Terapie

Individuální terapie – soukromé konzultace

Nabízím soukromé konzultace (sezení, terapie) pro ty, kdo cítí, že chtějí přijmout pomoc v nějakém životním období. Jsem tady pro vás, kteří si dovolíte věnovat čas pro sebe. Prozkoumat to, co nevyhovuje, omezuje, bolí. Rozhodnout se něco v životě změnit.  

Ukázky témat: problémy ve vztazích (rodiče, partner, kolegové), problémy ve vztahu k sobě samému (sebehodnota, vlastní tělo, poruchy příjmu potravy), vztah k žití v těle na Zemi, spirituální témata, problémy v práci, fyzické potíže (bolesti hlavy, břicha, a jiné), problémy bez zjevné příčny (migrény, koktavost, alergie), pomoc se zpracováním traumatu (rozchod, rozvod, potrat, znásilnění, sexuální zneužívání, ztráta blízké osoby), pocity, se kterými si nevíme rady (lítostivost, vztek, smutek), fobie, deprese…, ale i „jen“ zmatek, nejistota, různé strachy (z výšek, lidí, uzavřených prostor) a další. Témata, se kterými přicházíte, mohou být velmi různá.

Cokoli si v sobě neseme, někde vzniklo. V podvědomí máme celý život. S pravdivým pohledem na hluboké věci ve vás pocítíte znatelnou úlevu. Práci na psychice propojuji s fyzickým tělem.

Objednání

Soukromé konzultace poskytuji v BRNĚ na adrese Krásného 49, po dohodě možno i jinde (i v jiných městech). Cena od 1.4.2022: 1.500,-/setkání nebo 2.000,-/párová terapie. Setkání trvá cca 2 hodiny, je-li potřeba, tak i trochu déle.  Není možné přijít na kratší dobu, hluboké proměny potřebují svůj čas. V případě zájmu mne prosím kontaktujte. Termín setkání si se mnou můžete domluvit telefonicky na čísle 776 662 435. Nově jsou možné konzultace na dálku po telefonu.

Pracuji převážně s metodami:

Regresní terapie
Regresní terapie je řízené vzpomínání a vybavování si událostí pod vedením terapeuta. Regrese = cesta zpět. Člověk si vybavuje potlačené vzpomínky a jejich zvědoměním je schopen se vyrovnat se zkušenostmi, kterými prošel. Regresní terapie je intenzivní cesta do nitra. Umožňuje pochopit a odstranit nahromaděné potíže. Může poskytnout nový pohled na situace, ve kterých se nacházíme nebo přinést vysvětlení našich potíží v širších souvislostech. Základy regresní terapie položil v České republice Ing. Andrej Dragomirecký a nazval tento typ terapie Hlubinná abreaktivní psychoterapie (HAP).

Lidé si přirozeně nevybavují staré traumatické události obsahují bolest. Bolestné události se mohly stát v raném dětství, v prenatálu u mámy v děloze (kdy jsme nerozlišovali její pocity od svých) nebo klidně i dávno před početím – v minulém životě. V těžkých situacích se člověku zúží vědomí, snaží se „přežít“ a neuvědomuje si věci kolem, emoce a bolest jsou většinou potlačeny. V podvědomí však zůstávají záznamy všeho a ty později z podvědomí působí. A to způsobuje nejrůznější potíže, které se mohou projevit třeba i za velmi dlouhou dobu po vzniku jejich příčiny. Stačí spouštěč podobný předchozí události a člověk se nastaví jakoby traumatická událost právě probíhala. Při regresní terapii se klient pod vedením terapeuta vrací po časové ose ke kořenům svých potíží, staré situace znovu prožívá, uvolňuje neprožité emoce, přiznává si bolest, uvědomuje si detaily, dochází k pochopení důvodů vzniku těch situací a k odpuštění sobě i druhým. Energie zmražená v minulosti se tak navrací do Přítomnosti. Tím dochází i k opadnutí současných potíží. Vlastním prožitkem zde může člověk nabýt také novou moudrost.

Energetické čtení a duchovní léčení

Text se připravuje…

Etikoterapie

Zvyk – éthos.
ETIKOTERAPIE – TERAPIE ZVYKŮ
.

Etikoterapie léčí zvyky, vnitřní postoje, které nejsou v řádu. Pomáhá narovnat se, stát samostatně – sama a statně, vzpřímeně, ne na úkor druhých, ale ani na úkor Sebe. Pomáhá rozvinout individualitu, přijímat zodpovědnost za své skutky, slova i myšlenky.

Současná medicína léčí nevědomé nemocné a udržuje je v tom. Etikoterapie se pohybuje v oblasti příčin a tam uzdravuje. Zkoumá, kam člověk TEĎ došel ve svém vnitřním vývoji. Přenáší zodpovědnost zpátky na člověka, podporuje jeho vývoj, zdraví a nezávislost. (Například místo vyříznutí mandlí zkoumá, co člověka „drží pod krkem“, co se člověk komu „bojí říct“, co „nedobrého“ komu řekl a co se mu díky tomu usadilo na mandlích…).

Etikoterapeut člověku naslouchá, naslouchá jeho životnímu příběhu a vnímá mylná přesvědčení, která ho dovedla do nemoci. Nechává člověku jeho vlastní zkušenost, jeho zodpovědnost a jeho moc. Pomáhá mu jedině tak, aby on byl mocný, ne nemocný. Pomáhá mu vlastním příkladem, modlitbou, nabídkou. Nemocný sám soustředí své síly do svého uzdravení. K vyléčení musí obnažit duši, vyjít ven tím, co má v sobě, pojmenovat to, dojít k rozhodnutí, přivést ho do svalů, do hmoty, do nových skutků. Musí odpustit a opustit minulost a změnit pohodlné zvyky ve svém životě.

Etikoterapii, která se v Čechách rozvíjela za 1. republiky díky osobnosti doktora Ctibora Bezděka, oživil v současné době MUDr. Vladimír Vogeltanz. Díky svým knihám, seminářům a konzultacím s nemocnými pomohl vyléčit mnoho i těžce nemocných „pacientů“ nejen s rakovinami – kteří se pro vyléčení ale sami rozhodli.

Etikoterapie místo nemocnic je pro lidi, kteří přijímají zodpovědnost za nemoc a netrvají na roli oběti nemoci.

Literatura zabývající se Etikoterapií:

Bezděk, Ctibor – ZÁHADA ŽIVOTA A SMRTI (Fontána 1995)
Bezděk, Ctibor – ZÁHADA NEMOCI A UZDRAVENÍ (Fontána 2000)
Vogeltanz, Vladimír – CO S DOKTOREM (Fontána 1997)
Vogeltanz, Vladimír – CO S DOKTOREM 2 (Fontána 2007)
(Vosá, Janča, Zentrich, Vogeltanz – JÁ BEZPRSÁ (Fontána 1995)

Příběhy z terapií

Čaroděj

Zbyněk přichází ke mně jako zoufalý hledající, který na sobě dlouho pracuje, ale jeho život se zdá jít z kopce, má zdravotní potíže, nemá práci, nemá partnerku a za chvíli nebude mít ani kde bydlet…

Markéta: Co cítíš TEĎ?
Zbyněk: Smutek a vztek, že je to pořád málo, ať dělám, co dělám!
Markéta: Uvolni se trošku, netlač tolik. Cítím tlak ve své hlavě od chvíle, kdy jsi vešel. Je to náročné ustát, tolik tlaku, co z tebe jde. Popiš ten vztek, kde v těle ho vnímáš?
Zbyněk: Cítím tlak v hrudníku, v hlavě, obrovský tlak!
Markéta: Na co tlačíš?
Zbyněk: Aby se věci pohnuly, abych dokázal fungovat, vydělávat, být užitečný společnosti, abych nebyl přítěží. Hrozně chci nějakej smysl.
Markéta: Vyslov si teď několikrát za sebou nahlas a pomalu tak, aby to tvé uši slyšely, větu „OBROVSKY NA SEBE TLAČÍM“
Zbyněk: Obrovsky na sebe tlačím. Obrovsky na sebe tlačím. Obrovsky na sebe tlačím.
Markéta: Co se děje, když to vyslovuješ?
Zbyněk: Vztek! Měním mnoho let a je to málo! Neumím to dělat jinak.
Markéta: Řekni si několikrát ještě: „VYVÍJÍM NA SEBE OBROVSKÝ TLAK“.
Zbyněk: Vyvíjím na sebe obrovský tlak. Vyvíjím na sebe obrovský tlak. Vyvíjím na sebe obrovský tlak. A pořád je to málo.
Markéta: Tlak je pořád malej?
Zbyněk: Nemění se to.
Markéta: Máš v sobě nastaveno, že se věci mění tvým tlakem?
Zbyněk: Věci se mění, když něco dělám. Ale ať dělám, co dělám, nic se neděje.
Markéta: „OBROVSKY NA SEBE TLAČÍM“
Zbyněk: Obrovsky na sebe tlačím. Ano. Je to tak. Teď necítím nic. Odstřihl jsem se. Jsem mimo to. Slyším, ale nic. Trochu zklidnění.

Markéta: Dovol teď svému podvědomí, aby tě přeneslo do události, která s tímto souvisí. Jdi ke kořenům svého tlaku.
Zbyněk: Rodím se. Nechci! Nechci do těla. Chci to stornovat, nechci se narodit. Vztek! Vztek na to, že mám žít.
Markéta: Kde v těle cítíš ten vztek?
Zbyněk: Bolí mě hlava – čelo. Je to v hlavě. Strach, že to nedám. Strach ze selhání.
Markéta: Teď v dospělosti máš taky strach, že to nedáš?
Zbyněk: Věřím v reinkarnaci. Zoufalství. Nesplním svůj úkol. Touha uvidět smysl.
Markéta: Četl jsi knihu Milarepa od Eduarda Tomáše?
Zbyněk: Ne.
Markéta: V zemi starého Tibetu jel mladý muž Tépaga k velkému Mistru Marpovi, protože chtěl dostat učení, které by ho osvobodilo. Jeho minulé činy byly zlé a on se chtěl osvobodit. Mistr ho však místo zasvěcení do duchovních nauk nechal 10 let dělat tvrdou práci, vozit kamení, stavět domy holýma rukama, dřít hůř než tehdejší nádeníci a k těžké práci mu nedal vysvětlení smyslu. Prošel mnoha roky pokory a odříkání, práce a slz. Bylo potřeba, aby jeho duše byla očištěna. Ale Tépaga byl vytrvalý – a nakonec došel osvícení. Tvůj život Zbyňka je taky těžký, protože Duše potřebuje očištění. Je potřeba říct svému životu ANO, ať už vypadá jakkoli a i když nevidíme smysl toho, co se děje.
Zbyněk: Ale já potřebuju někde bydlet, vydělat peníze, splnit to, proč tu jsem…
Markéta: Zbyňku, několikrát si teď vyslov tyto věty: „NEPŘIJÍMÁM SVŮJ ŽIVOT TAKOVÝ, JAKÝ JE“. „BOJUJU SE SVÝM ŽIVOTEM“.
Zbyněk: Nepřijímám svůj život jakej je. Nepřijímám svůj život jakej je. Nepřijímám svůj život jakej je. Bojuju se svým životem. Bojuju se svým životem. Bojuju se svým životem.
Markéta: Co se s tebou děje, když to vyslovuješ?
Zbyněk: Myšlenka NE!
Markéta: „NECHCI ŽÍT“
Zbyněk: Nechci žít! Nechci žít! Nechci žít!
Markéta: „BOJUJU PROTI SVÉMU ŽIVOTU“
Zbyněk: Já bojuju proti svýmu životu. Já bojuju proti svýmu životu. Já bojuju proti svýmu životu. To je pravda.
Markéta: „JÁ CELEJ ŽIVOT BOJUJU PROTI SOBĚ“ „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE CELEJ ŽIVOT BOJUJU PROTI SOBĚ“
Zbyněk: Přiznávám si, že celej život bojuju proti sobě. Přiznávám si, že celej život bojuju proti sobě. Bojuju proti Boží vůli.

Markéta: Co se děje teď?
Zbyněk: Pocit vakua. Klid. Stojím na vysoké hoře a dívám se do údolí. Vidím se v dlouhým plášti, čaroděj.
Markéta: Co děláš jako čaroděj?
Zbyněk: Chci bojovat proti světu. Je v tom velká síla, cítím jí. Je to černá magie.
Markéta: Magie, co zabíjí lidi i zvířata, pustoší vesnice, zanechává za sebou spoušť.
Zbyněk: Tak. Schovávají se přede mnou. Je v tom síla, co ničí svět. Cítím se mocně. Ale osaměle. Moc a samota, izolace.
Markéta: Odkud ta síla přichází?
Zbyněk: Spojením s horou, sopkou, ze země.
Markéta: Síla přichází ze země.
Zbyněk: Jo. Ovládat svět. Čiší ze mě moc. Touha ovládat, manipulovat podle svýho. Život pro mě nic neznamená. Ničit.
Markéta: Vyslov si „JE VE MNĚ TOUHA OVLÁDAT ŽIVOT“.
Zbyněk: Je ve mně touha ovládat život. Je ve mně touha ovládat život. Je ve mně touha ovládat život. A ovládat druhé.
Markéta: „CHCI ŘÍDIT ŽIVOT“
Zbyněk: Já chci řídit život. Já chci řídit život. Já chci řídit život.
Markéta: „CHCI BÝT MOCNĚJŠÍ NEŽ BŮH“
Zbyněk: Chci být mocnější než Bůh. Chci být mocnější než Bůh. Jsem mocnější než Bůh“
Markéta: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE CHCI BÝT MOCNĚJŠÍ NEŽ BŮH A ŘÍDIT ŽIVOT“
Zbyněk: Přiznávám si, že chci být mocnější než Bůh a řídit život. Přiznávám si, že chci být mocnější než Bůh a řídit život. Přiznávám si, že chci být mocnější než Bůh a řídit život.
Markéta: Co se v tobě děje, když tohle vyslovuješ?
Zbyněk: Bojím se té síly.
Markéta: To je tvoje síla. Svou sílu potřebuješ, abys mohl žít, bydlet, pracovat.
Zbyněk: Zoufalství a vztek. Mám opravdu strach z té síly.
Markéta: Kde v těle cítíš ten strach?
Zbyněk: Hrudník – svírání, a břicho taky. Radši se vzdám svýho života, než abych zase ublížil. Bojím se, že znovu ublížím.
Markéta: Cos všechno udělal?
Zbyněk: Ovládání sexuální magií, černá magie, zabíjení bez hnutí prstem.
Markéta: Co k tomu cítíš?
Zbyněk: Nic. Kdybych se k tomu přiblížil, tak bych ucítil všechnu bolest.
Markéta: Dotkni se toho a uciť bolest všech, kterým jsi ublížil. Bolest lidí, mužů, žen i dětí, zvířat, vesnic. Uciť bolest, kterou jsi druhým způsobil.
Zbyněk: Bojím se. Je tam obrovská bolest. Bojím se, co se stane. Bojím se, že to nezvládnu, jen tak dneska tady s tebou. Ty si na mě troufáš?
Markéta: Já jsem se před několika dny vrátila z Tibetu. Byla jsem v místech, kde žil i Milarepa a Marpa. Jsem jako most, přináším spojení. A znám tyhle věci. Můžeš mi důvěřovat.
Zbyněk: Bolí to moc.
Markéta: Cítíš tu bolest?
Zbyněk: Cítím zoufalství.
Markéta: Vyslov si větu: „ZPŮSOBIL JSEM VELKOU BOLEST“.
Zbyněk: Způsobil jsem velkou bolest. Způsobil jsem velkou bolest. Způsobil jsem velkou bolest. Způsobil jsem velkou bolest. (pláče)
Markéta: Ti lidi moc křičeli. Bylo to velké zoufalství, když umírali.
Zbyněk: Já nechci žít, abych necítil tu bolest.
Markéta: A přesto ses znovu narodil, abys tu bolest procítil.
Zbyněk: Cítím velkou bolest, že mi to ani nedovoluje dýchat. Křeč! (Zbyňkovo tělo se dlouho svíjí v křeči, v epileptickém záchvatu, padá z křesla, obličej modrá)
Markéta: A přesto MŮŽEŠ dýchat!
Zbyněk: Nemám právo žít, a přesto tu jsem. Vztek!
Markéta: „CÍTÍM VELKOU BOLEST, KTEROU JSEM ZPŮSOBIL“
Zbyněk: Cítím velkou bolest, kterou jsem způsobil. Cítím velkou bolest, kterou jsem způsobil. Cítím velkou bolest, kterou jsem způsobil.
Markéta: Co se u tebe děje teď?
Zbyněk: Jim to život nevrátí!
Markéta: Ale tady jde o pročištění tvýho života!
Zbyněk: Ta moc je nějak spojená s láskou. Lituju toho. Touhou ovládat jsem chtěl dosáhnout lásky. Jinak to neumím.
Markéta: Vyslov si několikrát a uslyš tuto větu: „MANIPULACÍ JSEM CHTĚL DOSÁHNOUT LÁSKY“
Zbyněk: Manipulací jsem chtěl dosáhnout lásky. Manipulací jsem chtěl dosáhnout lásky. Manipulací jsem chtěl dosáhnout lásky.
Markéta: „MAGIÍ JSEM CHTĚL DOSÁHNOUT LÁSKY“
Zbyněk: Magií jsem chtěl dosáhnout lásky. Magií jsem chtěl dosáhnout lásky. Skrz svou moc jsem chtěl dosáhnout lásky.
Markéta: A v tom pokračuješ i v tomto životě.
Zbyněk: Nevím, jak jinak…

Markéta: Láska se nemusí dosahovat. Lásku MŮŽEŠ pozvat. Můžeš si ji vpustit do života. Vpouštění je něco jiného než chtění.
Zbyněk: Vím, co funguje, mám touhu!
Markéta: Tvoje touha je taky hodně manipulativní.
Zbyněk: To je bezvýchodný.
Markéta: Bezvýchodný jen pro ego.
Zbyněk: Já nemůžu nic.
Markéta: TY nemůžeš.
Zbyněk: Bezmoc.
Markéta: Ale bojuješ s ní. Bojuješ i s bezmocí. Máš tam zase tlak. Touhu dosáhnout výsledku, tlak na sebe bez lásky. Připusť si tu bezmoc konečně k sobě. Vyslovuj si teď pomalinku a prociťuj větu: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM BEZMOCNÝ“. „JÁ JSEM BEZMOCNÝ“.
Zbyněk: Přiznávám si, že jsem bezmocný. Přiznávám si, že jsem bezmocný. Přiznávám si, že jsem bezmocný. Já jsem bezmocný.
Markéta: Co se u tebe děje, když si to vyslovuješ?
Zbyněk: Vidím čaroděje a zároveň umírající holčičku.
Markéta: Dvě strany mince. Dva póly téhož.
Zbyněk: Není možný udělat už vůbec nic.
Markéta: Vyslov si: „UZNÁVÁM, ŽE JÁ UŽ NEMŮŽU UDĚLAT VŮBEC NIC“
Zbyněk: Uznávám, že já už nemůžu udělat vůbec nic. Uznávám, že já už nemůžu udělat vůbec nic. Uznávám, že já už nemůžu udělat vůbec nic.
Markéta: Nech tu holčičku pomalu umřít.
Zbyněk: Odpor už slábne.
Markéta: Láska se do života zve. Láska se žádá, aby přišla. Bez tlačení na ní, bez tlačení na výsledek. Lásku můžeš pozvat, udělat jí v sobě místo a čekat, jestli přijde. Jestli chceš, můžeš si vnitřně poprosit „Lásko přijď, mám tu pro tebe místo“.
Zbyněk: Netlačit je pro mě nadlidský úkol.
Markéta: Pozvání není tlačení. Dáváš jí možnost, aby přišla, nevynucuješ si to.
Zbyněk: Nemůžu dělat nic.
Markéta: Nedělej nic. Ale pozvi ji.
Zbyněk: Čekat. Šrotuje to v hlavě. Bolí mě hlava. Tělo je v křeči.
Markéta: „LÁSKO, ZVU TĚ K SOBĚ, DĚLÁM TI V SOBĚ MÍSTO“
Zbyněk: Lásko, zvu tě k sobě, dělám ti v sobě místo. Lásko, zvu tě k sobě…
Markéta: Jak ti je, když to pozvání vyslovuješ?
Zbyněk: Klid v těle.
Markéta: „ZVU LÁSKU DO SVÉ TEMNÉ MINULOSTI“
Zbyněk: Zvu lásku do své temné minulosti. Zvu lásku do své temné minulosti. Přichází ruka před smrtí a dává tam útěchu těm lidem. Ty umírající těla obklopuje fialová a zelená barva. Přišla nějaká pomoc. Boží pomoc. (propuká ve velký pláč).
Markéta: Co se teď s tebou děje?
Zbyněk: Znovu velká lítost nad tou bolestí a osaměním těch lidí. Toužím po lásce a útěše.
Markéta: Tak ji pozvi do svého života.
Zbyněk: Pro mě je těžký zvát a nechtít, netlačit.
Markéta: „ZVU BOŽÍ LÁSKU DO SVÉHO ŽIVOTA I DO SVÉ MINULOSTI“
Zbyněk: Zvu Boží lásku do svého života i do své minulosti.
Markéta: Cítíš lásku?
Zbyněk: Cítím zklidnění. Dochází k uvolnění.
Markéta: Láska může vstoupit do uvolnění, ne do křeče, tlaku.
Zbyněk: Cítím tělo. Nejde to urychlit.
Markéta: Tohle je největší učení tvé duše pro tento život. Že to neděláš ty, ale děje se to samo.

Velekněžka
Brigita přichází znovu s potíží opakovaných zimnic a neschopností vydělat peníze, postarat se o sebe a syna, nemá sílu na život.

Markéta: Kdy naposled jsi procházela záchvatem zimnice? Kdy to bylo?
Brigita: Před 3 dny.
Markéta: Popiš mi tu událost v přítomném čase, jakoby se to dělo právě TEĎ.
Brigita: Vstávám a řeším, co na sebe navleču, aby mi nebyla zima. Je půl čtvrté, oblékám se. Je mi zima v autě, mrazí mě.
Markéta: Kde v těle cítíš nejvíc ten chlad?
Brigita: Záda, ze zad to sjíždí do stehen a lýtek. Rozjíždí se mi zimnice do celého těla. Mám strach, že to bude bolet, že to nedám, že umřu, že se nezahřeju. Nemám co zapnout v sobě, aby to vyplo.
Markéta: Máš strach, že umřeš zimou?
Brigita: Jo. Můžu umřít ze zimy.
Markéta: Zopakuj si teď několikrát větu: „MÁM STRACH, ŽE UMŘU ZIMOU“.
Brigita: Mám strach, že umřu zimou. Mám strach, že umřu zimou. Mám strach, že umřu zimou. Je to trvale na spadnutí. Jsem stále jednou nohou v hrobě. Někdo mi říká „umřeš“.
Markéta: Cizí hlas?
Brigita: Někdo zvenku. Já mu věřím. Je to program. Někdo mě manipuluje. Podprahově mi to někdo říká. Mužský hlas. Vybrala jsem si to.
Markéta: To ti taky říká on?
Brigita: Hm.Otvírá se něco. Průchod někam. Astrál.
Markéta: Vysoko nebo kousek?
Brigita: Držím se. Nechci, aby mě to vytáhlo z těla.
Markéta: Drž se těla a dívej se tam, kde se to otvírá.
Brigita: Stojí tam bytost. Jakoby temná s úšklebkem. Tmavý gel. Hutná tmavá.
Markéta: Ony ty bytosti z nižšího astrálu tak vypadají.
Brigita: Bydlí se mnou, je okamžitě po ruce. Je to kus mě, stín, bůhvíco přivtěleného. Otravuje mě. Chce se mi dostat do těla.
Markéta: Zeptej se ho, co chce.
Brigita: Mít vše pod kontrolou. Zodpovídat za bezchybnost. Je program, který jsem si já vybrala, a on to hlídá. Je mocný. Dělá to pořádně. Má sílu, rozhodnost.
Markéta: Co je to za program, co sis vybrala?
Brigita: Mluví potichu. Kdysi dávno jsem něco moc chtěla, hledala jsem cesty k tomu a našla.
Markéta: Upsala ses ďáblu?
Brigita: Zaprodala jsem se. On vykonává, co jsem zadala. Stvořila jsem ho. Požádala jsem ho o službu navěky. Má pro mě vykonávat – pomáhal mi vládnout. Tehdy měl uctivější postavení.
Markéta: V jaké to bylo době?
Brigita: To ani není v kalendáři. Hluboko, Egypt, vrstva dávno. Bylo potřeba vládnout a chtěla jsem to umět. Udělal obrovský kus práce. Já majestátní v nádherných bělozlatých šatech, chrám, vysoká, štíhlá. O něho se opírám. On je kočka-gepard. Já jsem tam jen byla a žila majestát a sílu. On děsil, pouštěl hrůzu, chodil na zlatém vodítku.
Markéta: A jak je mu teď, v této době?
Brigita: Na hovno. Ale nemůže z toho vystoupit. Je to prokletí navždy. Nesňala jsem to z něho. Nepustí se mne.
Markéta: Co to znamená navždy?
Brigita: Po všechny časy až do skonání těla a duše.
Markéta: Co je to skonání duše?
Brigita: Vypaří se asi. To byl rozumový slib.
Markéta: NIC netrvá věčně.
Brigita: Tenkrát jsem dál nedohlédla.
Markéta: Ale teď už dál dohlédneš… Co kdybys to ukončila?
Brigita:Chci. Mám být ostražitá. Nehrát si s tím.
Markéta: Vyslov si teď několikrát pomalu větu: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM POUŽÍVALA ČERNOU MAGII.“
Brigita:Přiznávám si, že jsem používala černou magii. Přiznávám si, že jsem používala černou magii. Přiznávám si, že jsem používala černou magii.
Markéta: Co se s tebou děje, když to vyslovuješ?
Brigita: Zaléhá mně v uších. Horko! Nechci to slyšet. Nedochází mi to. Horko. Byla jsem to já, kdo používal černou magii. Bože, přiznávám to.
Markéta: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM POUŽÍVALA ČERNOU MAGII.“
Brigita: Přiznávám si, že jsem používala černou magii. Přiznávám si, že jsem používala černou magii.
Markéta: Co se děje s tebou teď?
Brigita:Teplo. Je mi teplo, jsem stabilizovaná, v sobě, v těle. Mám sílu. Proudí mnou krev.
Markéta:Pokračuj ještě s větou: „PŘIJÍMÁM ZODPOVĚDNOST ZA TO, ŽE JSEM POUŽÍVALA ČERNOU MAGII.“
Brigita: Přijímám zodpovědnost za to, že jsem používala černou magii. Přijímám zodpovědnost za to, že jsem používala černou magii. Tím jsem se odtrhla od Země, vnímám škvíru.
Markéta: Sleduj, co se děje se škvírou, zatímco vyslovuješ větu: „POUŽÍVALA JSEM ČERNOU MAGII PROTI SVĚTU A PROTI BOHU.“
Brigita: Používala jsem černou magii proti světu a proti Bohu. Používala jsem černou magii proti světu a proti Bohu. Používala jsem černou magii proti světu a proti Bohu. Ještě víc mě to odtrhává.
Markéta: „POUŽÍVALA JSEM ČERNOU MAGII PROTI SOBĚ A PROTI ZEMI.“
Brigita: Používala jsem černou magii proti sobě a proti zemi. Používala jsem černou magii proti sobě a proti zemi. Za mnou je smrtelné nebezpečí!
Markéta: On někdo díky tvé magii zemřel? Usmrtila jsi někoho?
Brigita: Já ne, ale to zvíře ano. Já jsem byla svatá. Zabíjel tak, že netekla ani krev. Děsil je nějak. On byl zbraň a já jsem se nezašpinila. Prezentovala jsem to světu tak, že za to ani nemůžu. Vypadalo to dobře. Bylo to geniálně vymyšlené.
Markéta: Ale tys ho poslala. Zemřelo kvůli tomu hodně lidí?
Brigita: Jo.Vidím obrovský strach celého území, kterému jsem vládla. Udržovala jsem moc nad lidmi. Každý ze strachu dělal, co jsem řekla. Na skleněných schodech jsem úplně sama. Vládla jsem sama. Měla jsem podrobené všechny lidi, zvířata, elementy, Zemi, bytosti na Nebi.
Markéta: Skutečně?
Brigita: Jo. Hýbala jsem s říšemi. Velekněžka v chrámu, duchovně daleko, ale pak se to nějak zvrhlo.
Markéta: Po velkém pádu přijde duše o své vědomí a vznešenost. Žije životy chudých ponížených služebných a Boha hledajících služebnic božích, mnoho životů.
Brigita: Člověk může prožít veliký vzestup a veliký pád. Znám, jak má vypadat láska, rozum, radost, osvícení. Vím, jak to vypadá!
Markéta: Duše stoupá zpět na vyšší úroveň pomalu, pokorně přes mnoho životů odžívá dlouhou cestu. Postupně od nízkého stupně, na který upadla, bolestně prochází k vyššímu. Je to Univerzem zařízeno, je to tak v pořádku. Má se tak dít, tím vzestupem z pádu je vše smazáváno a duše získává zpět moudrost.
Brigita: Přišla jsem z čistoty a chtěla zkusit MOC. Myslela jsem si, že o nic nejde, že to jenom nezávazně zkusím. Podcenila jsem tu moc. Dostala jsem ji vrchovatě. Do té doby jsem nevěděla, co to je. Šla jsem do toho, abych to zkusila. Měla jsem dary a přála jsem si to. S mým potenciálem šlo tvořit i bořit. Využívala jsem sílu dalších světů. Stačilo pohnout se milimetr a věci se hýbaly. Měla jsem obrovské dary.
Markéta: V čem byla tedy tvá chyba, že došlo k pádu?
Brigita:Já jsem pád vůbec nepředpokládala. Víra, že to dám, že to není nic složitého.
Markéta: Co jsi tedy nedala?
Brigita: Mikropohyb mysli od Boha – a zášleh a vše šlo zpátky ke mně a zformovalo mě to. Vypadla jsem z Božství a škodila. Šlápnutí vedle bylo tak nepatrné. A rozvířilo to pád do kráteru. Šlo to rychle. Bylo mi umožněno, abych to udělala a stalo se to. Já jsem si tu cestu vybrala.
Markéta: Vybrala sis cestu pádu a pomalého vzestupu?
Brigita: Byla jsem připravena to projít, prožít, vycvičit se. Startovala jsem cestu pro mnoho lidí. Byla jsem v tom naplno.
Markéta: Co je teď důležité?
Brigita: Nepustit se srdce. Experiment už byl, neexperimentovat. Nedovolit mysli vlát. Vracet se do srdce. Nevěděla jsem, co to všechno může udělat. Dokazovat něco Bohu je pýcha. Věřila jsem si. Podcenila jsem to.
Markéta: Vyslov si teď pomalu: „PŘIJÍMÁM ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ PÁD“.
Brigita: Přijímám zodpovědnost za svůj pád. Přijímám zodpovědnost za svůj pád.
Markéta: Co se teď s tebou děje?
Brigita: Hořím. Krásné teplo. Otevírají se mi místa v páteři pro průtok. Propojuje to škvíru pod nohama.
Markéta: „PŘIJÍMÁM ZODPOVĚDNOST ZA SVÉ ROZHODNUTÍ K PÁDU.“
Brigita: Přijímám zodpovědnost za své rozhodnutí k pádu. Mám strach se pohnout, udělat krok. Bolí mě zápěstí. Měla bych to zvíře nějak odtvořit.
Markéta: Osvobodit.
Brigita: Já ho musím osvobodit! Prosím o světlo k rozpuštění a transformaci pro všechno živé, které jsem zmanipulovala, proklela, vnutila vůli nebo udržovala ve strachu.
Markéta: Už tam proudí světlo?
Brigita: Proudí to tam. Čistí se to.
Markéta: Co se děje s tím zvířetem, s tou gelovou bytostí?
Brigita: Je menší, ale existuje. Čeká na propuštění ze služby.
Markéta: Dáš mu svobodu?
Brigita: Ano.
Markéta: Co se s ním děje?
Brigita: Zmizel.
Markéta: Teď si můžeš vyslovit: „OSVOBOZUJU SE OD ČERNÉ MAGIE“
Brigita:Osvobozuju se od černé magie. Osvobozuju se od černé magie. Osvobozuju se od potřeby konat černou magii. Je to velká síla. Zavřela jsem rozum, že je to nebezpečné. Jakože rozum je špatný pán, prostě jsem ho zavřela. Mám strach používat svůj rozum. Nevěřím mu.
Markéta: Kdy je bezpečné používat rozum?
Brigita: Souběžně se srdcem.
Markéta: Můžeš teď osvobodit rozum?
Brigita: Chci. Je tam prokletí.
Markéta: „PROKLELA JSEM SVŮJ ROZUM A TEĎ HO OSVOBOZUJU.“
„OSVOBOZUJU SVŮJ ROZUM ZE SVÉHO PROKLETÍ.“
Brigita: Osvobozuju svůj rozum ze svého prokletí. Osvobozuju svůj rozum ze svého prokletí.
Teď můžu používat svůj rozum, dává mi svolení. Je v pořádku počítat, myslet, plánovat. Ale já nechci nést zodpovědnost za budoucnost, co si naplánuju. Odmítám…
Markéta: Můžeš.
Brigita: Jo. Můžu.
Markéta: Chceš to?
Brigita: Jo. Chci zodpovědně plánovat svou budoucnost. Chci přijmout zodpovědnost za tok svých financí. Vyvážený příjem a výdej. Nevěřím si, že jsem schopná vydělat dost peněz. Nechávám to na druhých. Mám strach se do toho opřít.
Markéta: Ale je čas se do toho opřít! Smíš. Žiješ na Zemi jako člověk a tady je potřeba zapojit se pořádně i do pozemských lidských věcí, nejen meditovat a hledat.
Brigita: Smím vydělávat. Dovoluju si vydělávat dostatek peněz.
Markéta: Já ti to nevěřím. Máš v sobě dovolení vůbec žít?
Brigita: Ne.Úzká prasklinka, kudy to teče.
Markéta: Chtěla by sis dovolit žít?
Brigita: Mám strach.
Markéta: Nechceš…
Brigita: Jedině tajně. Nebezpečné. Naráz by se otevřela hojnost, jak bych to ustála?
Markéta: Vyslov si teď pro sebe nahlas: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM SI ZAKÁZALA ŽÍT.“
Brigita: Přiznávám si, že jsem si zakázala žít. Vím to. Pozavírala jsem to. Všechno. Jídlo, peníze, chlapa. Už jsem to žila a neuměla s tím zacházet.
Markéta: Trestáš se za ten dávný pád?
Brigita: Jo. Nic na světě není pro mě. Chci se vykoupit, spravit to, omluvit Bohu. Všechno dělám pro Boha.
Markéta: Jo, jo, to jsou ty nánosy těch životů. Ale poslyš mě dobře, já vnímám, že už to bylo naplněno! Už jsi to odžila dostatečně. Bůh už o to nestojí. Chceš to dělat dál?
Brigita: Jak to mám napravit?
Markéta: Je potřeba napravovat něco, co se mělo z Boží vůle stát?
Brigita: Dělám opačný extrém. Zas nepřijímám Boží vůli.
Markéta: Jdi teď do středu těch extrémů!
Brigita: To je přijetí té vůle! Nic není špatně. Skrze mě se děje Boží vůle. Pořád, pořád.
Markéta: Jak ti je teď?
Brigita:Pokorně. Mírumilovně. Je dar to vidět, čím jsem prošla.
Markéta: Došla jsi obdivuhodně daleko. Můžeš teď mít sílu pro život?
Brigita:Bojím se na ni sáhnout.
Markéta: Vyslovuj si teď opakovaně pomalu větu: „MÁM STRACH ZE SVÉ SÍLY.“
Brigita:Mám strach ze své síly. Mám strach ze své síly. Mám strach ze své síly. Že bych mohla zabít.
Markéta: To se dělo!
Brigita:Mám strach stát si za sebou, použít hlas, že by to špatně dopadlo. Zadupala jsem to.
Markéta: Když jsi v srdci, tak můžeš použít sílu.
Brigita:Chci vymezit, ale nezničit.
Markéta: Kdy je dobré použít sílu?
Brigita:Když jsem v srdci a zařvu bez vzteku. Chci se ozvat! Přiměřeně.
Markéta: Jak to uděláš?
Brigita:Otevřít srdce, vidět v něm Boha, a říct, co chci.
Markéta: Je to zdravé?
Brigita:Jo!
Markéta: Se strachem je to stejné jako s bolestí. Do bolesti se dá padat, utápět se v ní nebo jí procházet, být s ní. Do strachu ze své síly můžeš padat, anebo být s tím strachem a pomalu začít zažívat svou sílu. Brigito, nemusíš všechno vymetat, čistit. Stačí být s tím, jen být.
Brigita:Je mi blbě.
Markéta: A chtěla bys přestat blbnout a prostě žít?
Brigita:Asi jo.
Markéta: A můžeš?
Brigita:Jo.
Markéta: Toužíš po tom?
Brigita:Jo. Stojím o to.
Markéta: Chceš se pro to rozhodnout?
Brigita:Jo.
Markéta: Tak až budeš připravená, vyslov si pro sebe: „ROZHODLA JSEM SE ŽÍT.“

Brigita: Rozhodla jsem se žít. Nevolnost, šplouchání.Dosednutí. Osobnost dozrála. Jsem v srdci a pozoruji.
Markéta: Nech se tím léčit…