrů 30 býků. Balíme stan a předstíráme, že se vůbec nebojíme. Býci nás nechávají odejít.
Zničení chvátáme k druhému jezeru, které jsme odpoledne míjeli. Rozděláme stan podruhé, nabereme vodu, ve které plavou malé rybičky a Markétka vaří na „liháči“ (lihový vařič) kukuřičnou kaši a kapku čaje. Moc toho nesníme a brzy jdeme spát. Slibujeme si, že taky brzy vstaneme a že zítra najdeme cestu pro sestup do údolí. Síly a jídlo dochází.

Ráno 23. dne jsme skutečně brzy na nohách, ale ne vlastní vůlí. Markétka hlásí, že tu jsou býci. Dusá to a funí kolem, někteří zkoušejí žužlat i náš stan.To snad není možné, ty zvířata si přivstaly, aby nás mohly ochutnat k snídani!! Markétka jim nechce pohlédnout ani do očí. Balíme si věci uvnitř stanu a já jako první, jakožto hrdina předešlého dne vyrážím ze stanu mezi býky.  Rychle balíme stan, párkrát zařveme, sekneme ve vzduchu holí a unikáme. Téměř celý den jdeme v bouřce, prší a my mrzneme. Jdeme pod hřebenem, na hřeben se nám nechce, a když jsme jednou přinuceni přes hřeben přece jen přejít, ozve se rána a já schytám jiskru z blesku mezi oči. Moc to nebolí. Bouřka ustane až vpodvečer, a to si stavíme stan s výhledem na údolí, kterým se hodláme dostat dolů. Ve stanu je trošku mokro, steleme pod sebe pláštěnky a pak další vrstvy oblečení, na které si leháme. Markétka ohřívá rýži z odpoledne a přidává do ní meruňky a sušené mléko. Na lihové kostce stihne ohřát také „matéčko“. Já mezi tím píši. Jíme svanské sušenky. Prší. Do deště na záchod se mi nechce, ale vzpomínám na Pavlovu metodu „nelez ven, raději se do nočníku vyčurej“. My sice nemáme nočník, ale máme kotlík, ve kterém vaříme jídlo.



24.dne vstáváme v 7 hodin a pak ještě jednou v 9 hodin. Markétka ohřívá rýži z předešlého dne, vaří čajík, já balím a suším stan. Válíme se do 10 hodin. Máme přece dovolenou… Hluboko v údolí pod námi vidíme domy. Uvažujeme, že tak za 5 hodin k těm dobrým lidem sejdeme a dáme si s nimi chléb. Scházíme však velmi pomalu a obezřetně. Jdeme zarostlým korytem řeky, obcházíme vodopády po jejich skalnatých bocích, přidržujeme se vysoké trávy. Tráva je mokrá a pod námi kamenité koryto vyschlé řeky. Je to o držku.Když zdoláme 3 vodopády a asi 1 km klesání směrem k vesnici, jsme již na cestě 3 hodiny. V té chvíli přicházíme ke čtvrtému vodopádu, který již ovšem oblézt nesvedeme. Na obou stranách koryta řeky jsou vysoké skalní stěny a vodopád má asi 10 metrů. Jsme tedy přinuceni vystoupat zpátky na hřeben.
Po dvou hodinách prodírání se do strmého kopčiska křovinami a traviskami jsme konečně zase na hřebenu. K našemu zděšení vidíme místo, ze kterého jsme před pěti hodinami vyráželi. Je v naší nadmořské výšce, vzdušnou čarou nedaleko. Markétka si zoufá, a já ji utěšuji. Volíme cestu po hřebeni.Slézáme metr za metrem v křoviscích buků a bříz. Jako žebřík nám často slouží větve stromů, kterých se zároveň přidržujeme. Je to podobné, jako když lezeš klečí, jenom místo jehličnanů máš pod sebou listnáče.Prodíráme se urputnými buky, slézáme skály, padáme na zadek, dřeme si ruce i nohy. Nadávám a to mi pomáhá. Místy je prales prostupnější a my vidíme krásné stromy obrostlé mechem, některé se tyčí do výše a ty nejstarší mrtvolně tlejí na zemi v listí. Úžasně to tady voní.
Takhle pokračujeme asi tři hodiny. Stmívá se a my se těšíme jak lehneme do stanu a umřeme slastným spánkem. Hřeben končí a my slyšíme dunění vody, jak padá do údolí. Vidíme na zelenou louku, na kterou si za chvíli lehneme. Zbývá už sejít jen asi 50 metrů. V cestě nám však stojí asi 40 metrový vodopád a kolmé stěny po obou stranách kaňonu řeky. Pokoušíme se tedy sejít po skále zarostené houštím na druhou stranu hřebenu, kde tušíme řeku, ale netušíme, že nás tam čeká další vodopád a skály. Je nám jasné, že tudy cesta nevede.Stmívá se a my jsme v pralese, na skále nad dvěmi vodopády, máme hlad a žízeň. Škrábeme se tedy zpět na hřeben a hledáme místo, kde bychom mohli postavit stan a přečkat noc. Nakonec již téměř za úplné tmy (čelovku nemáme) stavíme na malé šikmince stan. Celou noc kloužeme, ale přežijeme a je ráno.

Ráno 25. dne se rozhodneme přejít přes koryto řeky, a dále na hřeben a pak snad sejít do údolí. U řeky rozděláme oheň a uvaříme čočku s cibulkou a „maté“ na povzbuzení, sníme pár hrozinek. Přebrodíme ledovcovou řeku a začínáme na novo. Hurá vzhůru na hřeben. Najdeme vyschlé koryto řeky za řekou, na protějším svahu. Jdeme krásnou cestou, kterou nám připravila řeka, která tudy po zimě teče. Vylezeme na další hřeben a ten zase slézáme do dalšího údolí. V duchu se modlíme, aby tam nebyl další vodopád. Oba jsme již hodně unavení a slabí, nemáme nic na jídlo – jen pár hrozinek. Jdeme velmi pomalu. Když lezeme přes jeden z břidlicových srázů, otočím se zpátky k Markétkce, a vidím jak ta padá a klouže po břidlici do propasti. V poslední chvíli, než se stačila ještě rychleji rozjet a kutálet s batohem,  se instinktivně zachytila větvičky mladého buku. Oběma rukama se drží větvičky, leží na zemi s batohem na zádech a volá o pomoc. Neváhám ani chvíli. Shodím batoh a třemi rychlými skoky jsem u ní, vytahuju ji za ruce na horu k buku.Dále jdeme ještě obezřetněji a pomaleji. Nakonec sejdeme do údolí, ve kterém burácí vodopád. Tentokrát ho obejdeme a jsme konečně po dvou dnech sestupu v údolí. V ledovcové řece ze sebe smýváme pot a špínu. Prohlížím si své tělo. Jsem jako kostra, mám tak o 10 kg méně a kalhoty na mně visí jako na tyčce od smetáku.

Hladoví, unavení, sedření, ale šťastní a s vyhlídkama na jídlo vcházíme do vesničky pod horama. V podvečer se hladoví vlci (My) vpotácíme do vesničky, do civilizace.„Chočolade“: oslovíme svansky malou pohublou ženu, která právě vchází do svého domu v zahradě za dřevěným plotem. Otočí se k nám, v obličeji vepsáno devadestá let tvrdého života v horách, a pomalu dobelhá k bráně. Žádáme ji o chleba. Nic neříká, jen nás „vede“ uličkou k dalšímu domu, kde sedí dvě mladší tety. Ta mladší z nich asi šedesátiletá žena nás zve do své zahrady. Také nic neříká. Ukazuje na stůl a židle, tam si sedneme.  Otevírá spížku a nosí na stůl – nejdříve je tu chleba a pak sýr, salát z rajčat a okurek, nalévá nám koňak a vaří čaj.Vyprávíme jí náš příběh o býcích, bouřce, vodopádech a bloudění, banditech a přátelích. Pobízí nás k jídlu a my skutečně jíme. Sníme 1, 5 kg chleba, půl kg sýru, mísu salátu (jako v té pohádce o otesánkovi).Večer se nachýlí a my s díky chceme jít spát někam na louku. Velmi opatrně se ženy ptám, zda-li ji můžeme něco zaplatit. Odmítá s tím že jsme dobří hosté. Na odchodu nám ještě nabízí, abychom přespali v jejím domě. Rádi přijímáme.Vede nás do prvního patra. Chvíli čekáme na dlouhém balkoně, a pak nás uvádí do velikého pokoje, kde visí nad postelí obrazy mužů tohoto domu – jejího manžela a otce. Do komnaty nám přinese ještě jablka a koňak. Nabízí nám klíče od komnaty,  abychom se zamkli. Vysvětlujeme ji, že jí věříme, a klíč odmítáme. Na to nás ona zamkne. Buším na dveře, a když nám znovu odemkne, rád si klíč vezmu. Spíme.

Ráno 26. dne nás budí naše hostitelka – otevírá dveře a zvesela a pevně, tak jak to dělávají maminky, volá: „dobré jutro“. Snídaně je již připravena na balkóně domu. Baštíme chleba s „chačapuri“, připraveno je také maso. Pijeme čaj a koňak. Dlouho si povídáme. To, co nesníme – a je toho mnoho, nám naše milá hostitelka zabalí s sebou na cestu. Markétka vymýšlí něco, co by tady tetám nechala. Hostitelka přijímá baterky do rádia a sponky do vlasů. Dlouho se loučíme, naše hostitelka nás vyprovází a jde s námi až za vesnici, ve které v současnosti bydlí pět obyvatel. Čtyři z těchto obyvatel jsme stihli během několika hodin strávených ve vesnici poznat.
Jdeme po prašné cestě do Lentheki. Zastavuje nám džíp a v něm „náčelník správy silnic Svanetie“. Posloucháme hrdé Svanské chorály. Zbytek dne odpočíváme u řeky, ujídáme ze zásob jídla, které jsme dostali na cestu, koupeme se v řece, pereme trička, vaříme čaj,..těšíme se domů. Zbývají poslední tři dny do odletu letadla.

27. dne opouštíme divokou a přátelskou Svanetii. Kupujeme chleba a sušenky na cestu. Sedáme do autobusu a těšíme se jak pojedeme do Kutaisi, druhého největšího města Gruzie. Naše cestování však začíná velmi pomalu. Řidič našeho autobusu má nějaký problém. Nevíme o co jde, jen vidíme, jak to na návsi vře – lidé (muži) na sebe pokřikují, něco si vzrušeně gestikulují. Policie, zosobněna třemi zástupci z lidu, klidně přihlíží. Řečnické drama se asi po půl hodině klidní, muži zapalují cigarety. Dostáváme nového řidiče, staršího Svana, jednoho z „nejnasranějších“ řečníků. Přisedá také Policista s pistolí. Konečně jedeme…Mašrutka se rozjíždí. Jedeme po krajnici prašné a děravé cesty, nalevo deset metrů pod námi teče divoká řeka a náš řidič si vzrušeně povídá s policistou po pravé ruce. Autobus skáče nad propastí. 
Za čtyři hodiny jsme dorazili do Kutaisi. Hledáme restauraci a najdeme mladou studentku, se kterou jsme se setkali první den v Gruzii, večer našeho oloupení. Jsme zavedeni do restaurace, kde si objednáme knedlíky, hranolky, salát a kuře. Chvíli to trvá, ale stojí to za to. Kuře je nám doneseno celé, a tak mám na další půl hodinu co dělat – sním jej celé sám, Markétka nemá chuť.Ve čtyři hodiny nasedáme do Mašrutky ke klášteru Gelati, který byl založen v 11. století a je slávou Gruzinců. Když si nakládáme batohy, nabídne nám řidič nocleh u paní, co jede v Mašrutce s námi. Kýveme na souhlas. Naše nová hostitelka bydlí kousíček pod monastýrem. Složíme si věci, chvíli si povídáme u naší hostitelky, a pak jdeme „guljat“ do kláštera.Klášter se zahradou není veliký, za to tady však ctíme veliký klid a kouzlo staletí. Krásnou chvíli spočineme v tichu v útrobách kláštera. Mladý mnich mi gestem naznačí, abychom šli ven. Vycházíme a usedáme pod jednou z bříz. Okolo procházejí mniši. Někteří se zdají být plaší, cítím, jak se straní nás i života, který k nim přinášíme. Markétka se jde projít k vodě, která tady stéká z hor přímo do zahrad. Já usedám na zem pod strom, zkřížím nohy a zavřu oči, abych lépe vychutnal atmosféru kláštera. S tleskáním směrem ke mně otevírám oči a vidím mnicha, který mi asi z 30 metrové vzdálenosti gestikuluje: „Boh není na zemi, Boh je nahoře“. Já mu poklepáním rukou na zem a pak vztažením se k nebi odpovídám, že Bůh na zemi i v nebi. Opět zavírám oči a pokračuji – sedím na zemi a naslouchám. Někdo ke mně přichází a hovoří ke mně něco ve smyslu: „zde nemůžeš sedět na zemi, tady je pravoslavný klášter“. Ptám se jej, zda zde není možno sedět na zemi. Ukazuje na židličku pod stromem. Dobrá, usedám na židličku a uvažuji nad tím, proč těmto lidem vadí spojení se zemí – vidím bolest, touhu, divokost, hlínu, špínu i sílu….to všechno tito lidé spolu se zemí odmítají. Rozumím a respektuji. Je jeden Bůh, jeden člověk, lidských myslí je však jako hvězd na nebi. A hvězdy, snad pro svůj lesk, hvězdné nebe nevidí.
Vracíme se k naší hostitelce. Relaxujeme a spočíváme každý sám v sobě – Markétka si čte a já píši. Slunce ještě hřeje a pomalu slézá z oblohy.Paní hostitelka nám přináší teplou kompotovou šťávu, perníčky jak od babičky, za chvíli čaj, sýr a chleba. Jdeme spát se slepicemi.

28. dne cestujeme zpět do Kutaisi a pak do Gori – rodiště Josefa Lenina. Z Gori jedeme namačkanou mašrutkou do Sioni, chceme se podívat na další ze slavných Gruzijských klášterů. Později odpoledne vaříme oběd a vychutnáváme poslední den v přírodě. Cesta končí. Myšlenky se nám stále častěji stáčejí k domovu, přátelům, škole. Vyprávíme si o tom, jak a co budeme dělat u nás. Poslední noc tedy spíme v horách, poblíž klášteru Sioni. Oheň nám uhasí bouřka.

29. dne vstáváme o půl sedmé, abychom chytli mašrutku do Gori. Čekáme však na ni až do 9 hodin a pak jedeme na Autogaru a tržiště. Kupujeme asi 1 kg sušenek pro přátele, sýr a za magické slůvko „čekoslovakie“ dostáváme zadarmo broskve. Sedáme do autobusu do bývalého hlavního města, historicky i nábožensky významné „Mskhety“. Navštívíme mužský a ženský klášter, a pak se vydáváme do Siony Monasteru, který se skví na kopci nad městem. Poslední stop do Tbilisi a poslední „chačapuri“. Drží mne myšlenka odvést si z Gruzie nějakou svanskou hudbu. Navštívíme Music centrum. CD s Gruzinskou hudbou stojí více než máme. Svěřuji se prodavači a on mi nabízí, že mi CD za 10 Lari vypálí. Prijímám a poslouchám z nabídky čtyř tradičních CD. Nemůžu si ale vybrat. Opět se svěřuji s tímto problémem prodavači a navrhuji, ať mi za mých 10 Lari vypálí CD dvě. Nejdříve nechce, ale když se zeptá odkud jsme a já smím vyslovit kouzelnou mantru „čekoslovakia“, chápe a nabízí, že my vypálí více CD na MP3. Rád přijímám.
Na letiště dojedeme autobusem č. 37. Po cestě si povídám s letištním technikem, který studoval v ČSSR. Cesta uteče jako voda, což se ovšem nedá říci o šestihodinovém čekání na letadlo, které odlétá ve 2:45 ráno. Nakonec letíme do Litvy a pak do Vídně. Ve Vídni se namačkáme do Student Agency, a ještě ten den sednu do vlaku do Frenštátu a spočinu doma s rodiči a kamarády v Lubině.

Do svidanie Svanetie!
Radim Kudělka