Velekněžka

Brigita přichází znovu s potíží opakovaných zimnic a neschopností vydělat peníze, postarat se o sebe a syna, nemá sílu na život.

Markéta: Kdy naposled jsi procházela záchvatem zimnice? Kdy to bylo?
Brigita: Před 3 dny.
Markéta: Popiš mi tu událost v přítomném čase, jakoby se to dělo právě TEĎ.
Brigita: Vstávám a řeším, co na sebe navleču, aby mi nebyla zima. Je půl čtvrté, oblékám se. Je mi zima v autě, mrazí mě.
Markéta: Kde v těle cítíš nejvíc ten chlad?
Brigita: Záda, ze zad to sjíždí do stehen a lýtek. Rozjíždí se mi zimnice do celého těla. Mám strach, že to bude bolet, že to nedám, že umřu, že se nezahřeju. Nemám co zapnout v sobě, aby to vyplo.
Markéta: Máš strach, že umřeš zimou?
Brigita: Jo. Můžu umřít ze zimy.
Markéta: Zopakuj si teď několikrát větu: „MÁM STRACH, ŽE UMŘU ZIMOU“.
Brigita: Mám strach, že umřu zimou. Mám strach, že umřu zimou. Mám strach, že umřu zimou. Je to trvale na spadnutí. Jsem stále jednou nohou v hrobě. Někdo mi říká „umřeš“.
Markéta: Cizí hlas?
Brigita: Někdo zvenku. Já mu věřím. Je to program. Někdo mě manipuluje. Podprahově mi to někdo říká. Mužský hlas. Vybrala jsem si to.
Markéta: To ti taky říká on?
Brigita: Hm.Otvírá se něco. Průchod někam. Astrál.
Markéta: Vysoko nebo kousek?
Brigita: Držím se. Nechci, aby mě to vytáhlo z těla.
Markéta: Drž se těla a dívej se tam, kde se to otvírá.
Brigita: Stojí tam bytost. Jakoby temná s úšklebkem. Tmavý gel. Hutná tmavá.
Markéta: Ony ty bytosti z nižšího astrálu tak vypadají.
Brigita: Bydlí se mnou, je okamžitě po ruce. Je to kus mě, stín, bůhvíco přivtěleného. Otravuje mě. Chce se mi dostat do těla.
Markéta: Zeptej se ho, co chce.
Brigita: Mít vše pod kontrolou. Zodpovídat za bezchybnost. Je program, který jsem si já vybrala, a on to hlídá. Je mocný. Dělá to pořádně. Má sílu, rozhodnost.
Markéta: Co je to za program, co sis vybrala?
Brigita: Mluví potichu. Kdysi dávno jsem něco moc chtěla, hledala jsem cesty k tomu a našla.
Markéta: Upsala ses ďáblu?
Brigita: Zaprodala jsem se. On vykonává, co jsem zadala. Stvořila jsem ho. Požádala jsem ho o službu navěky. Má pro mě vykonávat – pomáhal mi vládnout. Tehdy měl uctivější postavení.
Markéta: V jaké to bylo době?
Brigita: To ani není v kalendáři. Hluboko, Egypt, vrstva dávno. Bylo potřeba vládnout a chtěla jsem to umět. Udělal obrovský kus práce. Já majestátní v nádherných bělozlatých šatech, chrám, vysoká, štíhlá. O něho se opírám. On je kočka-gepard. Já jsem tam jen byla a žila majestát a sílu. On děsil, pouštěl hrůzu, chodil na zlatém vodítku.
Markéta: A jak je mu teď, v této době?
Brigita: Na hovno. Ale nemůže z toho vystoupit. Je to prokletí navždy. Nesňala jsem to z něho. Nepustí se mne.
Markéta: Co to znamená navždy?
Brigita: Po všechny časy až do skonání těla a duše.
Markéta: Co je to skonání duše?
Brigita: Vypaří se asi. To byl rozumový slib.
Markéta: NIC netrvá věčně.
Brigita: Tenkrát jsem dál nedohlédla.
Markéta: Ale teď už dál dohlédneš… Co kdybys to ukončila?
Brigita: Chci. Mám být ostražitá. Nehrát si s tím.
Markéta: Vyslov si teď několikrát pomalu větu: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM POUŽÍVALA ČERNOU MAGII.“
Brigita: Přiznávám si, že jsem používala černou magii. Přiznávám si, že jsem používala černou magii. Přiznávám si, že jsem používala černou magii.
Markéta: Co se s tebou děje, když to vyslovuješ?
Brigita: Zaléhá mně v uších. Horko! Nechci to slyšet. Nedochází mi to. Horko. Byla jsem to já, kdo používal černou magii. Bože, přiznávám to.
Markéta: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM POUŽÍVALA ČERNOU MAGII.“
Brigita: Přiznávám si, že jsem používala černou magii. Přiznávám si, že jsem používala černou magii.
Markéta: Co se děje s tebou teď?
Brigita: Teplo. Je mi teplo, jsem stabilizovaná, v sobě, v těle. Mám sílu. Proudí mnou krev.
Markéta: Pokračuj ještě s větou: „PŘIJÍMÁM ZODPOVĚDNOST ZA TO, ŽE JSEM POUŽÍVALA ČERNOU MAGII.“
Brigita: Přijímám zodpovědnost za to, že jsem používala černou magii. Přijímám zodpovědnost za to, že jsem používala černou magii. Tím jsem se odtrhla od Země, vnímám škvíru.
Markéta: Sleduj, co se děje se škvírou, zatímco vyslovuješ větu: „POUŽÍVALA JSEM ČERNOU MAGII PROTI SVĚTU A PROTI BOHU.“
Brigita: Používala jsem černou magii proti světu a proti Bohu. Používala jsem černou magii proti světu a proti Bohu. Používala jsem černou magii proti světu a proti Bohu. Ještě víc mě to odtrhává.
Markéta: „POUŽÍVALA JSEM ČERNOU MAGII PROTI SOBĚ A PROTI ZEMI.“
Brigita: Používala jsem černou magii proti sobě a proti zemi. Používala jsem černou magii proti sobě a proti zemi. Za mnou je smrtelné nebezpečí!
Markéta: On někdo díky tvé magii zemřel? Usmrtila jsi někoho?
Brigita: Já ne, ale to zvíře ano. Já jsem byla svatá. Zabíjel tak, že netekla ani krev. Děsil je nějak. On byl zbraň a já jsem se nezašpinila. Prezentovala jsem to světu tak, že za to ani nemůžu. Vypadalo to dobře. Bylo to geniálně vymyšlené.
Markéta: Ale tys ho poslala. Zemřelo kvůli tomu hodně lidí?
Brigita: Jo.Vidím obrovský strach celého území, kterému jsem vládla. Udržovala jsem moc nad lidmi. Každý ze strachu dělal, co jsem řekla. Na skleněných schodech jsem úplně sama. Vládla jsem sama. Měla jsem podrobené všechny lidi, zvířata, elementy, Zemi, bytosti na Nebi.
Markéta: Skutečně?
Brigita: Jo. Hýbala jsem s říšemi. Velekněžka v chrámu, duchovně daleko, ale pak se to nějak zvrhlo.
Markéta: Po velkém pádu přijde duše o své vědomí a vznešenost. Žije životy chudých ponížených služebných a Boha hledajících služebnic božích, mnoho životů.
Brigita: Člověk může prožít veliký vzestup a veliký pád. Znám, jak má vypadat láska, rozum, radost, osvícení. Vím, jak to vypadá!
Markéta: Duše stoupá zpět na vyšší úroveň pomalu, pokorně přes mnoho životů odžívá dlouhou cestu. Postupně od nízkého stupně, na který upadla, bolestně prochází k vyššímu. Je to Univerzem zařízeno, je to tak v pořádku. Má se tak dít, tím vzestupem z pádu je vše smazáváno a duše získává zpět moudrost.
Brigita: Přišla jsem z čistoty a chtěla zkusit MOC. Myslela jsem si, že o nic nejde, že to jenom nezávazně zkusím. Podcenila jsem tu moc. Dostala jsem ji vrchovatě. Do té doby jsem nevěděla, co to je. Šla jsem do toho, abych to zkusila. Měla jsem dary a přála jsem si to. S mým potenciálem šlo tvořit i bořit. Využívala jsem sílu dalších světů. Stačilo pohnout se milimetr a věci se hýbaly. Měla jsem obrovské dary.
Markéta: V čem byla tedy tvá chyba, že došlo k pádu?
Brigita: Já jsem pád vůbec nepředpokládala. Víra, že to dám, že to není nic složitého.
Markéta: Co jsi tedy nedala?
Brigita: Mikropohyb mysli od Boha - a zášleh a vše šlo zpátky ke mně a zformovalo mě to. Vypadla jsem z Božství a škodila. Šlápnutí vedle bylo tak nepatrné. A rozvířilo to pád do kráteru. Šlo to rychle. Bylo mi umožněno, abych to udělala a stalo se to. Já jsem si tu cestu vybrala.
Markéta: Vybrala sis cestu pádu a pomalého vzestupu?
Brigita: Byla jsem připravena to projít, prožít, vycvičit se. Startovala jsem cestu pro mnoho lidí. Byla jsem v tom naplno.
Markéta: Co je teď důležité?
Brigita: Nepustit se srdce. Experiment už byl, neexperimentovat. Nedovolit mysli vlát. Vracet se do srdce. Nevěděla jsem, co to všechno může udělat. Dokazovat něco Bohu je pýcha. Věřila jsem si. Podcenila jsem to.
Markéta: Vyslov si teď pomalu: „PŘIJÍMÁM ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ PÁD“.
Brigita: Přijímám zodpovědnost za svůj pád. Přijímám zodpovědnost za svůj pád.
Markéta: Co se teď s tebou děje?
Brigita: Hořím. Krásné teplo. Otevírají se mi místa v páteři pro průtok. Propojuje to škvíru pod nohama.
Markéta: „PŘIJÍMÁM ZODPOVĚDNOST ZA SVÉ ROZHODNUTÍ K PÁDU.“
Brigita: Přijímám zodpovědnost za své rozhodnutí k pádu. Mám strach se pohnout, udělat krok. Bolí mě zápěstí. Měla bych to zvíře nějak odtvořit.
Markéta: Osvobodit.
Brigita: Já ho musím osvobodit! Prosím o světlo k rozpuštění a transformaci pro všechno živé, které jsem zmanipulovala, proklela, vnutila vůli nebo udržovala ve strachu.
Markéta: Už tam proudí světlo?
Brigita: Proudí to tam. Čistí se to.
Markéta: Co se děje s tím zvířetem, s tou gelovou bytostí?
Brigita: Je menší, ale existuje. Čeká na propuštění ze služby.
Markéta: Dáš mu svobodu?
Brigita: Ano.
Markéta: Co se s ním děje?
Brigita: Zmizel.
Markéta: Teď si můžeš vyslovit: „OSVOBOZUJU SE OD ČERNÉ MAGIE“
Brigita: Osvobozuju se od černé magie. Osvobozuju se od černé magie. Osvobozuju se od potřeby konat černou magii. Je to velká síla. Zavřela jsem rozum, že je to nebezpečné. Jakože rozum je špatný pán, prostě jsem ho zavřela. Mám strach používat svůj rozum. Nevěřím mu.
Markéta: Kdy je bezpečné používat rozum?
Brigita: Souběžně se srdcem.
Markéta: Můžeš teď osvobodit rozum?
Brigita: Chci. Je tam prokletí.
Markéta: „PROKLELA JSEM SVŮJ ROZUM A TEĎ HO OSVOBOZUJU.“
„OSVOBOZUJU SVŮJ ROZUM ZE SVÉHO PROKLETÍ.“
Brigita: Osvobozuju svůj rozum ze svého prokletí. Osvobozuju svůj rozum ze svého prokletí.
Teď můžu používat svůj rozum, dává mi svolení. Je v pořádku počítat, myslet, plánovat. Ale já nechci nést zodpovědnost za budoucnost, co si naplánuju. Odmítám…
Markéta: Můžeš.
Brigita: Jo. Můžu.
Markéta: Chceš to?
Brigita: Jo. Chci zodpovědně plánovat svou budoucnost. Chci přijmout zodpovědnost za tok svých financí. Vyvážený příjem a výdej. Nevěřím si, že jsem schopná vydělat dost peněz. Nechávám to na druhých. Mám strach se do toho opřít.
Markéta: Ale je čas se do toho opřít! Smíš. Žiješ na Zemi jako člověk a tady je potřeba zapojit se pořádně i do pozemských lidských věcí, nejen meditovat a hledat.
Brigita: Smím vydělávat. Dovoluju si vydělávat dostatek peněz.
Markéta: Já ti to nevěřím. Máš v sobě dovolení vůbec žít?
Brigita: Ne.Úzká prasklinka, kudy to teče.
Markéta: Chtěla by sis dovolit žít?
Brigita: Mám strach.
Markéta: Nechceš…
Brigita: Jedině tajně. Nebezpečné. Naráz by se otevřela hojnost, jak bych to ustála?
Markéta: Vyslov si teď pro sebe nahlas: „PŘIZNÁVÁM SI, ŽE JSEM SI ZAKÁZALA ŽÍT.“
Brigita: Přiznávám si, že jsem si zakázala žít. Vím to. Pozavírala jsem to. Všechno. Jídlo, peníze, chlapa. Už jsem to žila a neuměla s tím zacházet.
Markéta: Trestáš se za ten dávný pád?
Brigita: Jo. Nic na světě není pro mě. Chci se vykoupit, spravit to, omluvit Bohu. Všechno dělám pro Boha.
Markéta: Jo, jo, to jsou ty nánosy těch životů. Ale poslyš mě dobře, já vnímám, že už to bylo naplněno! Už jsi to odžila dostatečně. Bůh už o to nestojí. Chceš to dělat dál?
Brigita: Jak to mám napravit?
Markéta: Je potřeba napravovat něco, co se mělo z Boží vůle stát?
Brigita: Dělám opačný extrém. Zas nepřijímám Boží vůli.
Markéta: Jdi teď do středu těch extrémů!
Brigita: To je přijetí té vůle! Nic není špatně. Skrze mě se děje Boží vůle. Pořád, pořád.
Markéta: Jak ti je teď?
Brigita: Pokorně. Mírumilovně. Je dar to vidět, čím jsem prošla.
Markéta: Došla jsi obdivuhodně daleko. Můžeš teď mít sílu pro život?
Brigita: Bojím se na ni sáhnout.
Markéta: Vyslovuj si teď opakovaně pomalu větu: „MÁM STRACH ZE SVÉ SÍLY.“
Brigita: Mám strach ze své síly. Mám strach ze své síly. Mám strach ze své síly. Že bych mohla zabít.
Markéta: To se dělo!
Brigita: Mám strach stát si za sebou, použít hlas, že by to špatně dopadlo. Zadupala jsem to.
Markéta: Když jsi v srdci, tak můžeš použít sílu.
Brigita: Chci vymezit, ale nezničit.
Markéta: Kdy je dobré použít sílu?
Brigita: Když jsem v srdci a zařvu bez vzteku. Chci se ozvat! Přiměřeně.
Markéta: Jak to uděláš?
Brigita: Otevřít srdce, vidět v něm Boha, a říct, co chci.
Markéta: Je to zdravé?
Brigita: Jo!
Markéta: Se strachem je to stejné jako s bolestí. Do bolesti se dá padat, utápět se v ní nebo jí procházet, být s ní. Do strachu ze své síly můžeš padat, anebo být s tím strachem a pomalu začít zažívat svou sílu. Brigito, nemusíš všechno vymetat, čistit. Stačí být s tím, jen být.
Brigita: Je mi blbě.
Markéta: A chtěla bys přestat blbnout a prostě žít?
Brigita: Asi jo.
Markéta: A můžeš?
Brigita: Jo.
Markéta: Toužíš po tom?
Brigita: Jo. Stojím o to.
Markéta: Chceš se pro to rozhodnout?
Brigita: Jo.
Markéta: Tak až budeš připravená, vyslov si pro sebe: „ROZHODLA JSEM SE ŽÍT.“

Brigita: Rozhodla jsem se žít. Nevolnost, šplouchání.Dosednutí. Osobnost dozrála. Jsem v srdci a pozoruji.
Markéta: Nech se tím léčit…