Jirka.

  • 7. 5. 2019

    „A když princezna do železných kamen vydlabala malou dírku, spatřila jinocha hezkého, ach, třpytil se celý zlatem a drahokamy“, což je obraz, že uviděla vnitřní krásu zakletého prince. Tj. skrz jeho ochranný krunýř/ skořápisko/ image být nějaký, viděla princezna, jaký je uvnitř. Uviděla to, co běžně neukazuje. Totéž, mně přišlo, že viděla v konstelaci Ona na Pořádku, jehož jsem hrál. Já jsem tam stál prostě rozzářený, stabilní a pevný, přitom klidný a lehký. Že viděla mou vnitřní krásu. Ve spojení s knížkou, ze které je úvodní úryvek, mi to docvaklo a bylo pro mě hrozně krásné si to takto obloukem uvědomovat. Že se na mě zálibně dívá, aniž cokoliv musím dokazovat. Že se stačí jen otevřít. Navíc ve stejné době mi má sbormistryně jen tak napsala sms, že je ráda, že jsem a že mě zná, což jsem si na následné zkoušce vyjasňoval - kde že vidí tu dobrou náladu a vždy usměvavou tvář, když bývám i vzteklý a skleslý. A že prý to je nezávislé na aktuální náladě. Takže by snad také nějaké vnitřní drahokamy? Obojí je potvrzením mojí hodnoty nezávisle na náladě. Bez podmínek. A v protikladu k tomu mi bylo inspirací/zrcadlem chování mužských postav v konstelacích, které jsem si přebíral takto: Nikdy Ti neukážu, jak to skutečně mám. Jaký jsem uvnitř zkroušený. Jak je mi líto té fasády, přes kterou Tě k sobě nepouštím. Jak bych se potřeboval vyplakat v Tvém náručí. Jak jsem slabý a potřebuji Tě. Ne, nic z tohoto Ti nikdy neukážu. Budu si zachovávat image silného, který všechno zvládne sám a Tebe/nikoho nepotřebuje. Ať to stojí, co to stojí. Potom mě zaujalo, jak děti všechno cítily: Oba potřebujete brát, jeden druhému ale dát nemůžete, tak budete vysávat nás pod pláštíkem toho, že se o nás staráte. Jděte od nás pryč. Táhněte, nás to bolí. Zapadá mi to do popisu vztahu malých dětí k rodičům: rodiče potřebuji, oni jsou ale nešťastní, musím se změnit natolik, abych jim vyhověl. Jinou možnost nemám, bez nich nepřežiji. Tak jsem si přestavěl hodnoty a vnímání sebe sama. Vlastně jsem se přeci jen nechal vysávat a bolest přestal vnímat. A ženy: Od: „Potřebuji mít pořád všechno pod kontrolou, otěže pevně v rukou. Ale nestarám se o sebe, jen o to všechno okolo.“ Až k tomu: „To je příjemné, nemám na sebe takový tlak, a přesto cítím, že to všechno kolem ovládám.“ A: „Ty jo, Ty se mi strašně líbíš, přijdeš mi velmi zajímavá, když jsi teď sama sebou, když vnímáš, co vlastně Ty sama chceš.“ Vlastně když tou vydlabanou dírkou vidí ty její drahokamy. A bylo hezké Tě vidět, jak to pěkně řídíš. S takovým klidem a rozvahou.

    Jirka.