Namasté Helena

  • 13. 7. 2018

    Moje Putování bylo cesta k sobě a od sebe k druhým. Uměla bych vyjmenovat spoustu krásných okamžiků z těch nádherných dnů, mnohdy plných překvapení, ale to, pro co jsem si na Putování přišla, jsem i objevila a bezpečně uložila do obrovského zásobníku, ze kterého budu dlouho čerpat, a vypadá to, že i rozdávat - do srdce. Znovu jsem hledala své hranice, co je uvnitř nich, za co poděkovat a vytrousit cestou do kopců a luk za parného dne, protože už to uvnitř nechci a na uvolněné místo nechat proudit čerstvý vítr, východy i západy slunce, vodu z říčky a hlavně ty nově nalezené hranice otevřít směrem k těm ostatním, protože to nový prostor úžasně rozšíří a já si teď připadám jako někdo úplně jiný, to slovo je pro mě neznámé - svobodný a šťastný člověk. Narážela jsem samozřejmě i na protipól, vynořovaly se každou chvíli myšlenky na to, že už na to nemám ani věk, ani energii, že se můj batoh vozí v Královně, že si na něco hraju a zase se vrátím do svého dobře známého, ostře ohraničeného, strohého a smutného světa. Ale mě baví to, co jsem se znovu naučila - smích, nekonvenčnost a dobrá nálada. Střílet z luku jsem se sice opět nenaučila, koní se i nadále bojím, ale našla jsem svůj poklad a nějaké nedostatky si prostě dovolím 😉 Děkuju všem novým kamarádům za úžasné dny, přírodě za krásy, vesmíru za příležitost.

    Namasté Helena