Čaroděj

Zbyněk přichází ke mně jako zoufalý hledající, který na sobě dlouho pracuje, ale jeho život se zdá jít z kopce, má zdravotní potíže, nemá práci, nemá partnerku a za chvíli nebude mít ani kde bydlet…

Markéta: Co cítíš TEĎ?
Zbyněk: Smutek a vztek, že je to pořád málo, ať dělám, co dělám!
Markéta: Uvolni se trošku, netlač tolik. Cítím tlak ve své hlavě od chvíle, kdy jsi vešel. Je to náročné ustát, tolik tlaku, co z tebe jde. Popiš ten vztek, kde v těle ho vnímáš?
Zbyněk: Cítím tlak v hrudníku, v hlavě, obrovský tlak!
Markéta: Na co tlačíš?
Zbyněk: Aby se věci pohnuly, abych dokázal fungovat, vydělávat, být užitečný společnosti, abych nebyl přítěží. Hrozně chci nějakej smysl.
Markéta: Vyslov si teď několikrát za sebou nahlas a pomalu tak, aby to tvé uši slyšely, větu „OBROVSKY NA SEBE TLAČÍM“
Zbyněk: Obrovsky na sebe tlačím. Obrovsky na sebe tlačím. Obrovsky na sebe tlačím.
Markéta: Co se děje, když to vyslovuješ?
Zbyněk: Vztek! Měním mnoho let a je to málo! Neumím to dělat jinak.
Markéta: Řekni si několikrát ještě: „VYVÍJÍM NA SEBE OBROVSKÝ TLAK“.
Zbyněk: Vyvíjím na sebe obrovský tlak. Vyvíjím na sebe obrovský tlak. Vyvíjím na sebe obrovský tlak. A pořád je to málo.
Markéta: Tlak je pořád malej?
Zbyněk: Nemění se to.
Markéta: Máš v sobě nastaveno, že se věci mění tvým tlakem?
Zbyněk: Věci se mění, když něco dělám. Ale ať dělám, co dělám, nic se neděje.
Markéta: „OBROVSKY NA SEBE TLAČÍM“
Zbyněk: Obrovsky na sebe tlačím. Ano. Je to tak. Teď necítím nic. Odstřihl jsem se. Jsem mimo to. Slyším, ale nic. Trochu zklidnění.

Markéta: Dovol teď svému podvědomí, aby tě přeneslo do události, která s tímto souvisí. Jdi ke kořenům svého tlaku.
Zbyněk: Rodím se. Nechci! Nechci do těla. Chci to stornovat, nechci se narodit. Vztek! Vztek na to, že mám žít.
Markéta: Kde v těle cítíš ten vztek?
Zbyněk: Bolí mě hlava – čelo. Je to v hlavě. Strach, že to nedám. Strach ze selhání.
Markéta: Teď v dospělosti máš taky strach, že to nedáš?
Zbyněk: Věřím v reinkarnaci. Zoufalství. Nesplním svůj úkol. Touha uvidět smysl.
Markéta: Četl jsi knihu Milarepa od Eduarda Tomáše?
Zbyněk: Ne.
Markéta: V zemi starého Tibetu jel mladý muž Tépaga k velkému Mistru Marpovi, protože chtěl dostat učení, které by ho osvobodilo. Jeho minulé činy byly zlé a on se chtěl osvobodit. Mistr ho však místo zasvěcení do duchovních nauk nechal 10 let dělat tvrdou práci, vozit kamení, stavět domy holýma rukama, dřít hůř než tehdejší nádeníci a k těžké práci mu nedal vysvětlení smyslu. Prošel mnoha roky pokory a odříkání, práce a slz. Bylo potřeba, aby jeho duše byla očištěna. Ale Tépaga byl vytrvalý - a nakonec došel osvícení. Tvůj život Zbyňka je taky těžký, protože Duše potřebuje očištění. Je potřeba říct svému životu ANO, ať už vypadá jakkoli a i když nevidíme smysl toho, co se děje.
Zbyněk: Ale já potřebuju někde bydlet, vydělat peníze, splnit to, proč tu jsem…
Markéta: Zbyňku, několikrát si teď vyslov tyto věty: „NEPŘIJÍMÁM SVŮJ ŽIVOT TAKOVÝ, JAKÝ JE“. „BOJUJU SE SVÝM ŽIVOTEM“.
Zbyněk: Nepřijímám svůj život jakej je. Nepřijímám svůj život jakej je. Nepřijímám svůj život jakej je. Bojuju se svým životem. Bojuju se svým životem. Bojuju se svým životem.
Markéta: Co se s tebou děje, když to vyslovuješ?
Zbyněk: Myšlenka NE!
Markéta: „NECHCI ŽÍT“
Zbyněk: Nechci žít! Nechci žít! Nechci žít!
Markéta: „BOJUJU PROTI SVÉMU ŽIVOTU“
Zbyněk: Já bojuju proti svýmu životu. Já bojuju proti svýmu životu. Já bojuju proti svýmu životu. To je pravda.
Markéta: „JÁ CELEJ ŽIVOT BOJUJU PROTI SOBĚ“ „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE CELEJ ŽIVOT BOJUJU PROTI SOBĚ“
Zbyněk: Přiznávám si, že celej život bojuju proti sobě. Přiznávám si, že celej život bojuju proti sobě. Bojuju proti Boží vůli.

Markéta: Co se děje teď?
Zbyněk: Pocit vakua. Klid. Stojím na vysoké hoře a dívám se do údolí. Vidím se v dlouhým plášti, čaroděj.
Markéta: Co děláš jako čaroděj?
Zbyněk: Chci bojovat proti světu. Je v tom velká síla, cítím jí. Je to černá magie.
Markéta: Magie, co zabíjí lidi i zvířata, pustoší vesnice, zanechává za sebou spoušť.
Zbyněk: Tak. Schovávají se přede mnou. Je v tom síla, co ničí svět. Cítím se mocně. Ale osaměle. Moc a samota, izolace.
Markéta: Odkud ta síla přichází?
Zbyněk: Spojením s horou, sopkou, ze země.
Markéta: Síla přichází ze země.
Zbyněk: Jo. Ovládat svět. Čiší ze mě moc. Touha ovládat, manipulovat podle svýho. Život pro mě nic neznamená. Ničit.
Markéta: Vyslov si „JE VE MNĚ TOUHA OVLÁDAT ŽIVOT“.
Zbyněk: Je ve mně touha ovládat život. Je ve mně touha ovládat život. Je ve mně touha ovládat život. A ovládat druhé.
Markéta: „CHCI ŘÍDIT ŽIVOT“
Zbyněk: Já chci řídit život. Já chci řídit život. Já chci řídit život.
Markéta: „CHCI BÝT MOCNĚJŠÍ NEŽ BŮH“
Zbyněk: Chci být mocnější než Bůh. Chci být mocnější než Bůh. Jsem mocnější než Bůh“
Markéta: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE CHCI BÝT MOCNĚJŠÍ NEŽ BŮH A ŘÍDIT ŽIVOT“
Zbyněk: Přiznávám si, že chci být mocnější než Bůh a řídit život. Přiznávám si, že chci být mocnější než Bůh a řídit život. Přiznávám si, že chci být mocnější než Bůh a řídit život.
Markéta: Co se v tobě děje, když tohle vyslovuješ?
Zbyněk: Bojím se té síly.
Markéta: To je tvoje síla. Svou sílu potřebuješ, abys mohl žít, bydlet, pracovat.
Zbyněk: Zoufalství a vztek. Mám opravdu strach z té síly.
Markéta: Kde v těle cítíš ten strach?
Zbyněk: Hrudník – svírání, a břicho taky. Radši se vzdám svýho života, než abych zase ublížil. Bojím se, že znovu ublížím.
Markéta: Cos všechno udělal?
Zbyněk: Ovládání sexuální magií, černá magie, zabíjení bez hnutí prstem.
Markéta: Co k tomu cítíš?
Zbyněk: Nic. Kdybych se k tomu přiblížil, tak bych ucítil všechnu bolest.
Markéta: Dotkni se toho a uciť bolest všech, kterým jsi ublížil. Bolest lidí, mužů, žen i dětí, zvířat, vesnic. Uciť bolest, kterou jsi druhým způsobil.
Zbyněk: Bojím se. Je tam obrovská bolest. Bojím se, co se stane. Bojím se, že to nezvládnu, jen tak dneska tady s tebou. Ty si na mě troufáš?
Markéta: Já jsem se před několika dny vrátila z Tibetu. Byla jsem v místech, kde žil i Milarepa a Marpa. Jsem jako most, přináším spojení. A znám tyhle věci. Můžeš mi důvěřovat.
Zbyněk: Bolí to moc.
Markéta: Cítíš tu bolest?
Zbyněk: Cítím zoufalství.
Markéta: Vyslov si větu: „ZPŮSOBIL JSEM VELKOU BOLEST“.
Zbyněk: Způsobil jsem velkou bolest. Způsobil jsem velkou bolest. Způsobil jsem velkou bolest. Způsobil jsem velkou bolest. (pláče)
Markéta: Ti lidi moc křičeli. Bylo to velké zoufalství, když umírali.
Zbyněk: Já nechci žít, abych necítil tu bolest.
Markéta: A přesto ses znovu narodil, abys tu bolest procítil.
Zbyněk: Cítím velkou bolest, že mi to ani nedovoluje dýchat. Křeč! (Zbyňkovo tělo se dlouho svíjí v křeči, v epileptickém záchvatu, padá z křesla, obličej modrá)
Markéta: A přesto MŮŽEŠ dýchat!
Zbyněk: Nemám právo žít, a přesto tu jsem. Vztek!
Markéta: „CÍTÍM VELKOU BOLEST, KTEROU JSEM ZPŮSOBIL“
Zbyněk: Cítím velkou bolest, kterou jsem způsobil. Cítím velkou bolest, kterou jsem způsobil. Cítím velkou bolest, kterou jsem způsobil.
Markéta: Co se u tebe děje teď?
Zbyněk: Jim to život nevrátí!
Markéta: Ale tady jde o pročištění tvýho života!
Zbyněk: Ta moc je nějak spojená s láskou. Lituju toho. Touhou ovládat jsem chtěl dosáhnout lásky. Jinak to neumím.
Markéta: Vyslov si několikrát a uslyš tuto větu: „MANIPULACÍ JSEM CHTĚL DOSÁHNOUT LÁSKY“
Zbyněk: Manipulací jsem chtěl dosáhnout lásky. Manipulací jsem chtěl dosáhnout lásky. Manipulací jsem chtěl dosáhnout lásky.
Markéta: „MAGIÍ JSEM CHTĚL DOSÁHNOUT LÁSKY“
Zbyněk: Magií jsem chtěl dosáhnout lásky. Magií jsem chtěl dosáhnout lásky. Skrz svou moc jsem chtěl dosáhnout lásky.
Markéta: A v tom pokračuješ i v tomto životě.
Zbyněk: Nevím, jak jinak…

Markéta: Láska se nemusí dosahovat. Lásku MŮŽEŠ pozvat. Můžeš si ji vpustit do života. Vpouštění je něco jiného než chtění.
Zbyněk: Vím, co funguje, mám touhu!
Markéta: Tvoje touha je taky hodně manipulativní.
Zbyněk: To je bezvýchodný.
Markéta: Bezvýchodný jen pro ego.
Zbyněk: Já nemůžu nic.
Markéta: TY nemůžeš.
Zbyněk: Bezmoc.
Markéta: Ale bojuješ s ní. Bojuješ i s bezmocí. Máš tam zase tlak. Touhu dosáhnout výsledku, tlak na sebe bez lásky. Připusť si tu bezmoc konečně k sobě. Vyslovuj si teď pomalinku a prociťuj větu: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM BEZMOCNÝ“. „JÁ JSEM BEZMOCNÝ“.
Zbyněk: Přiznávám si, že jsem bezmocný. Přiznávám si, že jsem bezmocný. Přiznávám si, že jsem bezmocný. Já jsem bezmocný.
Markéta: Co se u tebe děje, když si to vyslovuješ?
Zbyněk: Vidím čaroděje a zároveň umírající holčičku.
Markéta: Dvě strany mince. Dva póly téhož.
Zbyněk: Není možný udělat už vůbec nic.
Markéta: Vyslov si: „UZNÁVÁM, ŽE JÁ UŽ NEMŮŽU UDĚLAT VŮBEC NIC“
Zbyněk: Uznávám, že já už nemůžu udělat vůbec nic. Uznávám, že já už nemůžu udělat vůbec nic. Uznávám, že já už nemůžu udělat vůbec nic.
Markéta: Nech tu holčičku pomalu umřít.
Zbyněk: Odpor už slábne.
Markéta: Láska se do života zve. Láska se žádá, aby přišla. Bez tlačení na ní, bez tlačení na výsledek. Lásku můžeš pozvat, udělat jí v sobě místo a čekat, jestli přijde. Jestli chceš, můžeš si vnitřně poprosit „Lásko přijď, mám tu pro tebe místo“.
Zbyněk: Netlačit je pro mě nadlidský úkol.
Markéta: Pozvání není tlačení. Dáváš jí možnost, aby přišla, nevynucuješ si to.
Zbyněk: Nemůžu dělat nic.
Markéta: Nedělej nic. Ale pozvi ji.
Zbyněk: Čekat. Šrotuje to v hlavě. Bolí mě hlava. Tělo je v křeči.
Markéta: „LÁSKO, ZVU TĚ K SOBĚ, DĚLÁM TI V SOBĚ MÍSTO“
Zbyněk: Lásko, zvu tě k sobě, dělám ti v sobě místo. Lásko, zvu tě k sobě…
Markéta: Jak ti je, když to pozvání vyslovuješ?
Zbyněk: Klid v těle.
Markéta: „ZVU LÁSKU DO SVÉ TEMNÉ MINULOSTI“
Zbyněk: Zvu lásku do své temné minulosti. Zvu lásku do své temné minulosti. Přichází ruka před smrtí a dává tam útěchu těm lidem. Ty umírající těla obklopuje fialová a zelená barva. Přišla nějaká pomoc. Boží pomoc. (propuká ve velký pláč).
Markéta: Co se teď s tebou děje?
Zbyněk: Znovu velká lítost nad tou bolestí a osaměním těch lidí. Toužím po lásce a útěše.
Markéta: Tak ji pozvi do svého života.
Zbyněk: Pro mě je těžký zvát a nechtít, netlačit.
Markéta: „ZVU BOŽÍ LÁSKU DO SVÉHO ŽIVOTA I DO SVÉ MINULOSTI“
Zbyněk: Zvu Boží lásku do svého života i do své minulosti.
Markéta: Cítíš lásku?
Zbyněk: Cítím zklidnění. Dochází k uvolnění.
Markéta: Láska může vstoupit do uvolnění, ne do křeče, tlaku.
Zbyněk: Cítím tělo. Nejde to urychlit.
Markéta: Tohle je největší učení tvé duše pro tento život. Že to neděláš ty, ale děje se to samo.