Petr Čech

  • 21. 7. 2013

    Musím ti říct, že jsem z té „seance“ totálně vyšťavený. Mám pocit, že jsem zvážněl… a snad i víc spím… mám vnitřní třes… rod mi sedí za krkem (ty Šamanko jedna!) Proč myslíš, že bych měl mít takovou úctu, tolik vyznat pokoru před těmi, kteří zažili "ostnaté dráty"? Paradoxně mě chytli komunisti taky, když jsem chtěl utíkat do Rakouska u ostnatých drátů (a zabásli - naštěstí to bylo v době perestrojky, tak se z toho drama nedělalo, ale...i tak, pár měsíců jsem si odseděl)… Já si prostě přál jen najít spřízněnou duši ...a nakonec odčiňuji viny svých předků... Do jaké míry vlastně záleží na slovech, která se pronáší, jestli by nestačila jen tichá myšlenka, uvědomění si? Tak například já-verzus-předci, děda v koncentráku a jeho spolubojovníci: pomyslím na ně a řeknu si: hluboká úcta, hoši. Je to dost nebo málo? Za takovou oběť je asi málo cokoliv a tak se mi vybaví, jak Židé dávají v úctě k mrtvým na jejich hroby oblázky: je to přece jen akt, úkon, víc než pohledění na hrob, vzpomínka. Na konci řekne Vinnetou, náčelník Apačů, vždy zaříkávací slovíčko: Howgh. ...Ach ty svůdné ženy...

    Petr Čech