M.

  • 1. 10. 2015

    První láska nemusí být vždy jen krásná. Hluboké zranění, hořké zklamání, bolestné nenaplnění, neukojená touha, nevyřčené odmítnutí, psychické vydírání a tmavý stín, ležící na srdci po téměř dvacet let. Všechny tyto pocity se mi znova vybavily při "stavbě" mé vlastní konstelace týkající se současného partnerského vztahu. "Chtěla bych se s tebou milovat.", ševelí laškovně mé náctileté Já v zastoupení. Představitel mého prvního "kluka" však s úsměvem obratem odpovídá: "Já s tebou ne." Aha, nemá zájem, tak to mohl říct hned... ušetřili bychom si tak spoustu času a sil. Dále si uvědomuji, že jeho nezájem je s největší pravděpodobností jeho problém, nikoli můj... já jsem přece "krasavice inteligentní", jak praví klasik, a nehodlám si odmítnutí onoho zakomplexovaného intelektuála brát osobně. Nech být, aspoň neubude :-). Osvobozující zjištění! Pozitivní změny ve svém současném životě zatím žádné nepociťuji, ale snažím se událostem nechat volný průběh a neztrácet naději. Děkuji za informace, naději, pomoc, pochopení a sdílení.

    M.