Hanka__

  • 16. 2. 2016

    Obraz, který jsem si měla odnést, mám často před očima. Jsem Davidovi moc vděčná, jak zastupoval mého tátu, taky všem ostatním, že to prožili za mě ještě jednou. Přineslo mi to nový pohled na chlapskou duši. Táta tehdy nedal najevo, jak je ze smrti své ženy smutný, stejně jako mi dnes nedává najevo můj manžel svou lásku, i když vím, že v něm je. Poznala jsem to po návratu z konstelací. Když myslím na hřejivé pouto mezi námi, které ale můj muž pečlivě skrývá, všechno jde snáz. Bylo to pro mě hodně silné. Zase jsem cítila lítost nad máminou smrtí, na kterou jsem už zapomněla a připadala jsem si, že mám srdce z kamene. Jura hrál na kytaru, stejně jako kdysi hrával můj bratr, a já plakala jako tehdy... Jsem ráda, že mi to bylo připomenuto, cítím se celistvější.

    Hanka__