Jana_

  • 23. 11. 2014

    Po konstelacích se změnilo několik věcí. Můj vztah k manželovi začal být dynamičtější, získala jsem více lehkosti, rozvernosti, víc od něj chci (což jsem si předtím netroufla), víc se poslouchám a chovám se více partnersky - dávám do vztahu svoje potřeby, smutky, touhy. Vztah mezi námi je teď živější a zajímavější - a přitom pořád moc krásný. Připadá mi to tak trochu jako suchý trénink na ten život rodiny s dětmi, který jsem si předtím představovala jako zdroj hádek, konfliktů, napětí a neštěstí. Zároveň mi došlo, že otěhotnění jsem vnímala velmi silně jako výsledky vynaloženého úsilí, jako zkoušku, ve které mám obstát, jako úkol, který chci splnit (tedy jako důvody ke stresu a strachu jestli obstojím). Chtěla jsem otěhotnět, protože už je přece "nejvyšší čas", ale ne mít doma mimino se vším, co to obnáší. Další velkou úlevou pro mě je to, že jsem se přestala na otěhotnění upínat. Teď jsem v klidu, beru to tak, že dítko přijde až přijde, přestala jsem tak do detailu zkoumat své tělo, takže jsem daleko méně napjatá. Daleko víc si užívám milování, a neřeším při něm jestli máme správnou polohu, správné načasování, plodné či neplodné období... Díky chvíli, kdy jsem se dívala duši, která na nás čeká,do očí a v nich viděla laskavou výzvu "uklidni se, uvolni se", jsem se opravdu uklidnila, uvolnila. Díky intenzivnímu prožitku, jak jsme tam seděli my tři, duše, můj muž a já, jsem pochopila, že jestli budeme mít dítě a kdy, je čistě věc nás tří, naší nové rodiny. Nemusím z toho nikomu skládat účty, ať se mě ptá, kdo chce. Přestala jsem se cítit osamělá s tím obrovským úkolem, s pocitem že mě sleduje tolik lidí a čekají na můj neúspěch. Mít dítě už pro mě není úkol, který mám splnit, abych uspokojila někoho jiného. Se strachem jsem se rozloučila úspěšně. Moc se mi ulevilo. Každopádně pro současnost, kterou žiju, mi konstelace pomohla moc, a věřím že něco se pohne i do budoucna.

    Jana_