Jirka

  • 11. 9. 2019

    Z hraní rolí jsem si odnesl dvě obecná zjištění: 1) Mohu hrát, co mi přijde na mysl, bez výčitek, že bych konstelaci zkazil. 2) Mohu jednat podle svých pocitů, nedělat jen na oko, že je to už dobré, aby konstelace už mohla skončit (a já nezdržoval). Výsledek se dostaví, bude to dobré skutečně. Přesněji: ad 1) V jedné z rolí jsem se bál, že bych ranil partnerku tak, že by odešla a konstelace by skončila. Tak jsem svůj blok řekl, reakce vedoucí konstelací byla uklidňující: „Ty konstelaci nevedeš. Jen prostě říkej, co Ti přišlo na mysl.“ A opravdu, partnerka neodešla ani když jsem ji ranil. ad 2) Ve své konstelaci jsem se po převzetí role zatvrzele neměl k tomu otce obejmout a smířit se s ním, i když můj zástupce tak již učinil. Byl jsem spokojený, až po nějaké době, když mi otec jednu vlepil. A pak takové to chlapské pošťuchování. Konečně ne jen samé kecy. Konstelace mohla skončit.

    Jirka