O mně

Markéta Černocká

Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta

Narodila jsem se 2. června 1979 ve znamení blíženců a kozy jak dcera VLASTI-MÍRA a LUD-MILY v Jindřichově Hradci, městě majícím ve znaku ZLATOU RůŽI v modrém poli. Slunce odrážející se na modré hladině. Začátek léta a „devítkový rok“. V České vlasti mír a milující lidé. Markéta Černocká. Skrz své jméno vnímám sebe jako perlu schovanou v pevné lastuře a příjmení předpovídá kontakt s „černou nocí“.

Do 7 let jsem vyrůstala hlavně na Moravě u Olomouce, mezi úrodnými poli.

Od 7 do 14 let potom zpátky v Jindřichově Hradci, s lesy a rybníky, zahradou u domu, kočkami, s rodiči na výletech, dětmi na ulici a v oddíle orientačního běhu. Organizovala jsem hry a zábavy pro děti kolem.

V dalším sedmiletí jsem studovala střední školu ve Veselí nad Lužnicí, trénovala v plaveckém oddíle, prozkoumávala jižní Čechy na kole, studovala v Praze a Brně učitelství, jezdila na výlety a vandry s kotlíkem a karimatkou po Česku a Slovensku. K výpravám jsem přidávala pro ostatní nejrůznější hry. V tomto období jsem poutníkem po zapomenutých krásách vlasti. Mávám vlakům, řekám, lesům.

Od 21 do 28 let jsem se zcela ponořila to brontosauři činnosti. Dostudovala jsem pedagogickou fakultu v Brně a poté vyučovala zejména přírodopis na několika základních školách v okolí. Bydlela jsem na mnoha místech a celou sebe dávala do aktivit v Hnutí Brontosaurus, hlavně do mnou založeného základního článku Svízel přítula, kde jsem se věnovala předsednictví a organizování nejrůznějších pracovních a prožitkových víkendovek pro rozvoj člověka, táborů pro mládež i dospělé, kurzů na stmelení školních kolektivů, výletů, putování, výprav. Jsem týmovým „hráčem“, tvořím vždy jako iniciátor ve skupině lidí. A skrz nás přitékají nové hry a nápady, vše je ihned realizováno v nových a nových akcích pro ostatní. Učila jsem se i u Instruktorů Brno. Cestovala jsem vlaky a stopem několikrát na Balkán a dál na přechody hor. Všechny zážitky jsem sdílela s dětmi ve škole. Ke konci tohoto období jsem dálkově vystudovala Waldorfský seminář v Praze.

Po vstupu do svého pátého sedmiletí jsem byla životem dovedena vyučovat do brněnské waldorfské školy. Téměř dva roky jsem se vyvíjela v tomto zajímavém společenství dětí, rodičů a učitelů. Prožila jsem propojení sahající daleko nad pracovní rámec běžného učitele, svobodné tvoření, „alternativní“ přístupy ze srdce, hluboké spojení s dětmi a jejich rodinami. Po odchodu ze školství jsem několik let pracovala s mentálně retardovaným Danym jako asistentka, k tomu jsem intenzivně studovala, proměňovala se, cestovala do dalekých zemí, doma přijímala klienty na individuální terapie a každý měsíc pořádala semináře systemických konstelací a jiné různorodé akce.

V šestém sedmiletí život a tvoření pokračuje. Živím se dál tím, co mě baví a naplňuje, tvořím podle vnitřního vedení. Jsem na Svém místě a odtud nabízím provázení konstelacemi a terapiemi. Do toho si užívám organizování zážitkových akcí a putování s lidmi s tábořením v přírodě – pěšky, na kolech i na lodích – se spaním venku, vařením na ohni a programem, kam také zařazuji „své“ umění. Propojuji ducha s hmotou, nebe se zemí.

Nyní v sedmém sedmiletí se pomalu uzavírám do sebe, uvidíme, jestli se mnou ještě něco nového vůbec bude. 

 

Máte-li zájem, můžete se podívat také na můj životopis.

Životopis

 Markéta Černocká

Narozená 2.6.1979 v Jindřichově Hradci

Trvalé bydliště: Krásného 49, Brno, 636 00

Kontakt: jezi@centrum.cz, tel: 776 662 435

Vzdělání

1993 – 1997 SOŠ OTŽP – střední odborná škola pro ochranu a tvorbu životního prostředí ve Veselí nad Lužnicí,

1998 – 1999 Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze,

1999 – 2003 Pedagogická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně, zakončeno Státní zkouškou (Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro základní školy)

2004 – 2007 Waldorfský seminář v Praze (dálkové studium), Tomáš Zuzák, zakončeno diplomem.

  • Usui Reiki I.stupeň, Nora Jadrná (2004)
  • Kurs HLUBINNÉ ABREAKTIVNÍ PSYCHOTERAPIE, Ing. Andrej Dragomirecký, (2005), rozsah 1 týden
  • SVĚTLO ŽENY, Kalyani P. Mašková (osmileté pravidelné podvečerní setkávání v ženském kruhu + víkendová soustředění 2006-2014).
  • Škola SVĚTLA ŽENY Tanec mystické růže, Kalyani P. Mašková, (ukončen 2010), rozsah 1 rok školy
  • Trénink RODINNÉ KONSTELACE A POHYBY DUŠE, Bhagat J. Zeilhofer, (ukončen 2009), rozsah 260 hodin (certifikát Institutu rodinných konstelací).
  • TANTRICKÝ VÝCVIK „Posvátné tělo – Vášnivý Duch“, John Hawken, (ukončení 2010), rozsah 4 týdny.
  • Výcvik SYSTEMICKÉ KONSTELACE A SPIRITUÁLNÍ INTELIGENCE, Pavel Veselý, Kalyani P. Mašková, (ukončení 2010), rozsah 33 dnů (certifikát Cestou domů)
  • Medicínská cesta – ŠAMANSKÝ TRÉNINK, John Hawken, (ukončení 2011), rozsah 20 dnů.
  • ETIKOTERAPIE pro zdravotnické pracovníky, Mudr. Vladimír Vogeltanz, (ukončení  2011), rozsah 7 víkendů
  • TRÉNINK V HYPNÓZE PODLE ERICKSONA a NLP practitioner, Bhagat J. Zeilhofer, (ukončení 2011), rozsah 20 dní.  (Certifikát NLP – Lehrtrainer, Deutscher fur Neuro-Linguistisches Programmieren)
  • MEDITACE – meditační praxe pod vedením Mistra Sofie Kalyani Sarras, 2008-2017 (cca 128 dnů) a meditace pod vedením Mistra Jiřího Šmejkala 2018-2019 (5 dnů)
  • Archangelic Seichim Reiki – stupeň I, II, III, IV Kalyani Sofie (2010-2015), (Mistr Učitel Archangelic Seichim Reiki)
  • Dračí cesta (Dračí Reiki) – stupeň I, II, III, Pavel Veselý (2011-2013)
  • SUPERVIZE pro lektory rodinných konstelací, Pavel Veselý, Kalyani Mašková (2011-2013), celkem 13 dnů
  • BIOENERGETIKA a práce s tělem podle Reicha , John Hawken, (2012), rozsah 8 dní (pouze polovina výcviku)
  • Proces životní integrace (- duchovní konstelační práce), Wilfried Nelles , (2013), 4 dny
  • VÝCVIK HYPNO-SYSTEMICKÉHO KOUČINGU, Bhagat J. Zeilhofer, (ukončení 2014), rozsah 15 dní. (Certifikát Hypno-systemic Coaching Training)
  • Srdce dělohy, svoboda penisu – detoxikační semináře, Sofie Kalyani Sarras (2012-2017), celkem 60 dnů
  • Rituály na kruhu předků (duše v šamanských rituálech), Daan van Kampenhout, (2014), 2 dny
  • Trénink Světla ženy Vizonářka uvnitř i vně„, Kalyani Sofie (2015-2016), celkem 15 dnů
  • základní kurz UPE (Úvod do práce s energií), Pavel Nešpůrek (2016-2018), celkem 130 hodin
  • kurz UPE IN, Pavel Nešpůrek (2017), celkem 30 hodin
  • Integrity path, Daniele Cadenazzi a Jiří Král (2017-2018), celkem 20 dní
  • Otevírání bran – terapeutická sezení, Jan Nammo Bradáček (2018), celkem 20 hodin
  • Energetické čtení – terapeutická sezení, Pavla Skálová (2018-2020), celkem asi 20 hodin
  • kurz Core Energetics, Jiří Král a Martin Nykodým, (2018-2019), celkem 30 hodin
  • kurz Energetické čtení 1,2 ,3 Pavla Skálová (2019-2020), 11 dní
  • Tělo, srdce, duše 1, Alan Lowen The Art of Being (2019), 7 dní
  • Trénink NLP Master, Bhagat J. Zeilhofer, (ukončení 2019), rozsah 18 dní.
  • Terapie s Terezou – terapeutická sezení, Tereza Adriana Vojtěchová (2019-2022). cca 40 hodin
  • kurz Duchovní léčení, Eva Benešová (2020), 5 dní
  • RITUÁL ZAVINOVÁNÍ, Jana Rosa Matulová (2021), 4 dny, certifikát Průvodkyně Rituálem zavinování
  • konference systemických konstelací
  • členství a pravidelná účast na intervizních setkáních ČASK – Česká asociace systemických konstelací
  • VÝCVIK ART OF BEING – Tělo, srdce a duše, Alan Lowen (2021-2022), celkem 32 dnů
  • Další seberozvojové semináře různých lektorů


Praxe

Organizování mnoha víkendových i prázdninových programových akcí pro děti, mládež i dospělé, kvalifikace v oblasti využití volného času, tréninku životních situací, tvorby programových akcí, zážitková pedagogika (Hnutí Brontosaurus, Instruktoři Brno)

2001 – 2011 založení občanského sdružení ZČ HB Svízel přítula – předsednictví a vedení neziskové organizace.

2003 – 2009 učitelská praxe na základních školách, třídnictví a výuka všech školních předmětů, zkušenosti s Daltonským systémem, vesnickými školami, 2 roky ve Waldorfské škole jako třídní učitel

2009-2023 osobní asistence, lektorská a poradenská činnost, pořádání výletů i dalekých cest, organizace seminářů, zážitkových akcí, táborů, vegetariánské vaření pro skupiny na akcích a další různorodé činnosti

od 1.4. 2012 OSVČ – IČ: 886 34 507 Pramínky

A tady jsou k přečtení některé moje příběhy a básně.

Příběhy a básně
ROK A ČTVRT

PŘÁNÍ POČETÍ

LÁSKA K TOBĚ

UMÍRÁNÍ

VÝZNAM NEZNÁMÝ

ROZVEDENÁ

SVATBA

SRDCE

PRINCEZNA

HONZOVI

SEBELÁSKA

VÝCHODOČESKÁ SVATOJAKUBSKÁ

LIDSKÁ LÁSKA

HODNOTA ŽENY

MODLITBA PRO TOMA

KARMA

MORAVSKÁ SVATOJAKUBSKÁ POUŤ

POMNÍK

INICIACE

NA VÁLEČNÉ STEZCE

POUŤ DO SANTIAGA

ZÁMĚR

CESTA INTEGRITY

ZAPRODÁNÍ

PRŮLOM

POHŘEB

TOUHA

ZATRACENÁ

LÁSKA PRO MĚ

LÁMA

PROZÁŘENÍ STÍNŮ

KRÁLOVNA

DVEŘE DO MINULOSTI

HIMALÁJSKÉ ZASVĚCENÍ

MĚSÍČNÍ UZEL

VESMÍR V TĚLE

PŘÍBĚH KRÁDEŽE A LÁSKY

MODLA

ANO

HROZEN, MRKEV A POPEL

EXTRÉMY

SVĚTSKÝ ŽIVOT

OSOBNOSTI

ROZPADÁNÍ

NAVRACENÍ

PLYNUTÍ

ROK KONĚ

RYTÍŘKA SRDCE

VÍRA

ŽIDOVKA

JSEM V POŘÁDKU

VYROVNÁNÍ

PŘIZNÁNÍ

JEPTIŠKA

KATEDRÁLA

DCERA UNIVERZA

LADĚNÍ STRUNY

HOSTINA

POKLAD JESENICKA

ČLOVĚK

PŘÍBĚH O VELKÉ DĚLOZE

SETKÁNÍ S PŘÍTELEM

KŘÍŽOVÁ CESTA

DRAČÍ LET

UČENÍ DRAKŮ

RADIMOVI

DRAČÍ JEZDEC

KOLIK JE HVĚZD, TOLIK JE CEST

KVĚTINA

SOBĚ

NOVÉ KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ

ROK DůVĚRY

MEDITAČNÍ

PROBOUZENÍ

HRA NA MALOST

POUŤ ZA SVATOU NEVĚSTOU

DRAČÍ POUTNÍK

MODLITBA PRO ŽENU MARKÉTU

ZEMI

ŽIVLŮM

VLOMENÍ

DÍKY, GABRIELI

KŘIŠŤÁLOVÉ KVETENÍ

ROK A ČTVRT

Čas udělal krok o rok a čtvrt a začíná další jaro,
zakázals mi psát ti poštou, ale moje srdce tě milovat nepřestalo.
Stále na tebe myslím, v slzách chovám lásku, co nemůže být žitá,
a jen pomalu začínám chápat, že pro Tebe dávno nejsem důležitá.
Stůňu z toho, když už se nesmím dotýkat srdce tvého,
doteď mě bolí náraz do hradby srdce ke mně zavřeného.

Na povrchu rozumím, žes potkal jinou ženu, že tobě nejsem dost,
od loňska zpracovávám bolest, co sahá až na dřeň a na kost.
V hloubce duše je to jiné, tam čistá voda tiše splývá,
a srdce moje pod hladinou dál lásku k tobě tajně skrývá.
Trápím se v prázdné touze, bez naší intimity tak osamělá,
však s ukrytou jistotou, že láska ze světa ještě nezmizela.

Každý den cítím smutno po tobě, možná se tomu divíš,
dál krvácí rána v mém životě, tak moc mi stále chybíš.

březen 2023

PŘÁNÍ POČETÍ

Když mi někdy dovolíš Tě slyšet, je mi pokaždé tak krásně,
jakoby rozkvetla jarní krajina, musím prostě psát básně!
Láska se rozlije všude kolem a znovu k Tobě se stočí,
vychutnávám si své spokojené srdce, blažeností přivírám oči.
Možná se tě nijak nedotýká, co se pokouším všelijak zrýmovat,
ale moje srdce je šťastné, když má dovoleno z hloubky milovat.
A když bych si to nezakázala, tak bych nahlas zavolala:
miluju Tě tak, jak jsem ještě žádného muže nemilovala!
Jsem jako otevřený poklad, bohatství nitra v lidské nádobě,
hluboký cit, láska a porozumění, nabídnutá exkluzivně právě Tobě.

Tenhle verš možná zkazí a uzemní celou mou rozsáhlou poezii,
ty mě jako ženu nechceš, já přála bych si darem tvou spermii.
Dosedla jsem na dno, přání vztahu s mužem ze sebe párám,
jsem v míru s tím, že se o nový život sama postarám.
Toužím se s Tebou pomilovat, na tělo blíží se vrásky,
chtěla bych dát nové duši život, a aby se POČALO Z LÁSKY.
Nezlob se na mě za tu troufalost, vím, že máš teď jiný směr,
měj ho dál, jsi-li v něm šťastný, mou žádostí však jsem k sobě fér.
Jsi v tomto moje první volba, a já žena, která Tě skutečně miluje,
pro mě je láska zatím to nejvíc, co jediné mě štěstím naplňuje.

leden 2023

LÁSKA K TOBĚ

Stočená do klubíčka v temné noci duše, rozervaná na kusy,
nemůžeš vědět, jak vděčná jsem, za to, že někde v dálce jsi!
Hledám Tě srdcem, až najdu své toužebné přání,
v uvolnění pak něžně vplouvám do Tvých teplých dlaní.
Naplňuješ mou největší potřebu, uvolňuju se do lásky, sbírám síly,
ohřívám se v teple Tvé bytosti, prosím, aspoň na malou chvíli…
Vychází ve mně teplé sluníčko, jak ustupují oblaky,
díky Tobě nastokrát, uvnitř mě děláš zázraky.
Čistá voda přiteče do studny, už jen napít se z ní zbývá,
v hloubce se něco důležitého naplní, všechno zázračně ožívá.

Najednou mám chuť žít a mezi slzami se můžu usmívat,
nadechuju lásku ze studánky, srdce se dotýká a začíná zpívat.
Vydechuju lásku v zachránění, slzy a světlo z ní tvoří duhu,
že mě přijímáš bez hodnocení mysli, bez názorů z mužských kruhů.
Potůčky slz kanou z mých očí už rok ve smutné době,
ale silnější než rozvod i smrt je moje láska k Tobě.
Dotek tvého srdce s mým hned rozlije lásku do nekonečna,
usínám blaženě vesmíru v náručí, a jsem ti nesmírně vděčná.
Vesmír mě hladí, on mi to hezky vracet může,
že stále tolik miluju jednoho dobrého muže.

Ve snu houpu naše děťátko v trávě, a ty máváš nám v okně v budově,
viju mu věneček z pampelišek na rozkvetlé louce v Psotnově.

leden 2023

UMÍRÁNÍ

Mnoho let toužím po lásce s mužem, po početí, po rodině,
udělala jsem pro to vše v mých silách, a stejně mě to mine.
Tisíce dní práce na sobě, a všechno bylo stejně málo,
to, kam jsem v životě s důvěrou směřovala – se nestalo.
Horoskopy nefungují, krásné předpovědi mého štěstí se nestaly,
Ti, které jsem tolik milovala, odešli nebo mě nikdy nechtěli.
I záměry a modlitby jsou marné, život pokaždé udělá škrt,
zbývá mi jen jedno jediné: ať si to všechno vezme smrt.

Je jedno, jak velké byly moje touhy, sny a přání,
ona si bere všechno, když přijde, tak bez slitování.
Je jedno, co jsem tolik chtěla, co jsem měla ráda,
ona je totálně velká, všechno jí odevzdat si žádá.
Vzdávat se života strašně bolí a jde z toho třes a chladno,
brečím poctivě dny i noci, nevím, kdy dojdu na dno.
Nemám už sílu plakat, jen se nořím do bolesti,
mám strach umřít až do konce, projít smrtí za rozcestí.

Před ukrutnou bolestí a beznadějí mám ještě v srdci skrýš,
miluju Tě, Honzo, pořád dál, snad mi to odpustíš.

24. prosince 2022

VÝZNAM NEZNÁMÝ

Snažila jsem se tě odřezat, ale není to v mojí moci,
nejde mi to nijak udělat, stále tě cítím ve svém srdci.
Jako duše jsme v kontaktu, spolu se držíme za ruce,
nevím, proč se to děje, však dojímá mě to hluboce.
Každý den si dovoluju právě k tobě lásku prožívat,
rozlévat laskavé teplo, co je studené, srdcem ohřívat.
Obejmutí z dálky je jediné, co mi z našeho vztahu zbylo,
ani v zimním Slunovratu trápení pro lásku neskončilo.

Každým vstřícným krokem stíráš můj smutek – to je umění,
pouhým tvým pohlazením z dálky odemkneš jedno vězení.
Většina tíhy zázračně mizí, tak je to pro mě věc pravdivá,
usmívám se v klidu naplněného srdce, jež si samo ze sebe zpívá.
Svět začne opět rozkvétat, zas stane se věc krásná,
v hloubce mojí studny jsem neskonale šťastná.
Uděláš mi vždycky radost, větší než si umíš představit,
možná má to význam, co neznáme, nejde ho jen tak zastavit.

prosinec 2022

ROZVEDENÁ

Tohle je báseň pro Tebe, jak bych v chladném plameni umřela,
musím projít tam, kam jsem nikdy dojít nechtěla.
Rozpouští se dávné sliby, kdysi dané mezi námi,
dlouho zrálo odpojení, protkané bolestí a slzami.
Vracím Ti ze sebe, co je tvého, zbývá, abych si nazpět vzala
všechny fragmenty mojí duše, co jsem u Tebe zanechala.
Plakala jsem pro Tebe skoro rok, a možná to nic neznamená,
ať skončí se trápení pro lásku, ať jsem od tebe ROZVEDENÁ.

Děkuji, že aspoň na čas dals mi příležitost, po níž má duše touží,
milovat konkrétní bytost, mít osobní vztah k jednomu muži.
Náš svazek byl pro mě důležitý, až měla jsem v hlavě závratě,
zapsáno je ve Vesmíru, že byla jsem tady a chtěla Tě.
Ty máš jasno, že chceš jinou, řekls mi celkem vědomě,
buď tedy šťastnější s Kateřinou, kterou sis vybral místo mě.
Přijmout tvoje rozhodnutí, a to, že se to v lidském světě stává,
buď sbohem, Honzíku, jsem hodně zklamaná a bolavá.

prosinec 2022

SVATBA

Pamatuješ, před víc než rokem, když jsi mě přiznal jako svou ženu?
Nevěděl jsi, co to pro mě znamená, jak pevně to dosedne v mém systému.
Prohlásils to nahlas v plném sále, a já rozhodla se pro tebe jako pro muže,
stala jsem se tvou manželkou, v srdci mém síla, co mnohé přemůže.
Třásla jsem se a plakala, jak se rozpouštěla velká energetická hradba,
byla jsem najednou TVOJÍ ŽENOU – v mém systému se stala SVATBA.
Před zraky svědků i tvého bratra pak vpluli jsme do intimního sekání,
ten den jsme se rituálně i milovali, a naše miminko čekalo jen na pozvání.
Vzala jsem Tě skutečně vážně, v podvědomí slib dala sobě:
v dobrém i ve zlém tě milovat, zůstat věrná právě Tobě.

TAHLE část nechápe, proč se mnou nejsi, proč MĚ nemiluješ,
i když vím, že jsi šel za jinou, trápím se, když mě ignoruješ.
Vždy, když jsem viděla u sestry na zvonku příjmení stejné jako ty,
srdce se roztřáslo, slzy se vylily, do bolestné prázdnoty.
Spojila jsem se s Tebou TAK hluboce, i když ti to nemusí připadat,
ode mě je to ta největší pocta, jakou jsem Ti mohla dát.
Teprve se učím nestydět se za to, vyzdvihnout tohle přiznání,
dát hodnotu svazku, co s Tebou mám, dát tomu potřebné UZNÁNÍ.
Jsem tady a čas běží, můj obličej není tvář krásky,
zbývá mi vážit si Sebe, své velikosti, citlivosti a lásky.

prosinec 2022

SRDCE

Z logiky věci hlavou chápu, že po nocích plakat nemá cenu,
že jsi mě dávno nechal být, prostě jsi potkal jinou ženu.
Z upřímnosti mého srdce ústa však stejně zašeptala:
jsem šťastná, že mi dovoluješ, abych Tě dál milovala.
Láska k Tobě prozáří tmu, kdy srdce v noci buší,
uklidní rozbouřené do spánku, něžně pohladí duši.
Zastaví potůček slz, jak se dotknou srdce nás obou,
cítím obrovské uspokojení, když smím být v kontaktu s Tebou.
Celá má bytost se raduje, nevysvětlitelný je to cit,
takové hluboké štěstí, které nejde ničím nahradit.
Ze srdce proudí čistá láska, uvolnění do klidu slastné,
jsem v pravdě, když tě miluju – a moje srdce je šťastné.

listopad 2022

PRINCEZNA

Měl bys mít VHODNOU ženu, podle starých neměnných vod,
najdeš si, Honzo, nevěstu, kterou schvaluje tvůj rod.
Zejména krásnou a co nejvíc mladou, jen k takové se druž,
raději nezralou, rozbitou víc než ty, aby měl navrch MUŽ.
Povedeš život jako tví předci, kde v generacích duše důležitá není,
hlavně buď pořád vedle ní, měj vůči ženě správné postavení.
Spolu se budete snažit a cyklit se, a věci budou, jak by být měly,
všechno protrpět je správně, tak pravidla patriarchátu velí.
I sestra tě směřovala k tvojí volbě, tak žádné obavy,
kdyžtak je tu ONA, která vás znovu a znovu a znovu OPRAVÍ.
A až se vše opraví – pracuje se na tom, bude to krásný,
v tradici rodu, s vhodnou ženou, potom budeš šťastný.

—————————————————————————-
Zůstávám s láskou v srdci opuštěná, naštěstí celkem neškodná,
obtěžuju tě občas a jenom trošku, jinak žiju bokem jako nevhodná.
Pořád tě cítím tak hluboce, zvolil sis ze srdce a skutečně sám?
Navzdory situaci je láska k Tobě stále to nejkrásnější, co mám.
Její světlo mě vede, dává pocítit štěstí, dělá mi dny jasnější,
prosvětluje vnitřní prostor, sytí duši, díky ní jsem silnější.
Osedlám koně Vědomí s touhou ji ochránit, to struktury rozbije,
přidržím draka kopím ke skále a princezna – Duše ožije.
Sálá k tobě vřelým teplem, nepřijatou pak raději ztlumím,
každý den vysvobodím lásku k Tobě – pro život jak nejlépe umím.
Jsem jako rytíř, co v srdci poklad chová, zvláštní je to zápletka,
promlouvám totiž z jiné úrovně, tvá princezna Markétka.

říjen 2022

HONZOVI

Mnoho let jsem toužila, tisíckrát prosila nebe,
až Vesmír se na mě usmál – a dostala jsem Tebe.
Zvykli jsme si na sebe hezky a kolem nás kroužila duše-dítě,
kvůli chybějícímu egu jsem neuměla jít k tobě a říct: CHCI TĚ!
Tu možnost miminka oplakávám doteď, stejně jako tebe a naše spojení,
že jsem tě nechala jít – přitom jsem s tebou chtěla zažít zázrak zrození.
Hrůza z té chyby a její důsledek mě každý den znovu zraní,
že bylo tak blízko a nadosah mé největší životní přání.

Dal jsi mi pocítit, že k tobě patřím, však přišly rychlé změny,
moji křehkou důvěru rozbil náhlý příchod jiné ženy.
Přeju ti štěstí, i když mi srdce drtí okovaná bota,
věřila jsem Vesmíru, že i mně přinese změnu do života.
Hvězdy jsou nastaveny pro lásku, krásné období má dít se,
požehnání ze všech stran – pro mě ale neděje se.
Jak plané jsou vize a útěchy, že brzy jiného muže spatřím,
když podle pohybu hvězd právě k tobě ještě pořád patřím.

Záleželo mi jen na tvém přání, moje ego nebylo mi vlastní,
i když se k sobě hodíme a mohli jsme být šťastní.
Místo štěstí ve vztahu s tebou jsem dostala nečekanou samotu,
tohle mé pochybení se do mě zapíše na dalších mnoho životů.
Nikdo další tu pro mě není, má naděje se s bolestí rozpouští,
srdce buší na poplach a smutek se rozlévá po poušti.
Ať už mi nikdo neslibuje krásné kecy a pověsti,
místo naplněné lásky zbylo půl roku pouště a bolesti.

Co se týká ega, pro starou duši se dlouho chystal:
z moře smutku a bolesti už roste krásný krystal.
Umím dát hloubku, radost, štěstí, vyléčím nejedno zranění,
nabízím velkou lásku, bezpečí a duševní souznění.
Potřebuju ochránit, k někomu patřit, přilnout k nejbližšímu,
dosednout do hmoty, budovat domov, partnerství, rodinu.
Jsem neznalá v pozemských věcech, teprve buduju svoje Já,
byl bys po životy první muž, který mi to dá.

Naopak vekou úctu, lásku, pochopení tak snadno dovedu,
mou zralost použít pro nás – jít rovnou dopředu.
Z vedlejší škatulky si mě dát do jiné, co důstojnost zvedne,
mít okamžitě hotovou ženu, která k tobě sedne.
Písničky, řeky, lodě, hory, běžky a kolo pod stanem,
to, co mám ráda, máš rád i ty, ve světě s významem.
Cítím, že k vám stejně patřím, miluju všechny z tvé rodiny,
zvládla bych tu Brno nechat, přestěhovat se do tvé krajiny.

Moc mi chybí doteky s tebou, sexualita nestihla být objevena a žita,
trápí mě hlad po sdílení s tebou, tolik mi chybí naše intimita.
Sbírám drobečky našeho sdílení, vždy, když jsi s tím souhlasil,
ať cítím, že láska na světě zůstala, že kousek lásky i pro mě zbyl.
Hladovím po vztahu s tebou, moc se mi po tobě stýská,
tak snad hned v příštím životě naplní se i moje miska.
I když jsem nebyla ve správné škatulce, navíc pod blátem pocitů schovaná,
já jsem jedna z tvých možných partnerek, ve hvězdách řádně zapsaná.

Víš, kolik slz jsem za ten půlrok pro tebe už vyplakala?
Potoky, říčky, i velkou řeku, která by se na kánoi sjet dala.
I když mou lásku nepřijmeš, aspoň nahlas chci ti říct,
moje srdce, tělo, duše touží, nedaří se mi tě zříct.
Nořím se hlouběji k tomu, co žilo ve mně dosud skrytě:
chci být s tebou, Honzo, ANO, MILUJI TĚ.
Možná má to širší význam, to, že fakt něco chci,
že chci, i když nedostanu, jen další porci bezmoci.

Svíčku od tebe jsem rozbila na 1.000 kousíčků o stěnu,
o střepy se do krve pořezala, snad pomůže to něčemu.
Prohrála jsem tě i naši lásku, a víc tu pro mě není,
vše, po čem toužím, dáš jiné ženě, mně zbyde další ponížení.
Potoky mých slz nemají konce, pohár bolesti piju až do dna,
jsem ti vděčná za každý drobeček, vnitřní mapa je bezvýchodná.
Snažím se přát ti štěstí s jinou, léčit do hloubky své zranění,
i tuhle báseň píšu Tobě jen trochu, víc pro mé osvobození.

září 2022

SEBELÁSKA

Jdu mnoho let cestou k partnerství, do hloubky a fakt poctivě,
však před cílem je chodba zavalená, mám přijmout, že to tak je.
Zával je mohutný, nemůžu odházet, a pomoc z venku není,
zbývá jen zastavit a uvěřit, že to není trest a odsouzení.
Důvěra i zoufalství po roky snažení, kdy sama zůstat nechci,
teď přijmout tu samotu, porozumět významu, pochopit tu lekci.

Dostala jsem samotu, byť jako nežádaný dar,
prožít lásku jen se sebou, dát tomu svůj vlastní tvar.
Otevřít proud světla dovnitř, do samoty proniknout,
SEBELÁSKA je ten dar, kterej si mám vyzvednout!
V samotě prožívat samu sebe jak v naplněné nádobě,
celistvá a spokojená cítit lásku sama k sobě.

duben 2022

VÝCHODOČESKÁ SVATOJAKUBSKÁ

Dívám se očima poutníka, rozhlížím se dobře kolem. Na jednom ze sloupů v ulicích Hradce Králové ji znovu vidím: malou samolepku žluté mušle v modrém poli, symbol poutníků Svatojakubské cesty. Letos v červnu, chvíli před letním slunovratem, jsem tady skončila svou pouť po východočeské větvi z Broumova a nyní, chvíli před podzimní rovnodenností, pokračuju v této pouti. A tady je! Na asfaltu žlutou barvou namázlá šipka ukazující směr do Santiaga de Compostela, vzdáleného poutního města ve Španělsku. Znovu se napojuju neviditelným vláknem do energetického pole této mezinárodní poutní stezky, k poutníkům, kteří teď šlapou v různých státech Evropy směrem ke španělskému Santiagu de Compostela. Na místním infocentru si do deníčku otiskuju razítko s mušlí a nápisem „Svatojakubská cesta Hradec Králové“.

Tato část východočeského Camína vede po rovině. Žluté šipky, poctivě a hustě značené, mě vyvádějí z města na vrch Vysoká. Rozhlížím se z rozhledny Milíř nad Vysokou nad Labem. Poté po silnici na Kunětickou horu. U silnice kvetou ocúny – známky přicházejícího podzimu. Objíždím perníkovou chaloupku a podél Labe se dostávám do Pardubic. Hledám na Infocentru i na zámku razítko s mušlí, ale nikde nemají. To hradecké bylo jediné, které jsem za dva dny získala. Tady a v jiných městech mají pouze obyčejná turistická razítka. Zato před pardubickým zámkem se na kameni tyčí pamětní deska „Santiago de Compostela 3224 Km“.

Pokračuju podél Labe ven z města. Staré kolo si to vrže, naložené spacákem, stanem, karimatkou, vařičem a ešusem. V Opočínku nabírám vodu a mířím k potoku Struha, kde na okraji pole, dokud ještě svítí slunce, stavím malý oranžový stan, se kterým jsem před 2 lety procházela pešky po známém španělském Caminu Francez. Stan váží jen 650g, místo tyčky se do něj vkládá poutnická hůl, o to víc je potřeba ho napnout provazy a kolíky. Staví se velmi špatně a zdlouhavě, lituju, že jsem si teď nevzala svůj normální tříkilový stan, kolo by to uvezlo. Vařím si polívku na malém vařiči a odháním zběsilé komáry. Slunce zapadá už brzy, se soumrakem zalézám do stanu. Noc je dlouhá, skoro nespím, ale srdce, které mám záměr na této pouti léčit, je tuto noc pro jednou klidné. Spaní na zemi mi dělá dobře. Zvěř vydává zvláštní zvuky, jsem vetřelec pod posedem, a rosa padá, je září a hvězdy na obloze září.

Ráno to všechno mokré balím a přivazuju zpátky na nosič kola. Poutnické ráno, čaj a sušenky, vyrážím dál. Projíždím přírodní památku Meandry Struhy. Turistické cesty jsou pro kolo mnohde špatně průchodné. Padlé kmeny přes cestu, co nejdou s kolem podlézt, písčité povrchy, úzké pěšiny, kopřivy. Za Lepějovicemi je krásný rybníček. Posloužil na poutnickou ranní koupel. Ó vodičko, dej mi zdravíčko! Oproti letním růžím v zahrádkách míjím v tento čas samé slunečnice, kukuřice, podzimní květiny. Ve všech vesnicích jsou kostely, a dneska svítí slunce jako v létě. Výhledy, města, řeky, lesy, a žluté šipky, co to propojí až na „konec světa“.

V Přelouči u kostela sv. Jakuba Většího stojí další odhalená kamenná deska: „Santiago de Compostela 3201 Km“. Před kostelem potkávám tři poutníky. Ty pravé! V hnědém hábitu, s holí, se stanem a s minimem věcí. Buen Camino! Buen Camino!, smějeme se. Známý pozdrav všech poutníků zní několikahlasně. Míří na faru, tak máme kousek cesty spolu. V Přelouči v lékárně kupuju šampón proti vším, nějak mě začalo svědit ve vlasech. Na lávce přes velikou řeku si dávám pauzu, tofu na chleba a výhled na sluncem zalité Labe. Dál projíždím kolem Opatovického kanálu, technické památky z 15.století, sjízdné i pro vodáky. Obdivuju zejména semínský akvadukt – mimoúrovňovou křižovatku dvou toků. V Semíně dělám malou odbočku na semínský pískový přesyp – malého brášku vlkovského přesypu, který znám z Veselí nad Lužnicí. Pak už začínají ve velkém ohrady s koňmi, blížím se do Kladrub nad Labem s UNESCO Národním hřebčínem. Zrovna tam proudí spousta koňských bryček, dnes jsou nějaké závody. A za oknem domečku se vstupenkami svítí nálepka žluté mušle v modrém poli. Je víkend UNESCO památek, takže davy i zde. Pokračuju na kole mezi rozlehlými loukami s koňskými ohradami rovnou dál.

V Řečanech nad Labem stojí starý románský kostelík. Podchodem pod nádražím se dostávám do lesa na další terénní úsek po písku a kořenech ke kamenným balvanům zvaným Obří postele. Na nich zrovna piknikuje milý pár. Zdraví mě jako amazonku, pán poznává mušli na mém kole a povídáme si o pouti do Santiaga, kterou taky kdysi šel. Na jednom schovaném místě v lese si prohlížím zdechovický gabrický výchoz – skalku z horniny zvané gabro, po žule další hlubinné vyvřeliny, kterou jsem kromě vystaveného kamenu ve škole asi ještě v terénu neviděla. V Chvaleticích hledám vyhlídku na elektrárnu Chvaletice. V Záboří nad Labem zase románský kostelík, a tady mi končí mapa s vyznačenou svatojakubskou poutí. Dál pojedu jen podle popisu brožurky a mapy v mobilu. Svatá Kateřina, Svatý Mikuláš, zámek Kačina. Slavnosti, stánky, davy. Prodírám se pro razítko a mizím přes zámecký park do Nových Dvorů k dalšímu zámku. Odsud vede stezka do obce Církvice ke kostelu sv. Jakuba, nádherného starého románského zachovalého kostela z 12. století. Průvodce zrovna vykládá před kostelíkem, stačí opřít kolo o zeď a připojit se k výpravě. Uvnitř jsou románské sochy, prý nejrozsáhleji zachovalé, proto je kostel národní kulturní památka.

Je krásný putovat po španělském Camino. A tyhle české kostelíky na poutní cestě modrožlutých mušlí, se tomu podobají. A vlastně tam i vedou! Takže chci doporučit české cesty těm, kdo nemůžou cestovat až tam. Síť českých svatojakubských cest spravuje spolek Ultreia. Ráda jsem se po návratu ze Santiaga stala jeho členem. Dá se vyrazit na cestu třeba i jen na několik dní. Poutník putuje osaměle, nechává prostor vnitřnímu světu a boží vůli, aby se děla. Poutníci, pilgrimové, mají na batohu mušli hřebenatky. Žluté šipky načmárané na asfaltkách mě baví, a jen svatojakubští poutníci znají jejich význam. Ukazují směr k Santiagu do Compostela.

Pokračuju do Sedlce u Kutné Hory k UNESCO gotické katedrále. Místo svěcené vody je u vchodu pod Ježíšem na kříži v kropence plastová láhev s anti-covidem a lidi jsou povinně zarouškovaní. Procházím tu mocnou památku na závěr tohoto mého úseku pouti. Moje letošní minipouť v babím létu končí pak v kostnici Svatého Jakuba. Poslední razítka do deníčku, a kupuju si na památku memento mori – napodobeninu lidské lebky v životní velikosti. Přivazuju krabici na kolo a odjíždím na nádraží v Kutné Hoře. Ve vlaku ještě zajímavé setkání s kamarádkou Hahou, vytahuje kytaru a zpíváme v kupé staré písničky. Vlak nabírá zpoždění, až nás zastihne rudý západ slunce. Zpíváme a zpíváme, dokud v Křižanově nevystoupí. Za tmy přijíždím do Brna. Nechť jsou zdrávi ti, kdo putují k tomu španělskému městu, srdečné Buen Camino!, všem poutníkům šťastnou cestu!

září 2020

LIDSKÁ LÁSKA

Hlubokou lásku nepozná, kdo okecává svobodu,
nechce se dát druhému, hledá jen pro sebe výhodu.
Vztah má ten, kdo investuje, kromě sexu a braní i oporu,
kdo si jen nehraje na tantru, Božské a lidské má spolu.
Když muž žije v chaosu, do mnoha stran aktivitu vyvíjí,
z celku chce jen potěšení, to vnímavou ženu rozbíjí.
Nehrát jen silnou, ukázat, co mi ubližuje nejvíce,
zjemnit se a být zranitelná, tím nastavuju hranice.

Žena má být vláčná zevnitř, pasivní flow má hodnotu,
dovolit si být křehká, slabá, důvěřovat životu.
Nedržet se ve svém středu, rozkývat nahoru a dolů,
prožít svou slabost naplno – tak, že ztratím kontrolu.
Dát spontánně najevo, že to bolí, a někdy i klidně šílet,
já nejsem betonová pevnost, do které můžeš střílet.
Tohle prostě musí zvládnout, kdo mě chce být hoden,
když dám na první místo sebe, projevím se, jaká jsem.

Kde chybí respekt a úcta, chybí i lidská láska, ač to třeba nevypadá,
ve hmotném světě to má názvy: čurák, píča, děvkař, ublížení a zrada.
Cokoli se dělo, jsem přijímala s klidným srdcem jako socha,
teď učím se rozvinout spodní čakry, nebýt tak emočně plochá.
Beru si zpátky své uzemnění, hned měním se s velkou rychlostí,
situace se zdravými emocemi jsou vzájemné lekce lidskosti.
Do nebe odevzdat lidskost je mimo, vždyť ona dává smysl životu,
bez ní je život utrpení, tajné čekání na posmrtnou hodnotu.

Permanentní souznění s Bohem znám, jako mnich mám stabilní klid,
ale život je žena, cyklus, změna, a lidskost teď chci žit!
Pouštím tu snahu přemoci hmotu, změnit ji nebeským způsobem,
potřebuju hmotu prožívat, mít důvěru v Matku Zem.
Toužím zažít lidskou lásku, krásu lidské zkušenosti,
nebýt v lásce spirituální, ustřelená do Božskosti.
Sdílet lásku se svým milým, který je mezi všemi důležitý,
emoce ve hmotě, lidství na Zemi, píseň fyzické reality.

Božská láska miluje – plošně a všechny, je široká,
lidská láska je ve hmotě, proto může být hluboká.
Znám jak Bůh promíjí a nesoudí, má rád každého stejně,
ale milovat jednoho do hloubky, to zní nově a nadějně.
Bůh je půlka mužská, patřící k ženské v zemské róbě,
potřebuju teď prožitek vděčnosti, úcty a respektu k sobě.
Užívat si potěšení skrz tu zemskou cykličnost,
to neumí láska bez ega, i když je široká na věčnost.

Tíha, teplo, vnímám sebe, obléknout tělo špatné není,
potřebuju ještě pro lidskost silnější vnitřní pochopení.
Rovnováha ustřelení do spirituality, to drží po životy náležitě,
chci dojít na ostrov lidskosti, vyvážit to ve fyzické realitě.
Zpomalení je zpřítomnění, zastavení je Vědomí,
v přítomném Teď si užívat, toho, co bylo stvořený.
Zacyklit se: Zdroj je v Bohu, ale také v lidskosti,
ke Zdroji dá se jít i skrz hmotu, to otvírá nové možnosti.

Po krůčcích po mostě od Boha k lidství, tam, kde jsem jenom JÁ,
objevuju naprostý egoismus, nádherné MOJE – nikomu nedám.
Zdravé MOJE nedovolí nikomu jen tak si cokoli brát,
vážím si sebe a svého času, vyměním – jen chceš-li i ty mi dát.
Bohu už jsem se odevzdala, teď zbývá ženě, Matce Zemi,
Bůh a lidskost jsou protipóly, vzájemně spolu propojený.
Můžu mít obojí, neztrácím Boha, dávám si k tomu svolení,
vždyť bez lidského užívání nemá smysl Stvoření.

Užívat si sama sebe, tak tohle chci teď zažít,
spokojenost v ženském těle, a hlavně smysl zářit.
Hledět, ať je mi dobře, nikoho aktivně nedotovat,
jen tak být v jinové energii, sama sebou se vyživovat.
Odevzdat se dovnitř, Sobě – sobeckosti a egu zřejmě,
odevzdat se potěšení, odevzdat se Bohyni ve mně.
Ego je největší projev lidskosti, mé odlišení od jiných,
sejít dolů do svého těla, to je přepsání energií hlubinných.

duben 2020

HODNOTA ŽENY

Být jenom v srdci a v lásce, v to věřila jsem po mnoho životů,
zrušené hranice, smazaná osobnost, pro lásku k čemukoli ochotu.
Objímám moje staré ponížení z životů, kde znala jsem Tebe,
je čas ho přeměnit v sebeúctu, vážit si sama sebe.
Prosvětluju vědomím to ponížení, nyní už ho nepotřebuju,
uznávám, že to nebylo dobře, teď nově sebe respektuju.
Je v pořádku mít důstojnost, nasadit korunu královskou,
ať se má hodnota vrátí ke mně, očištěná světlem a láskou.

Jsem žena a vážím si sama sebe, změna se ve mně stala,
beru si zpátky svoje srdce, které jsem Ti přes životy dala.
Končí má ochota obětovat mnoho kvůli vztahu s Tebou,
v proudu Vesmíru držím svou vibraci v souladu se Sebou.
Ten zvyk odevzdat všechno a patřit někomu končí úplně,
moje láska, tělo, život, energie patří jenom mně.
Lásku chci dávat raději tam, odkud se láska vrací,
kde je zachována úcta a respekt, kde srdce nekrvácí.

Tvé současné nastavení není dobré pro ženu citlivou a jemnou,
uznávám s úctou tvoji cestu, teď však neladí do vztahu se mnou.
Hodně jsem se naučila, nakonec pláču v bolestném tanci,
měli jsme spolu krásný potenciál a dostali velkou šanci.
V tomhle však dál žít nemůžu, i když tě mám moc ráda,
tu lásku daruju sama sobě, na mně je teď řada.
Omlouvám se všude tam, kde jsem kohokoli ponížila v minulosti,
ať uzdraví se vnímavost a úcta ke každému v mojí zkušenosti.

Dovoluji mojí síle, aby byla ve mně, a já s ní spojená,
mám hezké srdce, a v tom je hodnota, to hodně znamená.
Mám důvěru v to, že svoji cestu dobře projdeš,
vracím se k Sobě, ke svojí pravdě, ať i ty tu svou najdeš.
Ve Vesmíru není zakázáno, že se ještě potkáme,
ale nemůžu na tom lpět ani čekat, a možná se to nestane.
Tohle je ochranný projev lásky, do Existence se zahledět,
je v pořádku spočinout sama v sobě, pustit Tě – a nevědět.

březen 2020

MODLITBA PRO TOMA

Ve slunci nejdelších dnů, když příroda teplem dýchala,
přivítaly hvězdy na svět muže Tomáše Michala.
Zrozen jako rak a velká síla do vínku mu dána,
v roce zemního koně, na den svatého Jána.
Napojen na svit měsíce a hýřící kouzlem svým,
jak vášnivě hledá spojení se Světlem nejvyšším.
Kéž duše dává prostor Duchu, jako noc novému jitru,
ať víc lásky a moudrosti vyroste v jeho nitru.

listopad 2019

KARMA

Karma mě k Tobě přitáhla, čistě jak sluníčko jitřní,
a do hloubky nezbytně otřásla pochybení moje vnitřní.
Něco je ve mně velmi staré, obrazy životů minulých,
skrz tebe vidím samu sebe v situacích strnulých.
Má se dít hlubinná změna, duše to přes životy tuší,
karma je souhrn činů a emocí stlačených v naší duši.

Žila jsem v božském tvoření, v pomoci druhým, impozantní,
a ač to možná nevypadá, byl můj přístup arogantní.
Svou Cestu jsem vyzdvihla vysoko a držela se vždy svých plánů,
s předností jen pro své dary, lidstvo, proud a sebe samu.
Oblíbená, dávající, vznešená, v duchovním proudu napojení,
moudrá a milovaná ostatními, však žijící v zaslepení.

Jen povrchně jsem se nořila s partnery do vztahu mnohého,
necítila, přehlížela, smutek a zoufalství druhého.
V sebestředném nastavení stavěla své jméno náležité,
dát samu sebe do hloubky – to nepřišlo mi důležité.
Též budování kariéry a potřebného dizajnu,
teď do morku poznávám, jak bolí bolest z nezájmu.

S tím přístupem po životy nedošla jsem štěstí,
neumět se dát druhému je jen půlka cesty.
Teď beru si zodpovědnost za to, co žila jsem nic netuše,
jsem v hluboké omluvě, kam až sahá paměť mé duše.
Tuhle chybu už nechci opakovat!, volám do základu Stvoření,
ať moje karma shoří na popel, ať dojde k mému zmoudření.

Ať netrvám jen na svém proudu, zájem ať ze mě vytéká,
otočení mé pozornosti k potřebám druhého člověka.
Skrz bolest přichází poznání, co podstatné je ve vztahu:
starat se s láskou o druhého, vidět ho, brát ho v úvahu.
Ubrat ze svých přesvědčení, z důležitosti dát se na scénu,
naslouchat a domlouvat se, dát pozornost jeden druhému.

Chci prožívat to podstatné, sundat si z očí pásku,
umět dávat sdílení, pozornost, cit a lásku.
Už vím, jak bolí nepozornost, když dáno je srdce na dlani,
ať změní se postoj v mém podvědomí přes upřímné pokání.
Modlím se za lásku do vztahů, děkuji vší té bolesti,
AŤ NAPLNÍM SVOU CESTU ŽENY DO PARTNERSTVÍ A LIDSKOSTI.

říjen 2019

MORAVSKÁ SVATOJAKUBSKÁ POUŤ

Cítím vzrušení, když opírám kolo o kostel sv. Jakuba v Brně. Na zdi kostela ji totiž vidím: žlutou mušli v modrém poli, symbol poutníků Svatojakubské cesty a žlutou šipku ukazující směr do Santiaga de Compostela, 3.200 Km vzdáleného poutního místa ve Španělsku. Jsem vzrušená stejně jako před rokem, když jsem vyrážela pěšky s mušlí na batohu z Astorgy a poprvé spatřila obrázek žluté mušle na patníku. Teď jsem v Brně, městě kde žiju skoro 20 let, a moravská větev Svatojakubské pouti tudy prochází. Stačí se dívat i v Brně očima poutníka, radovat se ze žlutých šipek, napojit se na ty stovky nebo možná i tisíce poutníků, kteří zrovna teď šlapou ze všech možných států Evropy po stezkách směrem ke španělskému Santiagu. Jakobspilgerweg, St. James Pilgrimage, česky Svatojakubská poutní cesta. Je jedno, v kterém jejím úseku se kdo zrovna nachází, všichni její poutníci jsou propojeni neviditelným vláknem. Vstoupila jsem znovu do energetického pole této mezinárodní poutní stezky. Je to nádherný. Je 20 hodin večer pátek 21.6.2019, je letní Slunovrat. Vyrážím!

Řeka Svratka vyvádí stezku ven z Brna. Staré kolo si to vrže, naložené spacákem, stanem, karimatkou, kotlíkem a malým kanystrem s vodou. Vařič není potřeba, uvařit si chci na ohni. Kousek za Brnem za Olympií mě zastihne rudý západ slunce. Končí nejdelší den v roce. Jedu ještě chvíli, za Rajhrad, na táboření si vybírám místo u řeky s výhledem na benediktinský klášter. Je už skoro tma, když stavím stan a rozdělávám oheň. Vzplál z kousku březové kůry a 1 sirky. Vařím si čaj. Válím se na karimatce u ohně, zapisuju do deníčku. Kolo se leskne opřené opodál. Krmím oheň větvema z akátů a bezu. Hodně keřů z okolí tenhle oheň potřebuje, neustále hledám s baterkou další. Chci mít dnes s ohněm vědomou slunovratovou noc.

BUEN CAMINO!!! Volám hlasitě na muže s batohem procházejícího kousek kolem mě, zatímco přivazuju ráno po koupeli ve Svratce věci na nosič kola. Buen Camino! Známý pozdrav všech poutníků zní dvojhlasně. Chlapík se zastavuje, kus cesty půjdeme spolu, symbol mušle nás propojuje. Jdeme spolu pěšky do Vojkovic, po polní cestě s Rajhradem v zádech. Vyrazil z Brna dneska hodně brzo ráno, je z Londýna, a už šel do Santiaga několikrát. Povídáme si anglicky potud, co zvládnu, ukazujeme si navzájem poutnické vybavení na přespávání, hodnotíme výhody a nevýhody pěšího putování a kola, vzpomínáme na známá místa Camína Francez… Astorga, Ponferada, Cebreiro, Samos, Finisterra. Je to příjemný, mít kus cesty spolupoutníka kráčejícího ve stejném duchu. Nice to meet you! Nice to meet you too! Loučíme se asi po hodině s radostí v srdcích. Měj se krásně, anglickej chlapíku! BUEN CAMINO!!

Za Vojkovicema začíná lehkej deštík, ale nemá cenu vytahovat pláštěnku, moc toho nenaprší. Krajina jižní Moravy je vůbec vyprahlá stejně jako v horkém Španělsku. Už jenom to připodobňuje moravskou poutní cestu známému španělskému Camino Francez, takže můžu doporučit těm, kdo nemůžou cestovat až tam. V židlochovickém Infocentru nemají mušli a neví, že jimi prochází cesta do Santiaga. Ale mezi razítky volně k dispozici turistům nacházím i jedno s obrázkem světce Jakuba a nápisem „Svatojakubská cesta na jižní Moravě Židlochovice“. Orazím do deníčku a pokračuju po červené turistické a zároveň svatojakubské cestě přes Nosislav na Uherčice. Ty šipky mě fakt baví! Jsou lajdácky načmárané tlustou štětkou namočenou do žluté barvy na různých sloupech, a když nějakou uvidím, hned mě to rozradostní. Nikdo neví, co ty šipky ze žluté barvy znamenají, jen poutníci znají jejich význam. Ukazují směr k Santiagu. Jsou ponejvíce na betonových sloupech elektrického vedení, občas na dopravních značkách zezadu, někdy i spolu s neuměle namáznutým obrázkem mušle z téže barvy. Jo, a taky na zemi na betonu i asfaltu, ty jsou zvlášť roztomilé. Na jedné plechové budce zarostlé kopřivami je žlutě vyveden dokonce celý nápis: „Santiago de Compostela + – 3.175 Km. Buen Camino.“

Turistická cesta je pro kolo mnohde skoro nepropustná. Soukám se s kolem po centimetrech po velmi úzkém betonovém čemsi přes bažinatý kanál. Pak jízda po okraji pole, stezička v lese zarostlá vysokými kopřivami, velmi prudká hliněná stráň do kopce s kolem na zádech, padlý kmen přes cestu, co nejde podlézt, ostnaté dráty na zemi, prudký sešup po hlíně z kopce k řece, komáři, hovada, užovky na břehu. Cesta má ale i své krásy a mnoho podobností se svou španělskou částí: i tady ve všech vesnicích kvetou růžové keře, podél cest zrají třešně, že se to nedá všechno sníst, vesnické kostely, slunce, výhledy do kraje a průchod vinicemi. A žluté šipky, co to propojí až na „konec světa“.

Za Uherčicema silnička dlouze neúnavně stoupá v letním vedru a zase klesá jako polňačka vinicemi do Popic. Na kopci se poprvé otevře výhled na kopce Pálavy a Novomlýnské vodní nádrže. Ve Strachotíně smáčím nohy ve vodním díle a vjíždím do Dolních Věstonic. Tady se to hemží víkendovými cykloturisty, ale takovými těmi v moderních oblečkách, jezdícími po rovinkách nalehko, ubytovaných v penzionech. Poutníci žádní. Obdivuju sochu Venuše, v Pavlově pak sochu mamuta a tlačím kolo do kopce do Klentnice. Za zlovětsného hřmění bouřky a pár spadlých kapek sjíždím co nejrychleji do Mikulova. Na infocentru razítkuju deníček „Jakobsweg Weinviertel“. Mikulov je poslední české místo, dál se poutní cesta zanoří do Rakouska, kde se po 907 rakouských kilometrech napojí na páteřní cestu Švýcarskem a dál do Francie a Španělska.

Bouřka někde odezněla, pokračuju po vyschlé polní cestě k rakouské hranici. „Pozor! Státní hranice probíhají hraniční cestou“, informuje tabule, na jejíž tyči je nalepená samolepka se žlutou mušlí a šipkou. Tudy odcházejí poutníci, pilgrimové, na dlouhou pouť. Tudy před čtvrt rokem projel na invalidním vozíku zcela nepohyblivý Milan Langer s partou asistentů na cestě z Olomouce do Santiaga. Doprovázeli jsme je kousek cesty s Pepou na druhém vozíku. Vše si nesli s sebou v batozích na zádech a k tomu tlačili vozík. Ještě tam nejsou a do podzimu nebudou, pouť je to daleká. Vracím se do Mikulova a vlakem do Brna.

Moje letošní mikropouť končí v neděli zpátky v kostele Svatého Jakuba v Brně. Otiskávám razítko s mušlí a dvěma meči a procházím právě zde probíhající minivýstavu několika panelů o poutních cestách na Moravě. Nechť jsou zdrávi ti, kdo putují k tomu španělskému městu, srdečné Buen Camino!, všem poutníkům šťastnou cestu!

červen 2019

POMNÍK

Hustě pomalu se mění zvyky světa, co v symbolu měl dvě ryby,
aspoň, že Existence už mě miluje, i když dělám chyby.
Mám soucit k sobě za tu víru ve spasení a nebe,
odpouštím si dlouhý zákaz vidět samu sebe.
Tu rozsáhlou paměť křesťanství gumuju řádek po řádku,
beru si zpátky k sobě schopnost cítit, že jsem v pořádku.
Že je v pořádku mít svou autentičnost a jiné než nebeské cíle,
je v pořádku nejít k Němu, zůstat v těle a ve své síle.

Můžu tu být pro sebe, uvolněně projít rezistencí,
osvobozuju se od strachu z nepřijetí Existencí.
Netlačím to ani nezdržuju, v tempu Cesty a naživu,
učím se přijímat a doplňovat sobě něhu a výživu.
Uznávám svůj lidský život, ať už nikdy proti nebojuju,
z církevních přísah a slibů se postupně celá vyvazuju.
Nezapomenout, ty náboženské formy dobře znají mě,
a minulost si žádá místo v mé vnitřní krajině.

Pohřbívám ji v Himalájích i s jejíma touhama,
buduju kamenný pomníček u cesty pod horama.
Ať ten pomník nezaroste a je kolem něj čisto,
křesťanství má ve mně nezpochybnitelné místo.
Dívám se na pomník s úctou, nesmím se otáčet zády,
moje křesťanská minulost má teď své místo tady.
Ke kamínkům na desce přidávám další kámen,
byl to silný příběh, Díky Bohu, Ámen.

květen 2019

INICIACE

Roky každodenních praxí, snahy o změnu silného duchovního kódu
mě spolu s velkou milostí jednoho dne přivedly do zlomového bodu.
Naplnila se dohoda duší, co v dávném Egyptě smluvili jsme spolu,
že pomůžeš mi překlenout životy v celibátu, rituálně provedeš dolů.
Zapsaná ve hvězdách dlouho čekala tvá efektivní láskyplná lekce,
až ty – zkušený muž – frajer s nadhledem rozpustíš velkou askezi měkce.
Kvalita tvojí energie mnou otřásla, má duše pohyb započala,
Inicium = začátek, z nánosů přesvědčení se vysvlékla a uzemnila.

Zasáhl jsi mé nejjemnější hladiny, kde pohyb duše život mění,
svou medicínou dotkl ses mě hluboce – na úrovni ZASVĚCENÍ.
V nejvyšších dimenzích došlo k rozpuštění církevních slibů a zvyků,
zátěž mé mystické minulosti odešla, na to nestačí sto tisíc díků.
I ženskou rodovou linii léčí ta harmonie události a dějí se změny,
vyvázání z mnišky, síla v lůně, přijetí sebe jako fyzické ženy.
Nové energie se v systému teprv ukotvují, dál udrží se krásně samy,
zázrak rozkvétání přes životy, skrz silný okamžik opouštění karmy.

Tvůj čistý pramen léčivé vody stojícím mlýnem naplno protekl,
po 100 letech ten správný princ Růžence trní z cesty rozsekl.
Otvorem doprostřed svatyně jen v určitý den paprsek slunce pronikne,
duše se probouzí k životu v těle, když energie v hlubinách vystříkne.
A rozlije se do kraje s nadějí a radostí příchodu věrozvěstů,
dodals mi chybějící správný kousek, laskavě provedl, ukázal cestu.
Iniciace do nového životního stavu, jak kdysi dávno skrz obřady,
zamčené dveře se otevřely, já stojím na prahu do zahrady.

Přijímám zpět svou sexuální sílu, tělo je extra – nově vítané,
dovoluji si být VIDITELNÁ JAKO ŽENA, byť je to pro mě po životy neznámé.

říjen 2018

NA VÁLEČNÉ STEZCE

Narozena o půlnoci, ČERNOCKÁ, to nezačíná příliš slunně,
zatemněná ženskost – karma – ČERNÁ LUNA V LUNĚ.
Otisk oběti života z rodové linie slabých žen,
hroucení se do lítosti – hrozný kontrast s tím, co jsem.
Degradovat sebe, odevzdat sílu, myšlenkové formy jak automat jedou,
limbický zápis ženy – chudinky, začátek ztráty kontaktu se sebou.
Sebelítost, vystrašenost, fňukání a zoufalství mě roztrhává na díly,
podstupuju ZTOTOŽNĚNÍ S ENERGIÍ OBĚTI – ženy absolutně bez síly.
Silný návyk trpět se z minulosti ozývá a nahrává mnohému,
hnusná energie vnucuje představy, snaží se projevit na mém systému.

To ale není moje realita! Jen rodový nános v této době,
chce uchopit a já učím se znát strukturu oběti v sobě.
Hmatá po mně, dobývá se, v jasné bdělosti setrvávám,
dýchám, cítím, vnímám sebe, její projevy ve mě rozpoznávám.
Žena rovná se oběť bez síly, teď se může naplno ukázat,
uzrál čas to pořádně uvidět, z prostoru Vědomí na ni poukázat.
Balancuju na hraně ostrého nože, nepozornosti stačí chvilinka,
ať ji ten nůž ode mě odřízne, to nejsem já, ta chudinka!
Vypadni! Vypadni a nevracej se v jakémkoli hávu,
nezkoušej to na mě, mečem pravdy useknu ti hlavu!

Jde po mě, ale i já jdu po ní, už se nevzdám lehce,
nastupuju skrytý boj, jsem s ní na válečné stezce.
Je to velký nepřítel a zná má slabá místa,
nezhroutím se, jdu do boje, tak tím jsem si teď jistá.
S bojovým maskováním brousím si oštěp a mám pevnou ruku,
bude-li utíkat, poběžím za ní  a vystřelím šíp z luku.
Rozbodám oštěpem, usmažím na škvarek, zahrabu pod drny,
zároveň miluju, teď jde však o sílu, můj solár se plní.
Tohle je modlitba do temných míst, co táhnou se linií rodu,
je čas se vymanit, zděděné očistit, rozzářit svobodu.

červenec 2018

POUŤ DO SANTIAGA

Mnoho poutníků přede mnou šlapalo pouť pěšky svými těly,
CAMINO FRANCES z Astorgy do Santiaga Compostely.
Na batohu mušli, s nadějí v srdci, jedna z milionu a sta,
vede mě symbol modrožluté mušle, slunce a Moje cesta.
Nová budoucnost ať otevře se, ať k požehnání může zrát,
staré ať je spáleno, je čas – je LETNÍ SLUNOVRAT.

A tak kráčím ve stopách mnohých, kteří svojí sílu našli,
pohorky na nohách, spacák a stan, batoh a POUTNICKOU MUŠLI.
Obnovit důvěru v Univerzum, řetězy závislostí přetnouti,
nadechnout se nového světla na SVATOJAKUBSKÉ POUTI.
Ponferrada, Foncebadón, Cebreiro, a taky hory, kde mám to ráda,
dál přes Samos, Sarriu, Portomarín vede camino do Santiaga.

Ať se z mé hloubky vyplaví zápisy dávné hrůzy, strachu a marnosti,
a bolest, zoufalství a smutek se rozpustí, přetaví do klidu a radosti.
Ať se promění energie oběti, oběti holocaustu i žen z mého rodu,
ať je přepsán otisk v kauzálním těle, zkušenost zlomení do nového kódu.
Odevzdávám tíhu přes životy, ať proudí láska do mé ztracenosti,
zářím do starých nánosů, objímám beznaděj, dýchám do marnosti.

Ať je oběť jemně integrována, ať doteče láska do míst zlomení,
ať se navrátí moje síla a důstojnost, důvěra a sebevědomí.
Ať ukončí se ve mě staré zvyky, stará učení a vztahy minulosti,
ať vkročím do nového období, s důstojností v mapě budoucnosti.
Pomáhá mi voda a španělské kostely, poutí od lesů k městu,
srdečné BUEN CAMINO!, všem poutníkům šťastnou cestu!

červen 2018

ZÁMĚR

Už stačilo křesťanských sraček, už křičím naplno DOST!
Ať se to jednou pro vždy spláchne, prosím si Božství o milost.
Idealizaci mužů a zbožňování chci do poslední kapky odložit,
odevzdávání své síly a vzhlížení k Ježíši ukončit a zastavit.

Spravit si své hranice, hlídaný svůj prostor mít,
nenechat si všechno líbit, nenechat na sebe srát a blít.
Zrušit oplácet „kámen chlebem“, dovolit si PROTI projevit,
postarat se o sebe, svou 3. čakru posílit.

Opustit úslužnost a méněcennost, stejně tak duchovní pýchu na obdiv,
do skutečné své hodnoty a síly se přirozeně vystředit.
Ať mě prostor Svaté Země dokonale celou změní,
1.čakra, nohy, pánev, lůno, chci fakt solidní uzemnění.

únor 2018

CESTA INTEGRITY

Je ve mně nedůvěra v Univerzum, zlost a zas ta vina,
dým smutku a marnosti z kamene nedůvěry vzlíná.
Zklamaná a podvedená, vztek na ty, co mi lhali,
nestalo se to, co mělo, mou důvěru mi vzali.

Dovoluju, ať je to se mnou, to rozptýlí obrany,
a jak mlha ustoupila: dotek světla na hrany.
Už stéká po stěnách menhiru, ten v jeho proudu stojí,
ať nedůvěra, smutek, marnost, ve mně klidně existují.

Dovolit lásce rozlévat světlo je vždy dobrý krok,
až velký proud vyrval-zvednul ten tvrdý černý blok.
Byl pojmut dovnitř proudu světla, do prostoru lásky a důvěry,
jenž obsahuje nyní v sobě i černý kousek nedůvěry.

Klášterní naivní důvěra v Boha svázaná s ulítlou svatostí,
smíchala se zpátky v jedno s dávno odmítnutou marností.
Člověk je víc a víc skutečný, když se lásce otevře,
vše existuje dohromady, i nedůvěra v důvěře.

Žádné buď a nebo – jen Ano, Ano, obojí,
a silný proud energie dvě strany mince propojí.
Spojí se, co je oddělené, světlo, bloky i pocity,
celistvost, klid, uvolnění, tak vede Cesta Integrity.

listopad 2017

ZAPRODÁNÍ

Když vypnu kontakt s Esencí, energie klesne, jak vyprchá bdělost,
pak užívám si blízkost s lidma, hry, strachy a obyčejnost.
Jsem v nesouladu s tím, co znám, když Vyššímu já jen z dálky mávám,
totální sebezavržení, snížení se, ZA BLÍZKOST SE ZAPRODÁVÁM.
Toužím po blízkosti a po lásce, v mžiku odhodím „překážku“ vesele,
přeruším kontakt, zapřu svou moudrost, to somatizuje se na těle.

Léta se snažím být „normální“, spojení s Esencí se radši bráním,
teď chci zrušit tu agresi k sobě, skončit se sebezapíráním.
Přivinout se pevně k Bohu, pro spojení mám velkou podporu,
skončila stará kostelní vážnost, zůstávat pozorností v tom prostoru.
Splývat s Tím a lidma zároveň, nechat proudit k oceánu most,
pozvat ten prostor i do blbostí, nezahánět svou Vyšší bytost.

říjen 2017

PRŮLOM

Když duši obklopí mysli mrak, hrozí ztracení se za šera,
pozornost daná mentálním představám – znečištěná atmosféra.
Představy brání jít do hloubky, bez kontaktu se silou chtějí zatěžovat,
a smutný zvyk do mentálních forem svou energii ochotně investovat.
Mysl nemá místo pro lásku k sobě, jen tlak jak to správně mít,
představy cizí i vlastní vyčerpávají – strach a snahy podle nich žít.
Vyschlá neživá energie mysli, v jakkoli přesvědčivé formě,
je jako mlžný opar kolem, jako suchá větev na stromě.

Chci rozbít tyhle konstrukce – průlom, po kterém nejde se už schovat,
přestat popírat samu sebe, přestat o sobě pochybovat.
Trvale spojit se s esencí, mentální strategie nechat shnít,
žádnou energii představám, jak by věci měly být.
Svou sílu nechat volně proudit – hned mizí mentální háv,
zůstat spojena se svou esencí, i v běžném životě žít ten stav.
Hluboké ponoření do Bytí, mizí vše, co není lásky vjem,
vždyť znám ten široký prostor Boha, chci zůstat spočívat v něm.

říjen 2017

POHŘEB

Pustila jsem svou představu vztahu s mužem a dětí,
sen shořel žehem na popel, co vysoko k oblakům letí.
Tu představu jsem od mala doteď mnoho let budovala,
přála si, posilovala, pracovala pro ni, dlouho očekávala.
Trvala jsem na ní, doufala, chtěla a vynucovala,
tlačila na ni, upnula se k ní, její naplnění vyžadovala.

Teď nechala jsem umřít můj největší životní sen:
MÍT MUŽE A RODINU – v plameni svíčky shořel na popel.
Pohřben byl do urny v podobě žáby a uložen do stínu,
potom jsem pozvala přátele na radostnou smuteční hostinu.
Vítám se zpátky v lásce k sobě, slavnostně u Boha mi je,
ať se děje nadále jen vůle Boží, ne ta osobní moje.

září 2017

TOUHA

Vzácné je pro mě setkání s Tebou, nestíhám rychlost v tomto ději,
doteky s tvojí duší hladí, proudy tepla se z nitra smějí.
Mé srdce se k tobě otevřelo, s hlubokou láskou vnímám tě,
ať je tvůj vnitřní pohyb jakýkoliv, miluju a přijímám tě.
Tvé srdce však míří jinam, s osudovostí hvězdami danou,
nechci ti překážet, s respektem, postupně sklidím se stranou.
Za kousek lásky od tebe bych dala cokoli,
ta touha po blízkosti s tebou tolik tolik bolí.

Mému srdci, které pláče, je známa cesta jen jedna:
zachovat si lásku, zároveň prožít svou bolest až do dna.
Aby z popela pohřbené touhy povstal nový vztah k sobě,
nová moudrost, větší síla, hlubší láska ke všemu v této době.
Aby mé spojení se sebou se ukotvilo na prvním místě,
před vším chtěním, před touhou, odvážně, laskavě a čistě.
Zatím je srdce dokořán, a pouští slzy se solí,
však než to shoří, tak to ještě… bolí, bolí, bolí.

červenec 2017

ZATRACENÁ

Po léta mi strach z kritiky celkem často dává šach:
stažení síly, odpojení od těla – životohrožující strach.
Aby na mě nemohli, ve stínu strachu se v mžiku schovat,
zmrazit a oddělit, vyprchat, uniknout, prostě neexistovat.
Děs a hrůza, šok a strach se znovu přes životy opakuje,
z kdysi až do této doby sem minulost dost hustě prosakuje.

Pocit špatnosti mi pořád vyplouvá, je těžké mít se ráda.
Ve mně musí být NĚKDO, kdo si TREST A UTRPENÍ ŽÁDÁ!
Ukrytá v samotě, obviněná, za špatnost zavřená do vězení,
ztrestaná a opuštěná, odsouzená k ZATRACENÍ.
S přesvědčením, že ZASLOUŽÍM SI do věčné tmy navždy vhodit.
Z největší beznaděje tu trpící chudinku teď hodlám OSVOBODIT!

Sedí tam ztrápená, stažená, neživá, jako těžký sen,
otvírám zarezlé mříže vězení a vypouštím ji ven.
Chci starat se o ni na denním světle a nepustit ji zpět,
ZVYK ŠPATNOSTI došel konce, JÁ UŽ NECHCI TRPĚT.
A tak křičím na lesy: zastavit utrpení, DOST!
Teď budu léčit a pečovat o mou vyděšenou bytost.

Přijmout ji, zraněnou, a ukázat příjemný život nově,
můžu se naučit mít se ráda, cítit lásku k sobě.
To zatuhlé silné ROZŠTĚPENÍ se uvolňuje do spojení,
spokojeně užívám si: lásku, krásu, potěšení.
Má páteř se narovnává, slabost se silou se snoubí tady,
skrze toto svoje tělo SJEDNOCUJU PROTIKLADY.

květen 2017

LÁSKA PRO MĚ

Do mé reality stále proniká stará tíha, co ještě ve mně je:
plíživá energie z minulosti – strach, že se TO zopakuje.
Opakovaně zažívaná zkušenost, v srdci tak ztuhlá až zbělela:
daná do manželských svazků, ve kterých jsem být nechtěla.
Hluboké přesvědčení, že s tím, koho miluju, být nemůžu,
těžká zkušenost, srdce v křeči, přinutím se, přemůžu.
Hořkost a bolest přes životy je v tom už tak nějak dána,
být s někým, koho nemiluju nebo klášter a zůstat sama.

Chci překročit tohle nastavení, ta karma ať konečně odumře,
ať srdce vypustí starou bolest, pro novou zkušenost se otevře.
Z energie záměru lije Vesmír lásku na misku mých vah,
já z hloubky bytosti přeju si žít s mužem naplněný vztah.
Ať touha duše tohle zažít rozsvítí se v celém domě,
ať naplním se jistotou, že vztah z lásky je tu i pro mě.
To najde si cestu do projevu, ve vyšších světech už září to,
tohle silně chce být naplněno, ono to chce být prožito!

únor 2017

LÁMA

Na východě v horách křišťálových objímajíc srdcem své bratry
svatý láma splynutý s Kosmem zpívá mantru Gajatri.
Nad hlavou květ lotosu, okolo hory – to milované místo,
v meditaci hromadí zásoby lásky, kolem Prázdno a čisto.
Na druhé straně zeměkoule aktivní život v ženském těle,
tam láma posílá proudy lásky v klášterní skromnosti bděle.
Napojen na ženu tvořící v západním světa-běhu,
a na skálu nad klášterem jemně padají vločky sněhu.
Tibet, Nepál, Himaláje, nevracím se jen jako host,
už dávno odtud ke mně vede energeticko-informační most.
Venku západ, v nitru východ, tiše ve všech hodinách
DOTEKY HIMALÁJÍ vyživují duši v nejjemnějších hladinách.

únor 2017

PROZÁŘENÍ STÍNŮ

Jak rádi se ještě ve mně démoni méněcennosti linou,
tak hluboce uložené leží mé podmínění špatností a vinou.
Věřím tomu, že jsem špatná, vina je můj dávný zvyk,
potlačit se, sklonit, stáhnout, zatížení a vnitřní křik.
Cizí bludy a myšlenkové formy oživím svou pozorností,
ony naplní mé pole a emocí se aktivně zhostí.
Ochotně věřím cizím názorům, ještě držím tohle lpění,
uvykla jsem brát na sebe, přejímat až do ZTOTOŽNĚNÍ.

Ta ulita už je mi malá, přerůstám teď starou dobu,
už nechci vinu za cizí zranění, důkazy ani obhajobu.
V bouři vést pozornost na světlo, prozářit se v nový den,
vzpomenout si na svou velikost, promeditovat se ven!
Stabilně cítit svoji hodnotu, tím končí koncept viny,
ať posílí se zdravé formy a prozáří všechny stíny.
Prohloubit prožitek ESENCE, démony potkat a nechat jít,
znova a znova ustát pravdu, VE SVĚTLE SE UKOTVIT.

únor 2017

KRÁLOVNA

Aktivně udělám, dosáhnu, použiju víru, myšlenku i ruce,
opírám se pevně o ni, o silnou energii revoluce.
Přes staletí sídlí v mém prostoru a ráda mužský přístup vybírá,
nehodí se k ženskému tělu, přesto velké místo ve mně zabírá.
Dál prodírám se dopředu, otevřeně a hrdě, nechci nic schovat,
revoluce však není to, co mám v tomto životě manifestovat.
Jenže mé ženské části jsou zatížené stínem nehodnoty, a to dosti,
jak se pustit mužské síly, jak ženskou narovnat a vyrůst do plnosti?

Tu zjevena mi byla vzácná postava nesoucí zářivé tajemství,
důstojná vědomá KRÁLOVNA – vnešený archetyp ženství.
Je krásná a celistvá, pevná ve své hodnotě jako žena,
vyzařuje SHAKTI, v úžasu vyčkávám tichá jako pěna.
Pak vstoupila do mě a já hledím, co se teď začne dít,
z jejího ženství vyvěrá studánka, ze které je možné pít.
Ať se mé slabé části napijí a pohlédnou na ni rovně,
i aktivní mužská energie ve mně nechť slouží královně.

Ztuhlá kolečka se pohnula, kéž prostoupí prostor ještě víc,
ať proměněn je způsob fungování, vycházím tomu celá vstříc.
Chci propojit se s tou královnou, nechat se jí nyní vést,
ať ženská síla přes mě proudí, ať nově můžu tančit, kvést.
V bříšku cítit něhu, péči, plynout jako dáma,
projevit se přes mě chce Božská Matka sama.
Naplnit se pro radost a ženskosti si s láskou vážit,
uctít královnu v sobě, aby mohla začít zářit.

vánoce 2016

DVEŘE DO MINULOSTI

Z kořenů v cyklu Samsáry dějí se zvláštní události,
když sami strážci podvědomí otevřou dveře do minulosti.
Není v tom osobní vůle, jen v souladu s hvězdami může se to stát,
až když je duše připravena, s kapacitou se na to podívat.
Za dveřmi čekají vzpomínky, přes něž se duše přesývá,
vyvalí se velký proud, mnoho obrazů se odkrývá.

Proud vtekl v obrovské síle, až zaplavil moje prostory,
dávné vzpomínky tak živé a blízké, ač vzdálené přes hory.
Má zkušenost z hluboké minulosti v sobě totiž touhu obsahuje,
aby se staré vrátilo – tahle karma se teď bolestně očišťuje.
Otravná mentální smyčka, co rozdírá – dokola zamlženě to stejné,
následovat vjem tvoří utrpení – únavné, hořké, nedůstojné.

Není to Přítomnost, jen silná vzpomínka, která je teď žita,
rozpouští se stará karma – samostatná oddělená realita.
Mé tělo je živý oltář, v něm chci odevzdat zkušenosti tyto,
prosím, vezmi ode mě to, co cítím, Velká Matko, vezmi si to!
Ať karmický proud odejde, ať prozářen je až na kost,
ať do mých hlubin vstoupí Světlo, Láska k Teď a Jasnost.

Modlitba do nitra proniká, razí si průsek k odpoutání,
děje se vynoření z minulosti, kroky přes práh, narovnání.
Vzpomínky se stahují, vidím je živě, však teď už suše,
a to je malá oslava na osobní Cestě jedné duše.
Z prostorů, které tiše vědí, svobodně teď můžu zřít,
minulost se pročistila, zbývá jemně ty dveře UZAVŘÍT.

prosinec 2016

HIMALÁJSKÉ ZASVĚCENÍ

O úplňku náhlé vzbuzení, uprostřed jasné horské noci,
ve Vyšších světech probíhá vrásnění co není v mojí moci.
Náraz nebeských desek a vlna do srdce z obrovské lásky hor,
dotek hlubokého sdílení v nadmořské výšce Velehor.
Otřes z nárazu lásky mou stabilitu silně rozkývá,
to hluboké souznění dál bytostně toužím zažívat.
Dotkla se – a teď to chybí, zbyla jenom silná touha,
a velká bolest, že to nemám, bolest přes životy dlouhá.
Představa dětsky zahlcuje, že spojení s někým mi to může dát,
že já sama nejsem schopna to v sobě nijak vyvolat.
Chybí mi to, prázdno a touha, intenzivní bolest z oddělení,
chci projít skrz ni, s důvěrou k Vesmíru, nic dalšího teď není.

Přiznanou bolest slzy odplaví, pod ní zvedám poklad jemně:
nechtít to zvenku, je to moje, to hluboké souznění je VE MNĚ.
Rovnám se v Proudu, láska mnou protéká, takové bohatství mám,
dávám lásku vlastním částem – tak KDO JSEM teda JÁ?
Ptám se dovnitř a pak čekám, až přes krk projde hláska,
stávám se plynulou odpovědí, cítím a zvučím JÁ JSEM LÁSKA.
Kéž všechny mé části, které touží po lásce si uvědomí,
že oni samy jsou ta láska, nic jiného v tom není.
Kéž všechna má místa, která trápí žízeń po časy,
si vzpomenou, že ony samy jsou tím, co tu žízeň uhasí.
Spočívám v naplnění sama sebou, jako čistá Láska jen,
samo do sebe se obrátilo, co bylo předtím zaměřené ven.

Přináším sobě dar, jenž nemohla bych bez průchodu dát:
hloubku, jemnost, teplo, schopnost milovat.
Přehnaná zbožnost a projekce na druhé tu už není,
beru si k sobě zodpovědnost za své vlastní naplnění.
Pozoruju části, jež uvykly vztahovat se v posedlosti,
Láska je léčí a uzdravuje, doprovází do zralosti.
Prošla jsem procesem dozrávání, bolavě ale v pravdivosti,
jsem zpátky ve své stabilitě, s bohatstvím silné zkušenosti.
Mé srdce je rozšířeno, mizí zbytečné otázky,
Himaláje předaly své zasvěcení do zralosti a do lásky.
Já jsem ta Láska, po které toužím, byl dokončen kruh,
LET THE WAY OF THE HEART SHAIN THROUGH.

listopad 2016

MĚSÍČNÍ UZEL

Když uplyne 18 let a 7 měsíců od narození bytosti,
hvězdy jsou jak při zrození, ve stejné Boží milosti.
Opona je stržena ke spatření skutečného směru,
do duše vteče podpora pro správnou životní změnu.
Impulz a pomoc ke krokům po cestě niterného volání,
takhle to znám, když tenkrát vykouklo mé životní poslání.

Teď uzrálo 37 let a 2 měsíce, můj uzel podruhé přichází,
duše jásá ve známé záři, hvězdy se ve stejném místě nachází.
Cítím novou jasnost a sílu opustit zaběhlé staré,
sám tvoří se prostor pro naplnění, samo ze sebe to zraje.
Srdce buší a raduje se, prožívám úžasnou lázeň,
v indickém Ladakhu v Himalájích dozrává VESMÍRNÁ SKLIZEŇ

srpen 2016

VESMÍR V TĚLE

Vesmír – ten široký, rozlehlý, vědomý všeho zrod,
tělo je nástroj Vesmíru, hmota a pevný bod.
Buňky a orgány fungují v rytmech, ať se tohle ví,
fyziologie, láska, přirozenost, v noci tělo spí.
Nervový systéme, dovol to, pomalu, však děj se co děj,
duchovní stav spojit s tělem, proudit skrze něj.
Po mnoho životů neznámé, vítám v sobě novoty:
propojení s tělem – Duch vstupuje do hmoty.

duben 2016

PŘÍBĚH KRÁDEŽE A LÁSKY

V přítomnosti Mistrů se dějí zázraky. Toho rána byly všechny ženy svědky jednoho z nich. A nejen to. Vesmírné nitky se utkaly tak, aby se stala událost, která se vepíše do hluboké paměti všech zúčastněných, která se vepíše jako vzor prožívání událostí v době Vodnáře, kde žádné téma už není ničí jen osobní, kde se cítíme spolu jako jeden organismus.

Ta událost začala několik dní před tím. Ztratily se peníze. V pokladně chybělo několik tisíc korun. Přestože ženy, které měly pokladnu na starosti několikrát vše kontrolovaly, peníze stále chyběly. Byla to matematická chyba? Udělaly ženy ve výpočtech tolikrát stejnou chybu? Byla to nepozornost pokladnice, která mohla peníze zapsat a nepřevzít? U kterého jména? Nebo je možné, že peníze některá ukradla? V nestřeženém okamžiku bylo možné vzít je z obálky ze stolu, když se pokladnice otočila. Je to vůbec možné, že by mezi ženami ze Světla ženy byla zlodějka? Dluh v penězích visel nad skupinou jako mrak a bral energii a pozornost.

Nešťastná pokladnice už chtěla vzít celou ztrátu na sebe jako svou chybu. Pod tíhou svého selhání ztěžkla a odpojila se od skupiny i od sebe. Takhle těžce působí vina. A není divu, že jsme zvyklí nakládat na sebe různá provinění, vždyť Ježíš Kristus, vzor Křesťanství, vzor doby Ryb, vzal na sebe karmu celého lidstva. A mnozí Mistři umírali na rakovinu – brali na sebe karmu lidí, takové počínání bylo normální. A právě tomuhle, stejně jako spoustě dalších starých zvyklostí, Sofie Kalyani dala STOP.

Nejdříve nechala ženy postavit se do kruhu a ladila je, aby se cítily a vnímaly spolu. Ženy se držely za ruce a Sofie šířila vědomě záři a věřila, že se Pravda projeví. Tím vytvořila prostor, aby se to mohlo stát. Promluvila o té situaci, zahrnula ženy do všech možností, pustila hudbu a modlila se, ať je pravda vynesena ven. S naprostou důvěrou v Proud, v Záři. Ženy se zodpovědně rozeběhly znovu prohlédnout své peněženky, jestli některé omylem nepřebývají peníze. Zatím v sále zněla hudba – zpěv Anandi Ma. Přesto bylo v ovzduší tak nějak chladno, neblaho. Zahalené tajemství tvořilo zimu.

Ty, které se do sálu vracely s nepořízenou, posedávaly v meditaci obklopeny zvuky hudby. Sofie seděla na svém křesle pod oltářem. Byla jako vždy obdivuhodně krásná a ušlechtilá. Její tvář vyzařovala jemnou záři, a také celé tělo, pružné a opálené, prostupovala velká nádherná záře, která se dá tak vzácně spatřit u osvícených bytostí. Většina žen znala jen jednu takovou, právě Sofii Kalyani, sedící mezi nimi. Už to samo o sobě, že mohou být součástí kruhu Světlo ženy, v blízkosti sjednocené osoby, v nich rozeznívalo vděčnost. Nejsou v obyčejném ženském kruhu, kde ženy soupeří, bojují s muži nebo tvoří rádobydobré věci z mysli, ony patří do kruhu SVĚTLO ŽENY, které vede Sofie Kalyani, které je povzneseno na úroveň meditace. Patří do mistrovské linie Maharišiho, Eduarda a Míly Tomášových, a živého Mistra Sofie Kalyani Sarras. Mnohé ženy cítily na to hrdost, úctu a vděčnost.

A vtom se to stalo! Do sálu jako v mrákotách vešla Elfinka. Usedla před oltář, bledá a v obličeji strhaná, vedle sebe položila své dítě, malou holčičku. Něco domlouvala se Sofií, ukazovala jí u toho peněženku, vytahovala svazeček bankovek, zmateně krčila rameny. Dítě se mezitím jalo rozhazovat různé kartičky z peněženky maminky. Nebylo jasné, o čem se ty dvě domlouvají, ale bylo vidět, že peníze se našly u Elfinky. Jak se to mohlo stát? Jak to, že to objevila až teď? A všelijaké jiné otázky probíhaly v ženách, které se mezitím na výzvu Sofie sesedly blíž, do těsného klubka kolem Elfinky. A ta začala vyprávět útržky příběhu o její prababičce, která kradla, a o sobě, že má často velké nutkání něco vzít, tajně pro sebe uzmout, že s tím bojuje od dětství, od doby, kdy prababička odešla. Sofie jí povzbudila, ať vypráví o té prababičce víc. A Elfinka vyjevila příběh své chudé předkyně, která milovala bohatého muže, a kvůli rozdílu majetků se nemohli vzít. Čekala s ním dítě, babičku, ale vše muselo zůstat v tajnosti. Bohatý pán odjel a ona zůstala s dítětem sama. Musela krást na polích a kde se dalo, aby je uživila. Láska nebyla naplněna a do rodu se vnesl stín nenaplněnosti, chybění, ponížení. To se nese rodem dál, z matky na dceru, až k Elfince.

Ženy naslouchaly Elfinčině smutnému příběhu a v duchu vzpomínaly, jestli i u nich v rodě nebyl příběh něčím podobný. Dítě se usmívalo, radostně okusovalo kartičky. A to už promluvila Sofie svým živým slovem, které vnáší Pravdu a dodává lásku do každého dění. Mluvila o krádežích jako o volání o pomoc, když chybí láska v rodě, kde je nenaplněná láska nebo ponížení. O zlodějích, kterým jsou usekávány ruce a kteří jsou zavíráni do vězení, odsuzování, obviňováni, ale kdo se ptá po lásce? Mluvila o podstatě, proč se věci dějí. O tom, že když někým hýbe karmická záležitost, nedělá to schválně. A o tom, že když nevíme, proč to člověk dělá, vždycky k němu můžeme vyslat slova lásky. Potom vyzvala ženy, aby třesoucí se Elfinku přivítaly jako záři, aby jí říkaly, co na ní vidí krásného. Ženy ze srdcí vyslovovaly obdiv k Elfinčině jemnosti, moudrosti, přátelství, péči o děti a mnohých dalších obdivuhodných věcech. Mluvily jedna po druhé, pomalu, aby Elfinka stihla jejich slova vnímat, nadechovat a přijímat. Říkaly různá slova, která vyjadřovala přitažlivost záře k záři. Zřely Elfinku i s její prababičkou a její bolestí z nenaplněné lásky. Nikdo neby vyloučen, obviněn, zatracen, ztracen. Věc tím dostala velkého léčení a duše prababičky si mohla oddechnout, možná i odejít o kus víc na druhý břeh. Prostor sálu se citelně ohřál. Elfinka zářila naplněna. Malá dcerka lezla po mamince a spokojeně broukala. Ženy seděly vznešeně, šťastné, že mohly pomoct šířit lásku. Štastné, že se mohou v Nové době prožívat SPOLU.

Tím končí jeden příběh krádeže a lásky. A Sofie Kalyani učí dál. Ženy i muže. Doba Vodnáře v roce 2016 teprve nabývá na síle, lidé potřebují převibrovat ze starých struktur do nového vnímání. Začít se navzájem vidět, objevit možnosti, jak šířit lásku, měnit způsob vidění, naučit se směřovat pozornost k Záři, aby se mohly dít zázraky.

leden 2016

MODLA

Výš než Pravda Skutečná, těžký závazek tu chřestí:
postavena na vrchol MODLA RODINNÉHO ŠTĚSTÍ.
Léta snahy a pečetě absolutní hodnoty jsou jí dány,
jenže to snažení se nekryje se skutečnými Božími plány.
Zahodit obraz, a tu mašinu stopnout v jejím chodu,
narovnat se vzhůru, byla jsem vedle celou dobu.
Dát váhu Vyššímu Já, už cítím co Univerzum-Bůh chce,
tlak a touha popraskaly, teď stojím v Proudu Srdce.
Přitéká prostor pro Nové – ve mně vesmírná změna:
ať září PLNÁ SEBELÁSKA, ničím nepodmíněná.

listopad 2015

ANO

Ať je život jakýkoliv, čas na ANO je vždycky tu:
UZNAT SVOJÍ CESTU, PŘIZNAT SI JEJÍ HODNOTU.
Dosah činů přes životy běží i v této době,
neplýtvat energií na lítost, nepouštět pochybnosti k sobě.
Prozařovat láskou život a vychovat svou mysl:
VŠECHNO, CO SE DĚJE, MÁ HLUBOKÝ SMYSL.
Přijmout život tak, jak je, s tím, co je mi dáno,
DŮVĚŘOVAT PROUDU, CESTĚ, ŘÍCT ŽIVOTU ANO.

říjen 2015

HROZEN, MRKEV A POPEL

PŘÍBĚH KORUNOVACE

V české kotlině, uprostřed Vysočiny, se sešlo v roce 2015 na svolání Kalyani Sofie 42 žen. Sesedly se v kruhu, jako obvykle na chatě Doubravka, kde se posledních 7 let scházely pod ochranou Světla ženy a mnohých bytostí z vyšších světů. Byla mezi nimi i Popelka, obyčejná žena, ani stará ani mladá, dosud bezdětná, cestu k Sobě a ke štěstí hledající.

Toho rána bylo všechno jako jindy. V sále zněla hudba, ženy tančily nebo seděly po obvodu místnosti. Chvíli po desáté hodině se rozhrnuly dveře a vstoupila Kalyani Sofie. Ze svého oltářového křesla zářila září osvíceného Mistra ke všem ženám v místnosti, a také až za hranice tohoto světa. Toho dopoledne však nepromluvila živým slovem, ale proudila kolem dokola středu sálu.

Všeobecné proudění žen do kruhu po směru hodinových ručiček připomínalo Popelce chození davu kolem stúpy za úplňku. Pozorovala ta krásná těla v jejich pohybech, každé plulo jinak. Když takový pohyb trvá hodinu mnohokrát dokola, mysl lidí vypíná, nastává meditace. V meditaci může lidem přijít inspirace, obrazy toho, co mohou uskutečnit. Popelce přišla vnitřní zpráva, že má jet s lidmi na Cestu do Nepálu, přivést je k obří stúpě, k Himalájím, k chrámům lidským i přírodním. Spojení se Sebou jí přineslo jasnost, co dělat a co nedělat. Byla ráda za Světlo ženy i všechna ostatní setkání s nimi a Kalyani Sofií.

Pak začaly ženy jedna po druhé proudit před Kalyani, která se dotýkala jejich srdcí, žehnala jim. Požehnání je prodchnutí světlem, aby bytosti toužily jít dál. Odváděla přebytečné energie, vlévala do žen světlo z Proudu, kterým JE. Každé ženě dala do rukou mrkev jako žezlo a kuličku hroznového vína jako jablko. Indickým popelem se dotkla čela, místa 3. oka, pro prozření ZA. Korunovaci dokončila dotykem mrkvového žezla hlavy každé ženy v kruhu. Ten dotyk vytvořil na hlavách korunu – spojení 7. čakry s Proudem.

Popelce připadalo, že dostala mimo jiné zprávu od svých korunovačních klenot, které držela v rukách: že mrkev je kořen a hrozen je plod. Že má kořen a může nechat uzrávat plody, může tvořit. Posvátný popel na jejím čele hřál. Později ty bioklenoty darovala Zemi tak, že je oba snědla.

Polednem tento krátký příběh končí. Stav korunovace Popelky a dalších žen však trvá dál. Zaznamenávám tento příběh, aby nebyl zapomenut, aby si všechny postavy uvědomovaly, že se toto na podzim roku 2015 stalo. A teď ať kráčí zase dál, odvážně a laskavě.

říjen 2015

EXTRÉMY

Setkání střídá akce, můj život nedá se nazvat střídmý,
rozdávám radost, zářím ven, živím se z kontaktů s lidmi.
Žene mě vzpomínka na věčnou samotu, na ubohý život v osamění,
taky na kláštery, na smutné cely, tyhle vzpomínky si bublají a pění.
Mám závislost na udržení spojení, tím deficitem se držím v zajetí,
stará inkarnace v samotě teď žádá o mou úctu a přijetí.

Prožívání kontrastů tady na Zemi dává CENNÉ ZKUŠENOSTI,
období rozpadu umožní zrání a dorovnání k celistvosti.
Ne jen z kontaktů, hlavně ze spojení se Zdrojem se radovat,
tu radost dávat sama sobě, sebe obdarovat.
Uvědomit si ZDROJ V SOBĚ, už prosvítá co má se stát:
jít z extrémů do SVÉHO STŘEDU, v něm se VYROVNAT.

září 2015

SVĚTSKÝ ŽIVOT

S milým Bohem propojena, rozjímajíc před křížem za šera,
od světského života oddělena uvnitř za zdmi kláštera.
Zavázána svatým slibem, zde Kristovou nevěstou býti mohu,
muž a rodina sem nepatří – do ŽIVOTA ODEVZDANÉHO BOHU.
Oddělení ve mně zůstalo stát, Ježíši Kriste, nic než tebe není,
já beru s sebou do životů příštích to hluboké církevní PŘESVĚDČENÍ.

Jsem tady zas, však s opačným cílem světského ražení:
žít v partnerství, porodit děti, obrátit nebeské snažení.
Jak mám tohle dokázat, jak to hledat, kde – za kterým rohem,
když tohle není zahrnuto do života spojeného s Bohem?
Je to jen na mě, splnit ten úkol, na mé odpovědnosti a ÚSILÍ,
musím to zvládnout, zatlačit na sebe, použít třeba i násilí.

Jenže já si jen tak plynu, dostatečné úsilí nezvládám vyvinout,
dělám, co cítím, málo jdu k cíli, a tak ho hrozí minout!
K uskutečnění se tlačím ve strachu, roky se v něm dusím,
necítím u toho srdce, jen agresivní tlak – to zvládnu, já musím!
Léta běží, cíle nevidět, stále nevím, jak touhu naplnit,
zklamala jsem, ostuda, vina, nezvládla se znásilnit.

Prý to můžu pustit, odevzdat Bohu, svítá tu nová naděje,
propojit s Božským, začlenit do srdce, Nebe i Země se usměje.
Hrubá čára za církevním zvykem, Sbohem řádové sestry a bratři,
padá staré přesvědčení a SVĚTSKÝ ŽIVOT k BOHU zase patří.
Božství vytváří konstelaci pro rodinu, já jsem v tom jen žena,
mým úkolem je být nachystaná, živá, zralá a otevřená.

Ať touha SKRZ SRDCE jemně vane, ať vystavěn je most,
ze srdce žádám o naplnění, prosím o zázrak a o milost.

únor 2015

OSOBNOSTI

Jednotu si pamatuju, tu ZÁŘI DUŠÍ, žádný soud,
na Zemi jsme však odděleni – chci sdílet ten lásky proud!
Na sdílení s druhými jsem závislá, po harmonii velmi toužím,
dávat a přijímat, užívat spojení, kolem „spolu“ stále kroužím.
Chci dávat moc – víc než druhý chce – víc než je náš soulad,
invazivní láska, bolest z odmítnutí a v Duši zranění a hlad.
Bojuju s tím, jaké to je, vždyť zářím a přicházím z jednoty,
což za to nestojím? Asi ne… a Duši přikryl stín malé hodnoty.

Že odmítnutí není o mé hodnotě, to se teď učím nově,
SAMA si užívám svoji energii, otáčím proud Lásky k Sobě.

Je to součást Země, že Duše si oblékly OSOBNOSTI,
respektovat hranice prožívání osob, respektovat rozdílnosti.
Každá bytost má svůj vesmír, individuální potřeby a cestu,
ne vždy chce ke světlu, ne vždy chce do lásky – k jednotnému těstu.
Není dobré rozdávat se, kde zvykem je za osobnost se schovat,
někde je rezonance, někde není – jít dál, kde to bude rezonovat.
Je v pořádku, že druhý nechce, a už to ani tak nebolí,
soulad zde určují mentální jazyky, přijímám nesouhlas z okolí.
Ta hra na typy osobností je pro mě zvláštní, a žádá si do ní potopit,
na Zem chodíme nejenom PROŽÍVAT, ale i to tady POCHOPIT.

leden 2015

ROZPADÁNÍ

Není ve vůli Univerza, aby se jen dobré věci děly,
extrémní snahou je však dotlačím, jaké „by být měly“.
Pomůžu a postarám se, aby všichni byli spokojení,
přehnaně se nasadím a každé dění v dobré změním.
Nevěřím životu a určuju mu, strachu mám v sobě dost,
bojím se druhým nelíbit, mám na harmonii ZÁVISLOST.
Též bázeň z duchovní autority (i když se to už necení),
fanatickou intenzitu, STRACH Z VĚČNÉHO ZATRACENÍ.

Tu závislost na vnější síle chci odvyknout, skončit, dost!
Vždyť ať se chovám jakkoli, jsem plnohodnotná lidská bytost!
Má slepá víra z minulosti nechť promění se  v Nové době,
chci propojit se s Jasným Řádem, věřit MISTROVI V SOBĚ.
Ať rozpadnou se staré vzorce, vyšumí dávné rady,
naplním se Božskou mantrou: JÁ EXISTUJI TEĎ TADY.

prosinec 2014

Aby mě Bůh přijal v Nebi, své síly jsem se kdysi vzdala,
od něj měla přijít spása, jemu nahoru se ODEVZDALA.
Ten zvyk mám zaryt hluboko, moje síla doteď padá,
když pletu si muže s Ježíšem, když ho mám moc ráda.
Za odevzdání se čekám přijetí, to bývá někdy k zlosti,
teď držím ZÁMĚR NAROVNÁNÍ, vyjití ze ZÁVISLOSTI.
STOP tomu zvyku, SÍLU ZPĚT KE MNĚ, už chci to mít NOVĚ,
vítám ji doma, solár se plní, svůj ZDROJ MÁM V SOBĚ.
Přijímám její NAVRACENÍ, kéž časem plně a čistě je žita,
zatím tu pomalu v nitru břicha přitéká nová stabilita.
Ať usadí se v mém systému, vroste až do mých kostí,
přidávám lásku i k jemným částem, síla se spojuje se slabostí.

Spal staré vzorce, posvátná horo, nové období už začalo,
zažehni plamen mé VNITŘNÍ SVOBODY, ohnivá Arunáčalo.

listopad 2014

PLYNUTÍ

Plynu v PROUDU ŽIVOTA, jsem součástí všech směrů,
VĚŘÍM V SEBE, jsem tou Cestou, rozdávám i beru.
Trvání ve VĚČNOSTI i konečnost tady je mi známa,
a Země se teď proměňuje – je otevřená BRÁNA.
Naplněni sami sebou čeříme Velkou řeku,
vibrujeme v lidském „spolu“ při tvoření NOVÉHO VĚKU.
Nabírám si z toho proudu a přitom chodím po Zemi,
svými kroky rozhýbávám hvězdné Vědomí.
Jsem tady a EXISTUJI už pětkrát sedm roků,
žehnám této planetě dotekem svých lidských kroků.

květen 2014

ROK KONĚ

Staré zvyky mysli tají, odtékají u kamene,
místo nich se do mě vlévá čistá voda od pramene.
Obrací a vyvíjí se, co ztuhlé bylo celé roky,
rozsvěcí se cesta vpřed, pro nezávislé pevné kroky.
Vědomí Sebe a soulad s tím – čas směřovat tam hbitě,
dát vizím tvar a formu – uskutečnit v realitě.
S rozhodností v klusu volit, co je a co není pro mě,
2014 pádí skokem – rok dřevěného KONĚ.

duben 2014

RYTÍŘKA SRDCE

S touhou sílu prožívat propojuje Zemi dole s Nebem nahoře,
přijala Mistrovské zasvěcení do symbolu Dračí páteře.
Rovná páteř místo kopí, srdce místo meče,
jít životem vzpřímeně – tehdy SÍLA teče.
Přijímat ji a proudit s ní – PRO ŽIVOT – jinak ho minu,
být paní sebe sama, v souladu myšlenek, slov a činů.
Jdu cestou rytířky srdce, tělo je moje zázemí,
jsem ve službě Duchu – stále – i tady na Zemi.
Co srdce v sobě moudře ví, když Duch se do hmoty vlil?
Že cesta je stejně důležitá jako je její cíl.

březen 2014

VÍRA

Bůh vysoko na Nebi, hřích a peklo s plameny a sírou,
ve stádu oveček společně mentální útvary tvoříme vírou.
Své hříchy jsem dávala Ježíši Kristu a ten je bral na sebe,
tím ze mě snímal všechnu vinu a čistou mě bral do nebe.
Tím ze mě snímal zodpovědnost, i veškerou mou sílu,
teď beru si zpět, co jsem odložila, vyměnila za svatou víru.
Dodnes mi ještě přetrvala snaha spoutat svůj život „jak by se mělo“,
prosím o její rozvázání, odloupnutí církevního, ať ožije moje tělo.
Přímé zkušenosti mých životů, i ty přes generace rodu,
děkuji za ně, vážím si všech, ať rozpynou se k prvotnímu bodu.
JSEM ZODPOVĚDNÁ, DOSPĚLÁ a SVOBODNÁ, tak se pouštím do činnosti,
ať volně dýchám a proudím V PRVOTNÍ KRÁSE A NEVINNOSTI.

březen 2014

ŽIDOVKA

Po ulici kráčí dítě, panenku v náručí chová,
na kabátku vyšitá žlutá hvězda Davidova.
Marná práce, tvrdé pryčny i trocha jídla je tu,
my vydržíme, přežijeme v Terezínském ghettu.
Jednou snad lid Abrahámův v Zemi Zaslíbené bude,
choulíme se v noci k sobě, označeni „JUDE“.

Vyzáblá těla ve vagónech, transport už projíždí závory,
jsem na seznamu k likvidaci do plynové komory.
Ještě silně slyším náš zpěv před železnými vraty,
naposled, než zadusí nás a těla spálí i s našimi šaty.
Nazí na dlažbě, křik a hrůza minut posledních,
zuby na dlažbě, smrad dýmu z komína, pod ním šedý sníh.

V hejnu rychle stoupáme svobodní vzhůru k oblakům,
staré bylo vyrovnáno, všem Židům SHALOM ALEIKUM!
—————————————————————
Jsem tady zas, nově v ženském těle zralém,
nohy kráčí Svatou zemí, zas ožil JERUZALÉM.
Černé klobouky, synagogy…a rozesmátí vojáci tu teď jeli,
i v ozbrojení staré písní zní, v židovské zemi IZRAELI.

únor 2014

JSEM V POŘÁDKU

Když se dívám na svůj pupík – oddělení značí jizva,
jak dozrál plod Univerza, pro život v těle začla výzva.
Stalo se mým bydlištěm, jak Univerzum chtělo,
já mám v něm svoje místo, své samostatné tělo.
ŽIJU – já lidská bytost – a můžu proudit vesele,
krásně „ušpiněná Zemí“, krev rozvádí Ducha po těle.
Zde miluje se Duch se Zemí svatbou zázračnou,
Modlím se o to, AŤ SE MÁ MYSL STANE PRůZRAČNOU.
Ke všem silám, co se snaží mě od Sebe odvést, křičím: DOST!
Já PŘEJU SOBĚ ŠŤASTNOU CESTU, PRAVDU A ŽIVOU PŘÍTOMNOST.
JSEM DAREM SAMA SOBĚ a Univerzum naplno tu JE,
když z vědomí hvězd požehnáním se v mém těle ukotvuje.
V písmenkách mi vepisuje Samo Sebe řádek po řádku,
až všemi mými těly zní mantra JÁ JSEM VPOŘÁDKU!

vánoce 2013

VYROVNÁNÍ

Těch chvil, kdy dala jsem a nedostala zpět, bylo možná pár,
NECHŤ TO, KDE JSEM KDY DALA VÍC, JE BRÁNO JAKO DAR.
Též omlouvám se všude tam, kde vzala jsem a dala málo,
AŤ PLYNE TAM MÁ LÁSKA, VDĚČNOST, AŤ DOROVNÁ, CO TO STÁLO.
Nechť zahladí se díry dluhů pro soulad dávání a braní,
žádám i za hranici tohoto života, s přáním VYROVNÁNÍ.

prosinec 2013 – Slunovrat

PŘIZNÁNÍ

Přiznávám, že nechci cítit bolest, že ji odmítám,
tím roste moje oddělenost, tím z Proudu uhýbám.
Tím vzniká také souzení, tím povýšeně srovnávám,
tím se chytám kritiky, nepřijímám, pohrdám.

K té BOLESTI Z ROZDĚLENÍ se teď přiznávám,
světlo tělo prozařuje, já jsem tady i tam.
Cítím bolest z oddělenosti a tím UMÍRÁM…
…o životě, o smrti, o Mistrovi, o cíli …všem starým představám.

prosinec 2013 – Slunovrat

JEPTIŠKA

Služebnice v tmavé kutně přísahala na kříž slova,
méněcenná, čistá, chudá – NEVĚSTA KRISTOVA.
Tisíckrát poklekla ke kříži v zamlžené nejasnosti,
však s velkou snahou horlivou: přiblížit se ke svatosti.
Nutila se násilím, vždy přísně sebe odsoudila,
svou ženskost provinile skryla, by se Kristu zavděčila.
Snažila se zalíbit se, býti malá, vyhnat pýchu,
spravedlivě trestala se za spáchání každého hříchu.

V nepřijetí svého těla utrpením oběť dala,
věrna Bohu na Nebesích ze života unikala.
Bičováním sílu vyhnat – tak jak se to mělo,
oči upřené ke kříži, na umučené Kristovo tělo.
Tlak na sebe dostat se TAM, svou duši do jiného místa,
s fanatickým přesvědčením o spasení od Pána Krista.
Svázané ruce, důtky – bití, sex zezadu potom,
UTAJENÁ praktika s přísným mlčením o tom.

Políbit kříž, beránku boží, a zůstat v poslušnosti,
změť vzrušení, hříchu, zmatku a pocitu vyjímečnosti.
Podle slibu svatě mlčet, skrze oběť Bůh do nebe bere,
chvála Pánu na Nebesích, Jesus Kristus surrexit vere!
Vnitřní zloba že nezvládla dojít k Bohu, což „být by mělo“,
tlak k trestu a napravení, Gloria in excelsis Deo!
Před světem uzamkla bránu, navždy zřekla světských her,
vše v sobě nese řeholnice MARIE DE SACRE COEUR.
—————————————————————–
Hluboce vtisklé přetrvaly řádové SLIBY A PŘÍSAHY.
Dnes modlím se za jejich rozpuštění, volám o nové obsahy.
O vodnářské sjednocení svatosti Boha a lidských chyb,
o hlubokou transformaci zažraných zvyků z doby Ryb.
Ať dokončen je můj velký obrat – ze směru „k Němu“ SAMA K SOBĚ,
prosím o partnerství S ČLOVĚKEM, SVOBODNÁ V NOVÉ DOBĚ.

září 2013

KATEDRÁLA

Ze záře hvězd a kosmických proudů na svět se smála
vyrůstajíc ze Země mocná SVATÁ KATEDRÁLA.
Barevná skla jako duha pro slávu jsou jí dány,
tak stojí, září, proměňuje ve znamení Panny.
Probouzí a napřimuje v tom prostoru celém,
krásným zvukem lásky zní – SOUZVUK DUŠE S TĚLEM.
KOSMICKÝ CIT A VĚDOMÍ HVĚZD na Zem se již sneslo,
KORUNUJE lidská srdce pro důstojné KŘESLO.
Až prostoupení do těla pocítí až na kost,
začíná se mystik ptát… co vlastně je ta „SVATOST“?
Čím víc živá, tím víc svatá, zní mi tu tak jistě,
obalena zlatým rouchem STOJÍM NA SVÉM MÍSTĚ.
Vědomé lidské činy žít v této jasné době,
zažívat si prorůstání DO NITRA NEBES V SOBĚ.

květen 2013

DCERA UNIVERZA

V lidském těle přebývám – Já duše jsoucí z Věčnosti,
své Poslání naplním, v síle Slunce, s vděčností.
Díky Proude, jenž mě vedeš jedinečnou Cestou mojí,
mé srdce tluče z Boží vůle, rytmus ke Zdroji mě spojí.
Slyším i srdce ostatních, v jednotě buší ve mně,
já Jsem dcera Univerza žijící ze síly Země.
Jak spojuju se s Boží vůlí? Nakolik už se mám ráda?
2013 svléká z kůže – rok vodního HADA.

duben 2013

LADĚNÍ STRUNY

Pozoruji Markétu, jak chodí v lidském světě,
přitahuji zatoulané v jedné dlouhé větě.
Ví o mně a hledá mě, dnes i v každé době,
s Láskou pojím oddělené opět zpátky k Sobě.
Naproti si jdem a přitom už jsme stejně spolu,
po věky laděná struna, dovnitř, nahoru i dolu.
Pro Souznění se Sebou… nezapomeň: Bděle!
Vítám se i s masem, krví – živá Láska v těle.

leden 2013

HOSTINA

Zlaté tácy rozprostřené vítají nás – hosty,
mysli lidí otáčí se v přítomný čas prostý.
Nebe v Zemi a Země v Nebi,
zraje víno, jsou tu chleby..
Pijte, jezte a hodujte, hostina už přitéká,
voní tady nové vhledy a esence Člověka.
Holé okno bez závěsů, září to sem každým dnem,
v roce 12, ach Vesmíre, v roce kouzla zbaveném.

listopad 2012

POKLAD JESENICKA

Vzácný muži Jesenicka, věřím Ti i všem tvým snům,
houževnatě vedeš Hnutí k přírodě a kořenům.
Mé srdce se rozšiřuje, když dotkne se ho velká zář,
..kde moudrost a hodnotu nese patron a dobrý hospodář.
Ukláním se před odvahou, láskou a silou, co tu je,
pozvedáš svůj rodný kraj a Boží dílo pulsuje.
Vidím to světlo – tvé spojení s Ním, jež Tě povzneslo,
modlím se za tvé lidské tělo, aby to všechno uneslo.
Jsi PRAMEN čerstvé vody, zaléváš kraj, dáváš dost,
ŽIVÝ POKLAD JESENICKA, v němž žije Boží Přítomnost.

(věnováno Tomovi Hradilovi)

září 2012

ČLOVĚK

Ten věčný zvyk být rozprostřena od věků do věků…
Však nyní je tu tělo – čas ZABYDLET SE V ČLOVĚKU.
Z pohledu skutečného – tak zvláštní, kdo by to byl řek´:
ty figurky jsou lidi a i JÁ JSEM ŽIVÝ ČLOVĚK.
Narovnat záda, ÚCTA K SOBĚ, už se to mění
v hodnotu člověka, hodnotu muže, hodnotu ženy.
Rozpálit VÁŠEŇ K ŽIVOTU – úkol není střídmý,
nic míň než žít: ŽÍT NA ZEMI MEZI LIDMI.

srpen 2012

PŘÍBĚH O VELKÉ DĚLOZE

Velká Děloha je plná hvězd. Září a jiskří, jemně se hýbe, svítí jasnými ohnivě barevnými světly. Je to širý vesmír, prostor mnoha možností. Vane v ní vítr a vzdouvají se vlny, proudí život. V děloze je všechno součástí, všechno je spolu v Jednotě. Je to velká klidná mocná síla. Pořád působí, pořád září. Existuje.

Jednou se ve Velké Děloze zase zajiskřilo. Vlny se vzdmíhaly, okraje dělohy stahovaly a natahovaly a stonkem poháru děloha nasála živoucí poselství. Byl to jeden z velkých třesků. Velká Matka počala nové dílo. Nechala růst lidské tělo. Vyživovala ho svým světlem, velkou Dělohou a Láskou. Plavala si v něm Vesmírem a chystala se na zdánlivé oddělení od Sebe, aby se na sebe mohla podívat.

Když byly hvězdy a planety ve vesmírné děloze správně nastaveny, zralé lidské tělo počalo otvírat bránu. Opět mohutné vlny rozhýbaly Dělohu ke stahům a tělo se nechalo vytlačovat z poháru stonkem dolů k Zemi. Brána vesmíru se zavřela. Člověk zrozený z hvězd pocítil teď i Zemi. Cítil stále Jednotu hvězdné dělohy a hověl si. Něco se však zdánlivě změnilo. Zůstal v Jednotě, ale zároveň se stal i oddělenou hvězdou – bytostí – člověkem. Vesmírná jednota v něm trvá, je stále částí Univerza a jeho buňky ví, že jsou pořád doma. Pořád doma, jen vstoupil do dobrodružství.

O tělo se začali starat další lidské bytosti. Stále se vyživoval světlem, přibyly však pozemské pokrmy, co prochází trubicí a labyrintem uvnitř těla. Pomaličku se začíná zdát, že v dobrodružství je leccos rozdělené. Dá se zaměřit na jednu část a nevšímat si druhé, která zároveň vždy taky existuje. Dá se vstoupit do jedné části a bojovat s tou druhou. Dá se dělat spousta věcí, tolik dobrodružných her tu je! Tolik lákadel, že se z toho člověk až může ztratit a na chvíli zapomenout, odkud pochází, kým je a proč vlastně vstoupil do toho oddělení.

A pak se člověk jednoho dne zastaví pod hvězdnou oblohou na břehu moře. A vzpomene si na Dělohu, na širý vesmír, na Sebe. Vzpomene si, proč se vlastně od Sebe zdánlivě oddělil: aby se na sebe mohl podívat. A tak se začne dívat. Dívá se teď svýma lidskýma očima a vidí se všude.Uvidí se okolo a uvidí se v sobě. A jak se dívá, začíná cítit lásku, kterou se vždycky vyživoval. A posílá tu lásku do věků a prostorů, všude tam, kde jeho části potřebují léčení.

A pak chodí dál po zemi a pořád je v Jednotě, ve které vždycky byl. Pořád je doma, ale zároveň v dobrodružství. Z toho se velmi raduje a velkou Dělohu a Sebe v ní Oslavuje. A pomáhá dalším bytostem, aby se také zastavily, podívaly se na sebe a vzpomněly si.

A velká děloha plná hvězd září a jiskří dál. Jemně se hýbe, svítí jasnými barevnými světly a je v ní velká síla. Pořád působí a září. Existuje.

červen 2012

SETKÁNÍ S PŘÍTELEM

Kam až sahá paměť duše, odedávna znám tě, starý příteli,
v Jednotě Ducha i v lidské lásce… kolikrát jsme se už viděli?
Dva stromy na louce, zvířecí tlapky, pak sousedi, sourozenci,
kolegové, kamarádi, příbuzní…            … i milenci.
A v tomhletom životě nový úkol velký,
každodenně ve škole v rolích žáka a třídní učitelky.
Teď tu spolu sedíme nad tyčinkou s fíky,
že známe se – mně ze srdce vytrysklo kouzelné DÍKY.
V mnoha formách tolikrát – i teď jsme se rádi viděli,
vnímám tvoji lidskou Cestu, vzácný mladý příteli.

duben 2012

KŘÍŽOVÁ CESTA

Na čtvercové síti leží rozložený kříž,
poskládaný do krychličky pochopíš ho spíš.
Ohmatej si, ochutnej, dopřej zraku, sluchu,
kostka v kouli vložená – jako hmota v Duchu.
Lidské tělo – formu kříže každý člověk má:
k prozáření odpovědi na to „KDO JSEM JÁ?“
Planety jsou nastaveny, víc jasnosti bude,
obrácení k Sobě, Kristus je zde – všude.
Tradice se proměňují, reznou stará gesta,
život v těle na Zemi je Křížová cesta.
Nesu si svůj kříž a vnímám svoje kroky,
oslavuji Přítomnost a Kristovy roky.
Živé tělo ženy již třicet a tři léta,
JÁ JSEM TADY a toto tělo nese jméno MARKÉTA

duben – velikonoce 2012

DRAČÍ LET

Na široké pláni se potkali, koná se dračí slet,
nech být své myšlenky a dobře sleduj, co je to DRAČÍ LET.
Vnímej tu krásu, radost a sílu (to není cvičení),
uviď svět láskyplně a pusť tu myšlenku sebeničení.
S tíhou těla – a přesto letí, pevně, klidně, před všemi,
dračím letem vyrovnaným, ve výšce i při zemi.
Elegantní dopad na zem – přistání jak do mechu,
kde i ty smíš pocítit to TEPLO DRAČÍHO DECHU.
Země si bere i hodně dává, neboj se nechat si vzít,
však i ty dostaneš, v přijetí světa, kde všechno je jak má být.
Ke vzletu síla, pozornost k Sobě – a tělo s sebou,
nepočítej, jdi a konej, MY DRACI JSME S TEBOU.
Vyškrábej se na draka a leť v nové době!
Se zemí se spojuje jenom Láskou k Sobě.

březen 2012

UČENÍ DRAKŮ

Obejmi se a hleď k SOBĚ, dej vědomí do SVÝCH kroků,
vnímej nohy, nevznášej se, dostáváš UČENÍ DRAKŮ.
Dopad na Zem – to je síla, zde sídlí síla jednotlivce,
Láska k hmotě – teplo slídy, pevný křemen, síla živce.
Žula a svor je kámen hor, teď stoupni si na tu horu,
s pomocí draků, s chudinkou za ruku, vystoupíš z bažiny vzdoru.
Jsi zdravý strom s roubem oběti, tím trpké ovoce dáváš,
pomoc přijde od kořenů, jak jdeš a upřímně žádáš.
Uvolni tělo – ať dech tebou proudí, to podpoří ČINY,
stačí to uvidět a hned můžeš nést ZODPOVĚDNOST MÍSTO VINY.
Pomalu a hluboce dračí křídla mávají … nádech – výdech,
Přítomnost, klid, cítění – rytmus Země – DRAČÍ DECH.

29.únor 2012

RADIMOVI

Slunce září, mraky plují, duchovní cesty k Sobě vedou,
i já jsem poutník mezi světy, chci putovat s tebou.
Hukot řek, lesy a stany, fléten tóny,
v deníku básně, tanec a děti, cinkají zvony.
Jsem však žena lidská, s myslí a tělem, obyčejná jen,
zde na Zemi nesplňuji o pravé lásce sen.
Moc jsem o tebe stála, co jsem mohla, ze sebe dala,
Tobě, muži z Frenštátu, kterého jsem tolik milovala.
I tys mi dával lásku, kvetly hlavy slunečnic,
snažil ses, pečoval, cítil, pak vstoupilo Nic.

Jsi součást mého života, velké místo pro tebe v srdci mám,
to dobré od tebe si navždy s láskou ponechám.
Hory, cesty, ohně, lidi, dobrodružství bylo v nás,
děkuji ti srdcem plným za ten krásný čas.
Blízkost duší, život spolu, to podstatné není,
když vyšší řád a rodové tahy společné plány změní.

Mé nohy prochodily hory Beskydské s pohledem do nebe,
v samotě dalších let oči tolik vyplakaly pro tebe.
Snad odplouvá jíž, co bolelo mě ty roky až dosud,
přijímám a souhlasím, nesu si svůj osud.
Zvolil jsi dávno jinou cestu, jiný směr a jinde spíš,
odešel jsi hledat se, však teprv teď vím, že už se nevrátíš.

Modlitba hoří a propouští se do země, vzduchu i do vody,
Partnerství minulosti PROSTUPUJE do VODNÁŘSKÉ SVOBODY.

leden 2012

Křídla zvedli, létají tu a co víc bych chtěla:
Jsem v péči Zlatého draka a Archanděla Michaela.
Ve vděčnosti Božství proudí, v neúctě je pryč,
bojem i útěky, horlivou snahou, upletla si bič.
Celou mou minulost, činy i myšlenky, plochy všech hran,
průzračná perla – OKO DRAKA vidí do všech stran.
Programy, manipulace, nucení a jiné horory,
usilováním a chtěním tvořila mentální výtvory.
Temné stránky vytvořené nevědomě, z neznalosti,
prosím o vedení a podporu v přijetí mé celistvosti.
Razítkuju sama sebou, tak pozná mě a odpoví,
jednoduše na cíl přesně karma vrací se a působí.
Hned mysl tvoří iluze, nejsem-li ve vděčnosti,
Zlatý proude, ochraňuj mě svou DRAČÍ MOUDROSTÍ.
Otevřít se tomu, co je – nadechuji v práně,
v úctě ke všemu, co bylo a je na kterékoli straně.
Jak síla vnitřkem prochází, oběť je již v soumraku,
vnitřní síla volně proudí, když jede jezdec na draku.
Unést vlastní sílu, další havran kráká:
2012 – rok vodního DRAKA.

leden 2012

KOLIK JE HVĚZD, TOLIK JE CEST

Při tanci s mým potlačením rozptýlil se mlhy mrak,
v Zastavení a Přiznání prostoupil mě ZLATÝ DRAK.
Svatost záchrany a násilné šíření „dobra“ jsem zračila,
s nevědomým povýšením k sobě duše tlačila.
Ducha a bytosti viděla jsem v JEDNO slity,
teď hurá nově – každý zvlášť – jsme INDIVIDUALITY!
Oddělené JÁ tu existuje, není jenom „spolu“,
VIDÍM SVOJI CESTU, Já můžu nyní „dolu“.
S úctou i k cestám ostatních – vedou různými místy,
VLNĚNÍ i ČÁSTICE – dvě kvality Alchymisty.

vánoce 2011

KVĚTINA

Letos jarní rovnodenností NOVÉ období začalo,
snad tehdy – ve SLUNEČNÍM RYTMU – semínko se počalo.
V jasu letního slunovratu semínko dotklo se země,
když HVĚZDNÁ ENERGIE snášela se do těla jemně.
Na podzim to semínko, co od léta v zemi spalo,
se zavrtělo, obrátilo, v tom čase se probudilo.
Dnes o zimním slunovratu, v té nejtmavší době
z něj vyklíčila, zavoněla, LÁSKA K SOBĚ.
KVĚT ŽIVOTA – orchidej – vzácná moc,
rozvíjí se, rozkvétá od slunovratu do vánoc.
Jak doba, tak květina je tu prostě nová,
to ví posvátná hora, co v nitru ženu chová.

prosinec 2011

SOBĚ

Co je to ta realita? … když iluze pravda není…
A co žiju špatně já? …Řekni …pro mé potlačení.
Tak to je a tak to chodí, jinak nikam nedojdeš,
tohle musíš, toto už NE, (jestli teda dojít chceš).
Komu-čemu věřit můžu, když prý se realitě bráním?
Chci zrušit to své nastavení, tak samu sebe haním.
Smutek, tíseň, ztuhlé břicho, energie zmražená,
když poslouchá hlasy zvenku „hodná holka“ stažená.

A když jsem to uviděla, zachvátil mě velký smích:
z čeho já jsem ztuhlá, v šoku? – z reality ostatních!
Svoboda je moje Pravda, i kdybych byla blázen,
radost, živost prožívat – snášet Ducha na Zem.
Proud Ducha je TICHO, z něj pozoruji směle:
V těle bydlí ENERGIE! Proto chci žít v těle.
Už se hýbu, už proudí síla ve mně,
zas o kus blíž Sobě – spojení Nebe a Země.

listopad 2011

NOVÉ KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ

Když Brána se otvírá, to rybí vody víří,
kam epocha lidí na prahu Vodnáře míří?
Kulty, dogma, uvíznutí pod rouškou různých ideologií,
zapletení v náboženství, v síti vymyšlených filozofií.
Čas skoku k čerství pravdě a NOVÉMU hlasu,
Uroboros zakousl se do ocasu.
ZROZENÍ NOVÉHO VNÍMÁNÍ překonává dualitu,
hle- pozemští a zároveň božští lidé už jsou tu!
Sami sobě autoritou, odvážní a bez lpění,
rovnocenní, jedineční, ve své síle a Vědění.
Tvořiví a naplnění, se zdravou chutí do života,
RADOST A SVOBODA – NOVÉ VNÍMÁNÍ SVĚTA.
Spojeni s pulzem srdce, smetí ze sebe lijí,
JASNÝ POHLED NA SEBE, nadosah historii.
Úctyhodná minulost roztaje pod NOVOSTÍ,
kde dál září jen čistá esence zkušeností.
Dnes tady rozpouští se dávné zvyky
(ve Svátek vzniku České Republiky).
Uvolnění závislosti… Existence nečeká –
-OSLAVA ZROZENÍ NOVÉHO ČLOVĚKA.

28.Říjen 2011

ROK DůVĚRY

V zajetí her a toho, co neumím – však přesto tu něco nutí:
potichu klíčí tu v Duši prostor pro osobní rozhodnutí.
Do zvyku dětinskosti už nejde se vracet,
Drak roztáhl křídla, dozrává třiatřicet.
Čas důvěry k Zemi a slyšení moudrých rad,
jak spojit se s životem, naplnit řád.

srpen 2011

MEDITAČNÍ

Pozornost k Sobě a důvěru v Cestu mám,
s Mistrovou Láskou učím se vnímání bran.
V síle Řádu rostu, zas zvedá se závora,
za žádostmi ze srdce čeká vždy velká podpora.
Zesílit vnímání, bdělost a uznání, pozornost,
s obratem moudře vnést i do her zodpovědnost.
V myšlenkách, projevu, ochotě, v každém dění,
i v této přítomné vteřině – stále jsme viděni.
Uchopit žezlo Vodnářská doba velí,
přichází čas cítit se dospělí a Celí.

srpen 2011

PROBOUZENÍ

Kolem duše tetelí se ze SNů utkaný závoj,
s vírou v to, že je skutečný, důležitě vedu boj.
Ulítnout do duchovnosti, kde pozemské věci nebolí,
toužím hrát si ve svém světě, nemít podíl k okolí.
Agrese k realitě umí silně prosoupit,
a nepomůže ani hra na snahu z toho vystoupit.
Zlomit odpor k usazení, projít strach je námaha,
snad k uvidění reality už probouzí se odvaha.
Utíkat před lidským světem nese s sebou smutek,
jak prolomit svoji nechuť, jaký dělat skutek?
Už se oči otvírají, už probouzí se snění,
je čas konat a milovat to ráno každodenní.
Jak žít lidskou rovinu je kolem dosti vzorů,
prosím tady o MILOST odpuštění mých odporů a vzdorů.
Modlím se o rozpuštění boje za mé sny,
milovat chci obyčejnost, život a všední dny.
Přijímat, co přichází, co odejít chce, propustit,
těšit se ze skutečnosti, zodpovědně tady žít.
Ať sílí láska k Přítomnosti a dospělé vědomí,
prosím si o SPOKOJENOST z žití doma v soukromí.

srpen 2011

HRA NA MALOST

Je spousta dobrých strategií, jak odložit zodpovědnost,
třeba jedna fakt skvělá hra – na roztomilou malost.
Človíčkové nenápadní se schovanou arogancí,
bojujeme, zkoušíme to, jak vyhrát nad Existencí.
Malincí a bezbranní, co potřebují pomáhat,
vychytrale uctiví, bojíme se namáhat.
Taky utéct pryč od Pravdy do velkého chtění,
kéž propráním v pračce moře se tohle prosím změní.
Že rozkryta byla tahle hra, to je velký dar,
dík přítomné Kalyani na ostrově Hvar.

srpen 2011

POUŤ ZA SVATOU NEVĚSTOU

Cesta do míst, co působí v krajinách vnitřních změny,
Přítomnost, moudrost, pouť – kroky proměny.
Spojení se Sebou žádá mnohá přiznání,
ke kořenům POD Křesťanstvím míří cesta Poznání.
Gaia nás vyživuje, chci plně přijmout člověčenství,
ztělesňovat gnozi, cítit hodnotu Přítomnosti.
Ať zas můžeme z pod pokličky prožít znovuzrození,
a všichni ví, že můžou proudit, jak muži tak i ženy.

Teplá náruč krajiny milé, královské kříže francouzským okrskem,
zde dál žije Marie nevěsta – čistota krve pod růžovým paprskem.
Věž Magdala, Betanie, chrám a ďábel v něm:
peklo je jen zmatení – a z pekla je cesta ven!
Magdalena Marie – rudá i bílá růže, džbán pokladů,
sexualita – vášeň i čistota – spojení protikladů.
K přítomnému okamžiku modlí se v kruhu skupina – my,
a Zemi-těla laská lázeň – teplé prameny.

V olivové zahradě už proudí síla ve mně:
ČERNÁ MADONA – energie středu Země.
Síla Země a práce člověka, jak učení praví:
dá vyrůst vinné révě, která je Kristovou krví.
I v nás proudí tělem krev, ten fakt teď nejde schovat,
souzení, vinu a polární myšlení lze v Sobě transformovat.
A tak jako se Matky Země dotýkají naše kosti,
hlasy svými podáváme svědectví o Přítomnosti.

Na hradě Katarů jako rytíři od kulatého stolu
s mečem vztyčeným voláme svá srdce ze všech věků a prostorů.
Ať zní v nás JASNÉ DĚKUJI – toho není nikdy dost,
vděčnost a úcta jsou projevy Lásky, Láska přináší moudrost.
Dýcháme spolu, společný vzduch – netřeba dalších vět,
respekt k Sobě, vzájemnost srdcí, sdílíme tenhle svět.
Mýty a legendy spí v naší mysli, ale až za myslí PROUD JE,
na hradě Svobody pod klenbou oblohy: GAUDEAMUS HODIE!

Na loďce přistála u břehů Francie, když příznivý vítr vál,
ta, která sedí po levici Boha – Marie nevěsta – SVATÝ GRÁL.
Dodneška ji odívají barevnými šátky – snědou dámu:
SVATOU SÁRU – patronku cikánů v kryptě kamenného chrámu.
Štíhlé svíce, pestré šaty, radost v chrámu – obroda,
s respektem k současným zákonům, tak se žije SVOBODA.
Otevřít se Duchu Matky, to do základu mění,
srdce pozná, co je Pravda – a otáčí se za NÍ.

Odevzdání ratolestí, kde moře a slunce se dotýkají kůže,
aby vzniklo NIC, které naplněno být teď může.
Nad pláží racek, vítr a vlnky, moře čisté rozlité,
v radosti, lehkosti, ve svobodě se koupou nazí Adamité.
Stop pískají zrcadla – andělé v černém už stají tady,
není posvátné sexuality bez přiznání témat zapření a zrady.
Dovolit projev, masky prozářit, jít do přirozenosti,
fungování na Zemi v pokorné rytmické každodennosti.

Bílá a modrá Marie matka, bílá a rudá nevěsta – svaté ženy,
obklopeny květinami v bazilice Máří Magdaleny.
V herezi Grálu, ve vinných hroznech, zde je to jasné koneckonců:
odkryté vlasy, džbán, u nohou lebka – symbol zasvěcenců.
vždy je důvod k OSLAVĚ, když odplují z myslí zmatky,
kód Máří Magdaleny = energie Ducha Matky.
Duch je přítomen, oživujem hmotu, teď už to srdce vidí:
Ježíš i Marie měli lidské rodiče – i svatí byli lidi!

Bosé nohy stoupají z místa, kde rozkvetly sedmikrásky
do Svaté jeskyně, kde kázala a učila z plnosti Božské Lásky.
S růžemi se klaníme, ALELUJA prolínají zvonivé hlasy,
Máří Magdalena se usmívá, Sobě hladí dlouhé bílé vlasy.
„Pán“ i Paní sídlí uvnitř nás, odsud ať panují ve statečnosti,
Pravda je soulad lidské mysli a srdce se Skutečností.
Zbývá prozřít koán Sofiin a spatřit ji v její plnosti:
NIC je matkou opakování, opakování matkou moudrosti.

červen 2011

DRAČÍ POUTNÍK

Andělská víla zasněná v Nebi
zná oblak pohádek, však jak žít na Zemi – neví!
Uniká si dál od síly, vyděsí ji realita:
šok, odpor, strach – odpojení od života.
Nevěří Si, bojí vidět, „to nemůže být pravda“!
Stahuje se na znamení, že Se nemá ráda.
Za nelásku k Sobě-Zemi trest – trest odnětí Lásky,
tak stahuje se Duše znovu, čas do těla kreslí vrásky.
Smutek, zmatek, méněcennost, provinění –
nepřijala život zemský, nesníží se k Zemi.
Andělé tu málo zmůžou, toto jejich není,
Dračí síla stoupá k Duši – proudy blízké Zemi.
Neláska, nenávist, vzdor – je toho moc.
VOLÁM VÁS, DRACI, NA POMOC!

Žádám o otevření brány, o ZEMSKÉ ZASVĚCENÍ,
o očištění pýchy Duše, mysli rozpletení.
Žádám o sestup, o soulad se Zemí,
o sílu žít tady, o sílu pro Odhodlání.
Ať se PEVNĚ rozhodnu ten vzdor opustit,
přijímat pozemské, v proudu síly být.
Prosím o spálení církevních „sraček“ ve mně,
o „svatém“ boji proti „peklu“ – peklu Země!
Prosím, ať miluju ve všech formách Sebe,
ať s úctou sloužím Proudu, ať sestoupí dolů Nebe.
Prosím, ať PŘIJÍMÁM život v jeho prostém dění,
ať odpor k Proudu promění se ve Vedení.

Procházím temnou dračí slují, kde zemní draci žijí,
lesklé šupiny, vznešenost, moudrost, klid – odpočívají.
Přátelští a klidní ve své síle – kterou umí použít,
proudy Země – vnitřní proudy – a tu sílu ŽÍT!
Dotkni se a ciť nás v sobě, ať uvěříš lidským očím:
DRAČÍ SRDCE v tobě – stáváš se Poutníkem Dračím.

Síla Zdroje prošlá skrz kořeny – to jsme my!
– VÍTÁME TĚ TADY NA ZEMI.

červen 2011

MODLITBA PRO ŽENU MARKÉTU

Perla se vyloupla z lastury
paprsek Slunce ji prozářil.
Bosýma nohama s jemnou kůží
stoupá po cestě se vztyčenou růží.
Něžná královna ve Svobodě
u Pramínku Se-dává vodě.
Dává Se větru na schodech u brány,
na Zemi hraje si v nevinnosti Panny.

Teď touží sestoupit z opojení
se Země středem vstoupit v propojení.
Můžete-li, podpořte ji modlitbou či objetím,
ať prozáří tělo svoje i hlubokým PŘIJETÍM.
AŤ UŽ SE NELEKÁ
PŘIJMOUT ROLI ČLOVĚKA

Nahrávka písně v mp3
(Text: Markéta Černocká, Hudba: Jiří Žemlík, Zpěv: Jitka Mozorová a Jiří Žemlík)

květen 2011

ZEMI

Žhavé jádro ve středu Země,
pojím se k tobě, i ty jsi ve mně.
Prosím tě, transformuj, co možné je v tomto čase,
prosím, ať uzřím se v zrcadle ve svojí kráse.
Mé tělo TADY se ze Země zrodilo,
díky, že JSI, abys v TEĎ mě spojilo.
Nosím tě v sobě, ty dáváš mi znamení,
tajemství pevnosti ukryté v kameni.

září 2010

ŽIVLŮM

SLUNCI
Slunce, cítím tě, jak tělo mé rozehříváš,
jak se z dálky vesmíru na mě usmíváš.
Cítím tvé teplo, prostupuješ kůží,
uvnitř dáváš kvést záhonu růží.
Zářivé teplo na Zemi rozlité
rozsvěcuj nadále mé části ukryté.
Děkuji za světlo, za teplo, výživu,
díky ní je tady tělo mé naživu.
Abych tu mohla žít na planetě Zrání,
přijímám od tebe POŽEHNÁNÍ.

DECHU
Nádech mě ze sna probudil,
když vzduch proudil ve světle světa,
Dech ducha do těla usadil,
teď i v hloubi duše platí stejná věta.
Dovnitř a ven, já dýchám – jsem.
Dýchej mi dechu do krku, do hlavy,
ať rozpoznám iluze, dodej mi odvahy.
Chci jasně vidět, rovně stát,
chci jasně slyšet, Boží vůli znát a tak ji přijímat.

VODĚ
Koupu se ve vodě a voda je i ve mně,
tak noříme se do sebe vzájemně a jemně.
Propojuješ zevnitřku a z venku omýváš,
orgány v břiše mém ze všech stran hladíváš.
Prosím o léčení mých dávných zranění,
prosím tě též odplav z mé mysli vězení.
Moře – ty polévko na minerály bohatá,
ukaž mi prosím prazáklad života.
Já jsem ve vodě a voda je ve mně,
všechno, co není – je, pochází ze Mě.

srpen 2010

VLOMENÍ

Když se Světlo do člověka rázně vlomí,
osvítí kouty, kde hustá dřímala tma,
postupně vidět je vlastní bída a to bolí,
představy ega hroutí se až do dna.

To Bůh sám vzal člověka do parády,
zkroušený plazí se po zemi,
by mohl unést kus Boží slávy,
jak si to v srdci přál, jak žádal v modlení.

ANO, Bože, ochotna vidět ztráty i to,
jak vplouváš do mě ve své Zářivé Kráse.
Přijímám v pokloně, vzdoruji – bolí to,
odevzdávám se ti, miluji, už jen dívám se.

léto 2009

DÍKY, GABRIELI

Díky, Křišťále milostiplný, Archanděli Gabrieli
za Tvou péči, Lásku, pomoc a naději.
Na Tvou počest pijeme živou vodu z číší,
ty sjednocuješ svým dechem bytosti různých říší.
Oslaven buď, pane, v šatu průzračném,
koupu se s tebou údivem ve světě zázračném.

Prosím i Tebe o změkčení mých ztuhlých koutů,
pavučiny nepravdy, strachu, srovnávání ze sebe dále loupu,
a nedechuji Tvou jiskřivě Čistou záři,
co mě obaluje, prostupuje a všude doprovází.
Slunce-Bože, žehnej tomuto létu,
rodí se Žena – PERLA – …JÁ JSEM tu.

léto 2009

KŘIŠŤÁLOVÉ KVETENÍ

Rozkvétám a voním slabě zatím,
Bože, dej, ať rozvinu se v Lásku,
rozpusť mé strachy, pýchu, přestřihávám pásku,
zvu tě dál, VSTUP, ve tvých proudech letím.

Křišťálový plameni, Božský zázraku,
klaním se ti a vdechuji tě něžně,
tak jako jsi proudil v Libuši – české kněžně,
prostup i mne, průzračný oblaku.

Prostup i ostatní krásné ženy – Růže,
propoj naše těla, mysli, duše v Jednotu,
sjednoť Lidské s Božským a odpusť očí slepotu,
ať skrze nás modlitba k Matce Zemi téci může.

Modlím se za Mír na planetě Zemi,
ať prorůstáme Láskou, Úctou, Moudrostí,
modlím se za uznání bolesti, za Cestu Bytostí,
za Božsko-Lidské kvetení mezi námi všemi.

Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta
Markéta