Vilma

  • 13. 10. 2016

    Když jsme přiletěli do Lehu, dostavilo se vyčerpání z celé té cesty a výškovka, tak jsem lehla. Ty věci, kterých jsem se před odletem tak bála, se nakonec ukázaly nebýt až takový problém (slunce, vedro, zima, špína, přesuny, zažívací problémy). Silné zážitky to ale byly každopádně – první den treku, kdy jsem nedošla do cíle a spala jsem sama u místních v té vesničce, to že mi celá skupina pomáhala, sedlo Shingola, kdy jsem se taky dost překonala a vyšla jsem skoro celý úsek bez koně, jízda v džípech zpátky do Lehu, konstelace a zpívání manter, den v Dilí - to fakt byl kulturní šok, ale co mě tam nejvíc dostalo nebylo vedro ani smog, ale ta bída všude kolem. Jsem ráda že jsem neuhnula a na cestu se vydala. Děkuji Štěpánovi a Markétě, že se mnou měli trpělivost a že vše bylo zařízené tak, že kdo měl nějaké problémy, tak mohl někde zůstat nebo jet na koni nebo si to prostě nějak ulehčit, a že po náročných částech cesty byl vždy jeden nebo dva méně náročné dny. Docela mi tu chybí hory a to ostré slunce. Po návratu se dostavil vnitřní klid. Větší pocit vnitřní síly, že když jsem zvládla tohle tak zvládnu i další věci, co mě čekají. Pocit, že jako co tady všichni řeší za blbosti, když támhle v Ladakhu musí lidé řešit, jestli vůbec přežijí zimu.

    Vilma