Kamila__

  • 10. 10. 2016

    S prvními fotkami jsem se vracela do těch míst, vzpomínala a znovu cítila to slunce, ten prach, ty hory, ty závratě, tu únavu, tu radost, tu zvědavost. Teď už trošku vím, jak se žije v Ladakhu. Vzpomínám často snad úplně na vše. Na moji první výškovku, když jsem zvracela, na moje 10x denně na záchod. Na masalu, momo, thukpu, na smlouvání v obchodech, na filtrování vody, na prach a špínu. Ještě nějakou dobu doma se mi nad ránem zdávalo o tom, jak musím brzo vstát a balit stan, přesuny, cítila jsem chlad hor a prach silnice. Ale také mám stále před sebou tu nádheru a rozlehlost Himalájí, vrásčité tváře bezejmenných krásných Tibeťanů, nebo nudli u nosu děti ze Sluneční školy. Kláštery a Buddhové, lámové, malí uličníci. Mám jednu zkušenost: potřebovala jsem něco vyřešit a tak jsem poprosila, požádala o pomoc - a zpívala 9x mantru Om Tare tu Tare... a ony se začaly dít věci, které mi daly znát, že vše se děje správně. Vše dopadlo líp, než jsem očekávala. Síla mantry a modlitby zároveň. Juley!!!!!!

    Kamila__