Martina_

  • 23. 1. 2018

    Byla jsem na konstelacích poprvé, a tak jsem moc netušila, co mě čeká. Měla jsem trošku obavy z hraní rolí, ale skutečně se stalo to, o čem jsi mluvila na začátku, energie plynuly a pocity přišly samy, přirozeně; stačilo jen nechat všemu volný průchod. Jednu chvíli jsem byla až trochu šokovaná z toho, jakou sílu role mají - i přesto, že příběh, který jsem slyšela, byl velmi bolestivý, tak v roli otce, který nikdy neměl o dceru zájem, jsem ani přes její tragédii nic necítila. Kdybych byla sama za sebe, tak bych se slzám rozhodně neubránila. Kromě mé vlastní konstelace mne oslovily i další, zejména ty dvě, kde jsem zastupovala hlavní "aktérku", a to konstelace vysokých nároků ze strany matky - je to částečně i moje téma, a bylo mi trochu líto, že jsem si jej nemohla dohrát do konce - sebenasycení láskou, a pokora vůči mamince která mi dala život - uvědomění pokory bylo velmi obohacující, uvolňující - najednou jsem cítila, že tak je vše v souladu... a mezi mnou a maminkou už neleží žádná překážka. A pak konstelace tlaku na rodinu, aby se sebou něco dělali - tady mě až překvapila síla emocí a velké změny energie - situace, kdy jsem tu touhu měnit ostatní a bolest z toho, že to nejde, nechala "zemřít", jsem vnímala i pro sebe jak velmi očistnou - všechno napětí povolilo. A pak nová energie i pohled na celou situaci a celkové uvolnění - byl to zážitek. Uvědomila jsem si, že takový tlak ze mě může někdy cítit má sestra a mám silný pocit, že díky konstelaci jsem si to uvědomila a ten tlak vůči ní v sobě pohřbila. Moje konstelace byla o studu; můj problém se studem je dlouhodobý a prožila jsem si s ním spoustu bolesti. Když jsem viděla svou duši, své tělo a svou mysl, jak jsou každá jinde, tak jsem měla pocit tíhy, osamění, ten obraz vypadal velmi smutně, studeně, osaměle. Když k sobě našly všechny cestu a sdílely, jak je jim spolu dobře a společně se cítí celistvě a naplněně, tak mě to dojalo, ale pořád jsem byla taková "paralyzovaná". Když jsem si převzala svoji roli, tak jsem cítila touhu své tělo a mysl obejmout, ale už to nešlo, protože jsem se rozplakala - něco ve mně povolilo a spustil se pláč.... Následné přijetí, když jsem seděla na zemi a vy jste byly kolem mě v kruhu a dotýkaly se mě a poskytovaly mi přijetí; to vše bylo pro mě velmi důležité; postupně se mi vrátila energie/pocítila jsme úlevu a byla jsem schopna prožít, že jsem tady a teď a přijímaná; mohu být sama sebou. Večer jsem byla velmi vyčerpaná; v pondělí taky; ještě to doznívalo. Je to dost zvláštní uvědomit si, že jsem dosud žila v určitém rozštěpení - duše, tělo, mysl žily vlastně odděleně, jakoby k sobě nepatřily; navíc duše byla schovaná, protože se bála, že bude odmítnuta/nebude přijata... Zatím vším prosvítá pocit, že MŮŽU... že můžu být celistvá, mohu být sama sebou... teď ještě objevit, kdo vlastně jsem. A ještě se vrátím ke kartě - vytáhla jsem si Pantera, kde se mimo jiné píše – „Jdi za svou vášní, v duši cítíte obrovskou potřebu být stále více sami sebou, bez příkras a předstírání“ .... - to tak vystihlo mé pocity, že jsem se neubránila slzám.

    Martina_